Příběhy světa Tam: Adrianet

Čeho všeho jsme schopni pro ty, které milujeme?

Světem Tam zmítá chaos. Magie vybuchuje, znetvořuje své hostitele, a démoni jej berou útokem. Lidé se bouří proti novým nařízením, které omezují kouzla i je samotné. Rebelové jsou všude.

A proti nim jedna dívka, která je chtě nechtě musí zastavit.

*

Vysíleně jsem se šourala hradní chodbou. Nohy se motaly únavou jedna přes druhou. Meč mi těžkl v ruce a špička hlasitě skřípala o podlahu, jak jsem ho táhla za sebou. Velké dubové dveře na konci chodby se pořád zdály tak daleko.
Sotva jsem si uvědomovala ozvěnu spěšných kroků. Přibližovaly se. Neměla jsem sílu se ohlédnout. Zjistit, kdo ke mně tak pospíchá. Možná se přišel pomstít. Konečně.

Zastavila jsem se v půlce cesty. Polkla a naslouchala tlukotu svého srdce. Jen na chvíli se utápěla tou hříšnou myšlenkou, že by mohlo přijít vykoupení. Ach bože, jak strašně jsem se styděla na to byť jen pomyslet! Můj život nepatřil mně a já neměla právo o něm rozhodovat.
Patřil jí.

Vtom se kolem mě semkly dvě silné paže a vzaly mě do náruče. Zakrvácený meč zacinkal o podlahu, když mi vypadl z dlaně a já se vděčně schoulila k hřejivé hrudi. Vzdala jsem souboj s únavou. Konečně jsem se jí mohla poddat. Tady jsem byla v bezpečí. U něj. Vnímala jsem sotva napůl, když mě mlčky pronášel kolem stráží, které nám otevřely velké dubové dveře. Tlukot jeho srdce mě jako nejsladší ukolébavka konejšil ke spánku.

„Přejete si něco, veličenstvo?“ hlas strážného doléhal už jako ozvěna kovově z dálky.
„Ano, nechte nás o samotě. Nikoho sem nepouštějte. Ani nejvyššího z rádců. Do rána nechci žádného vidět.“ Každá slabika, kterou řekl, byla pro mě tím největším darem. Jeho hlas byl dokonalou kombinací síly a dobroty. Rachotil jako trakař po kamenité cestě. Hladil jako nejměkčí samet. Nikdy se nezlomil, nikdy nezaváhal.
Jen občas, když se zavřely ty velké dubové dveře, mi složil hlavu do klína a mlčel. A já ho hladila po havraních vlasech a tiše broukala, dokud ke mně nezvedl tvář s klidným úsměvem a pohledem, který říkal jediné: Spolu zvládneme vše. Pak mě políbil na břicho a šel zase vládnout jako laskavý, moudrý a odvážný král.

To bylo ještě předtím. Skoro v jiném životě. V takovém, kdy jsem věřila, že budeme moct šťastně žít. Že nás přeci jen nechají na pokoji…

Teď mé zesláblé tělo pokládal do peřin. Jen tiše jsem zvládla nespokojeně zamručet, že mě pouští z náruče.

„Šššš… Odpočívej, jsem u tebe,“ ráznost z jeho hlasu byla tatam. Kdepak. Sotva se zavřely ty velké, dubové dveře, byl to můj Martin a každé jeho slovo překypovalo citem. Nikterak okázale na první pohled. Skrýval je opatrně a důmyslně. Nemusel mi říkat každý den, jak mě miluje. Bylo to slyšet. Cítit. Věděla jsem to tak pevně a jistě, jako že zítra… Ne, žádný zítřek. Teď ne! Prosím.

