Chlapec, piráti a létající prase

Halloweenský příběh psaný podle kostek do soutěže ze série Hogwarts‘ Story Cubes.

*

Bosýma nohama těžce kráčel po mokrém písku a za ním zůstávala cestička z jeho stop. Ještě se ohlédl k domu, kde to bujaře hučelo, než pokračoval dál. Hlavu měl v oblacích mezi temnotou a spoustou světlých teček, když se mu jedna z jeho dlouhých noh zabořila do jakési hroudy písku.

„Ne!“ vykřikl na něj někdo zespoda a něco umělého jej pláclo přes nohu. Udělal krok dozadu a sehnul se, aby se zadíval na chlapce, klečícího před obřím pískovým hradem, jak rozhořčeně mává lopatičkou.

„Zničil jsi západní věž, jak se teď jen pískový král bude chránit před piráty?“ halekal chlapec zoufale, zatímco už lopatičkou plnil kyblíček. „Je už moc pozdě, moc pozdě,“ pronesl o mnoho tišeji a otočil se směrem, kde se na obrovské vodní hladině odráželi chladné paprsky měsíce. Kolem nich se začala valit nazelenalá mlha a olizovala muži nohy a chlapcovo tělo, jako by je chtěla sníst.

Chlapec se postavil a před sebou držel svou lopatičku, jako by to byl nějaký meč. Muž se zmateně rozhlédl, ale ještě nestačil ani vstřebat prapodivnou mlhu, když se mu před oči dostal stín ohromné lodi, na jejímž nejvyšším stožáru se třepotala černá vlajka. Nemusel ji vidět. Dobře věděl, co na ní je. Lebka a zkřížené hnáty.

Piráti skákali z lodě a s obrovskými šavlemi se blížili k hradu z písku, kde byl stále muž a chlapec. Pohyby pirátů byly však zvláštní. Trhavé, jako by jim každý jejich pohyb dělal problémy. S nimi se táhl i ohavný puch, který nutil bosého muže zacpat si nos. Chlapec se však ani nehnul. Hleděl na blížící se piráty, než po nejbližším hodil lopatku i kyblíček a vykřikl: „Tady ten váš poklad není! Král jej nevlastní! Měli jste jít za světlem!“

Muž zatoužil chlapce stáhnout k sobě a zacpat mu ústa, ale bylo už pozdě. Mrtvoly v pirátském oblečení je chytily dřív, než stačil cokoli udělat. Za chvíli už byli na lodi. „Na zombíky jsou rychlí, co, obře?“ řekl chlapec, když už stáli na prknech té obrovské lodi.

„Myslel sis, že utečeš, Evole?“ promluvil skřípavý hlas. Blížila se k nim obrovská postava. Stejně trhavě jako všechny ostatní. Na sobě měla oblečení takové, jaké si člověk představí, když se řekne kapitán. Místo jedné nohy měl dřevěný kůl a oči temné jako bylo nebe nad nimi, kdyby jej nezakrývala ta podivná zelená mlha. Jeho hlava byla jen lebka a kus jí chyběl, takže pirátský klobouk měl nakřivo.

„Ano, kapitáne, to jsem si myslel. A král si to také myslel, avšak přišel tenhle obr. Zbořil věž, která nás měla před vámi chránit. Krále nenapadlo, že by se do jeho království mohli blížit obři. Byla to pošetilost. A teď, když mě omluvíte, kapitáne, dal bych si zmrzlinový pohár. Takže jdu za kuchařem.“ S těmi slovy se chlapec otočil a šel do podpalubí. Nechal muže s mrtvou posádkou.

„Darebák mrňavej,“ zaklapal kapitán čelistí, kterou si promnul, div mu při tom pohybu neupadla, a pak se ozval zvuk, jako když se někdo nezkušený projede smyčcem po strunách houslí. Až později muži došlo, že to byl kapitánův smích.

Kapitán pohled svých temných očí zaměřil na muže, který na něj valil vyděšená kukadla. „Na to, že jsi obr a zbortil jsi věž samotného pískového krále, vypadáš dost vyděšeně,“ řekl zmateně kapitán. Udělal krok k němu, ale v tu chvíli se kolem nich mihnul temný stín. Muži se v tu chvíli zastavilo srdce. Měl pocit, jako by si pro něj přišla sama smrt. Udělal krok dozadu.