Opatrně mi svlékl zakrvácené cáry šatů. Cítila jsem, jak se mu chvějí ruce. Slyšela tupé nárazy do zdi, jak je odmrštil silou. Potřeboval si nějak vybít vztek. Zoufalství. Sykla jsem.
Ustrnul v pohybu a snad i přestal dýchat. Našel tu ránu v levém boku. Ani nedutal. Krve by se v něm nedořezal. Spolykal všechny urážky, které by rád řekl na jejich účet a s šepotáním mi přejel po ráně dlaní. Sotva se kůže zacelila, přitiskl mě opatrně k sobě do náruče a schoval svou tvář do vlasů.
„Najdu způsob. Jednou ho najdu a tomuhle bude pak navždy konec,“ šeptal tak tiše, že i kdyby někdo byl přímo vedle nás, neslyšel by.
Poslední, co jsem cítila, byla měkká houba kroužící po těle. Smývající všechnu krev, špínu a sliz. Pak mou mysl ovládl milosrdný spánek.

*

Mihotavě jsem rozlepila oční víčka. Pohodlně jsem se protáhla v měkké posteli, ve které kromě mě nikdo nebyl. Tváří mi prolétlo nespokojené zamračení. Mohla bych klidně ležet na slámě a kamenech, kdyby právě teď vedle mě byl pořádný kus chlapa.

„Jak ses vyspala, lásko?“ ozval se opodál dobře známý hlas.
Zapřela jsem se lokty pod sebou a pohlédla k Martinovi, který seděl u svého psacího stolu a za štosy pergamenů byl sotva vidět.
„Dobře. Bolí mě sice celé tělo, ale-,“ nedořekla jsem větu a klouzala pohledem po jeho tváři. Ty oči. Hluboké, oduševnělé a pronikavé. Široká, silná čelist ho snad předurčovala k vládnutí. A úsměv. Usmíval se málo a smál se ještě míň. Ale když už to udělal, stálo mě veškeré přesvědčení, aby se mi nepodlamovala kolena.
Zvedl pohled od svitku, který držel před sebou a věnoval mi jedno z těch vzácných pousmání. Neřekl nic a přesto tím řekl zcela vše. Věděl, na co myslím. Viděl až na dno celého mého bytí. Všechny jeho nejtemnější kouty. I ty nejzářivější. Viděl mě líp, než jsem viděla sebe samu.
„Ale?“ odložil pergamen a pohodlně se opřel v křesle. Očima se vpíjel hluboko do mých. Prsty si projel krátké strniště. Mizera. Čím déle se na mě díval, tím těžší bylo mu pohled oplácet. Jako bych se propadala hluboko do propasti. Do prostoru, kde čas a místo přestaly existovat.

Neklidně jsem se přetočila na všechny čtyři a jako ochočená a hladová šelma pomalu přelezla do nohou postele.

Jeho pousmání zesílilo. Vstal z křesla a po cestě k posteli si rozvazoval šněrování na košili.

Sledovala jsem ho jako svou kořist i svého pána.

Můj milovaný mi oplácel klidným a vřelým pohledem. Sálala z něj jistota a klid. A jen někde za tím, když jsem se dívala dost pozorně, byl vidět potemnělý hlad.

Byli jsme jako oheň a voda. Věděl, jak to mám ráda. A uměl mi to dát. Ale nikdy se neuchýlil k tomu, aby mě jakkoliv ponížil na pouhý objekt sexuální touhy. Co ztrácel na živočišnosti, vynahrazoval hloubkou své oddanosti.

„Máš hlad?“ zeptal se se známkami pobavení. Stál už přímo nade mnou, shlížel mi do tváře a v očích mu při těch slovech potemněle zablesklo. Přejel mi bříšky prstů po tváři a skončil palcem na mých rtech.

Klekla jsem si na paty, vztáhla ruce a zajela mu dlaněmi pod košili. Rozechvěle jsem pohladila břišní svaly. Pak mé ruce klesly níž.