„Moje hnáta,“ ozval se někdo za ním a muži došlo, že šlápl na kosti nohy někoho z posádky. Na chodidlo se mu přilepila podivná věc a s pomyšlením, že by to mohla být kůže, to raději nijak nezkoumal. Jen šoupl nohou o dřevo podlahy, aby se toho zbavil.

„Zirma je zvědavá,“ rozezněl se kapitánův uši drásající smích. Když to vyslovil, stín se dostal před kapitána. Bylo to obrovské, kulaté a mělo to dvě obří blanitá křídla, jako mají netopýři. Muž těžce polkl s představou, že tohle je nejspíš jeho konec. Ale jakmile se stín dostal do měsíčního svitu, překvapeně zamrkal. Bylo to zvláštní stvoření s blanitými křídly a tělem boubelatého růžového prasete.

„Zirmo!“ rozezněl se dětský hlas, když se chlapec – Evol vynořil z podpalubí. Ústa měl upatlaná, nejspíš od čokoládové zmrzliny, běžel obejmout okřídlené prase. To se o něj láskyplně otřelo, jako to dělají kočky, a vydalo prapodivný zvuk, který se dost podobal předení. Zirma v tu chvíli přestala vypadat pro muže děsivě.

„Země na obzoru!“ křikl, zatímco se Evol se Zirmou vítali. Muž zmateně vyhlédl přes okraj a viděl ho – mezi zelenou mlhou se skrýval ostrov. Ani nepostřehl, že by se plavili, ani si to neuvědomil, a už stál na jiné pláži s mrtvou posádkou, podivným létajícím prasetem a malým chlapcem, který nadšeně hopsal vpřed. Písek pod jeho nohama hezky hřál a kolem byly vidět duny písku, až na malé světýlko, které se mihotalo v dálce, kam neposedný Evol a zbytek posádky mířili. Muž s povzdechem šel s nimi.

Šli dlouhou dobu, když konečně překonali kopce písku a dorazili k malému naprosto vysušenému stromu, kde se v jemném svěžím vánku mihotal plamínek svíčky ledabyle položené v písku. Ozval se radostný dětský smích. „Tady!“ volal Evol. Zirma je všechny předběhla, aby u chlapce byla jako první.

Kousek od stromu byla díra a tam v ní schodiště vedoucí do temnoty. Muž i posádka se tlačili, aby alespoň zahlédli první schod, ale Zirma je všechny s kvičením odehnala. Posádka se vzdálila a jen kapitán s mužem zůstali u chlapce. Evol se otočil na muže. „Ty tam jít nemůžeš, obře, jsi příliš velký,“ usmál se na něj chlapec a pak udělal první kroky do temnoty, než zmizel. Obr si sedl vedle stromu a sledoval poušť rozléhající se kolem něj. Všude se najednou objevily malé plamínky. Některé byly ve svícnech, jiné ledabyle v písku jako svíčka u stromu. Byly jich miliony, jako hvězd na nebi.

Z ústí tunelu se začala ozývat prapodivná hudba. Noty začaly tančit obrovi kolem hlavy a najednou mu ztěžkla víčka. V tu chvíli si muž pomyslel, že objevil poklad, protože seděl mezi hvězdami v hřejivé náruči písku a hudbou tak líbeznou, až mu srdce poskočilo. Usnul.

Ležel tam schoulený nad stromem v nekonečném spánku, zatímco jeho i svíčky zahaloval vítr do písku, jako by chtěl zakrýt stopy toho, co se stalo. Toho, že chlapec se nikdy nevynořil z temnoty pod stromem, a kouzlo, které drželo neživé pohromadě, vyprchalo s prvními paprsky slunce. Toho, že okřídlené prase stále čeká u stromu na chlapce a tulí se k obrovi. Snad jednou obra někdo probudí a vytáhne chlapce z temné náruče hudby. A všechny je zachrání. Jen musí jít za světlem.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.