„Mám,“ pomalu jsem přikývla a zavadila prsty o lem jeho kalhot. „Nakrmíš mě?“

*

V komnatě bylo naprosté ticho.
Martin mě hladil jemně po zádech a upřeně hleděl do stropu. S lahodným potěšením jsem zasypávala drobnými polibky jeho tělo. Snažila se ho rozptýlit. Pomoct mu od starostí.
„Na… co… myslíš?“ proložila jsem každé slovo zašimráním svých rtů o jeho kůži.
Shlédl mi do tváře a jen zavrtěl hlavou. Prsty vjel do vlasů a sklonil se tak, aby mi tam mohl vtisknout polibek. „Na nic, čím by ses měla trápit.“
Zamračila jsem se, pohodlně propletla prsty na jeho statné hrudi a zvedla hlavu. „Negativní, vojáku, taková odpověď mě neuspokojuje.“

Tiše se zasmál a pohladil mě po linii pozadí. Pevně jej stiskl a poposunul si mé tělo o něco výš.
„Myslím na to, jak si tě udržet v posteli celý den. Jen pro sebe.“
„Lžeš,“ ušklíbla jsem se a kousla ho do nosu. Dívala jsem se teď přímo do jeho očí. Jako by v nich byl celý vesmír. Celá jeho nekonečnost a smysl. Všechna moudrost minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
„Ne tak úplně. Jeden den nebo celé naše bytí. Jaký je v tom rozdíl?“ pohladil mě něžně po tváři. Nejistě a křehce. Už slyšel kroky.

Hrubé zabušení na dveře.

Martin mě spěšně políbil. Hluboce. Tiskl mě k sobě najednou tak naléhavě, jako bych měla umřít. Líbala jsem ho stejně vášnivě a nemohla se nabažit. Chtěla jsem se v jeho rtech utopit. Teď hned a tady.

Přetočil se nade mě a kradl si ze rtů další a další naléhavé polibky.

Bušení zesílilo.

Martin ztěžka vydechl, ustal a opřel se čelem o mé.

„Pamatuj si, prosím,“ šeptal na rty a dlaní mi rozechvěle přejížděl po tváři. „Pamatuj si, že jsi bohyně. Jsi podstata sama. Jsi světlo hvězd. Věřím v tebe víc, než v to, že zítra vyjde slunce. Dokážeš cokoliv, co budeš ty sama doopravdy chtít,“ a s těmi slovy mě naposledy políbil.

*

Netrpělivě jsem přecházela po místnosti. Nebyla jsem schopna myslet, uvažovat, v mé hlavě bylo jediné. Ona.

Do místnosti vešla žena se smutkem v očích a úsměvem na tváři. V rukou držela malý uzlíček zabalený do těch nejkrásnějších krajek. Mou dceru.

Srdce se mi divoce rozbušilo. Okamžitě jsem se k nim rozešla a vzala si malou do náruče. S nejvyšší možnou opatrností a největší možnou jistotou. Shlížela jsem do zářivě modrých očí, které projasňovaly celý svět.

„Včera jsi podala dobrý výkon. Dnes máš přesně deset minut. Víc ani vteřinu,“ ozval se muž opodál.

Pro mě ale jako by byl miliardy let daleko. Teď jsem viděla jen svou dceru, svou nejjasnější hvězdu na obloze. Sotva se setkaly naše oči, rozplakala jsem se a ona se rozesmála.

„Děťátko moje. Jak se máš, andílku?“ hlas mi přeskakoval potlačovanými vzlyky. Ne, teď jsem nesměla plakat. Konečně jsem ji měla u sebe. Zase bylo vše naprosto v pořádku. Ten nejkrásnější úsměv se mi díval přímo do duše a svět kolem přestal existovat.

*

„Deset minut je pryč, odevzdej ji,“ ozval se nekompromisně hlas nade mnou.

Semkla jsem malou o něco pevněji a vtiskla jí polibek do vlasů.

„Nenuť nás zasáhnout!“

Chvěla jsem se. Celé mé tělo křičelo odporem. Celá bytost se vzpínala. Nemohla jsem… Jak… Kdo by… Kdo by mohl? Kdo by zvládl odevzdat své jediné dítě do rukou těch perverzních zrůd?

Neublížili by jí. To ne. Na to nás až moc potřebovali.

„Buď rozumná! Chceš, abychom vás zase potrestali?“

Bylo by snazší si uříznout ruku, než jim ji vrátit. Vyrvat si střeva hrtanem, vypíchnout oči a ukousnout jazyk.

Tiše mi vrněla v náručí. Miminko. Ještě ani neuměla mluvit. Celý můj svět byl právě teď u mého srdce a hladově se mačkal k ňadru, ze kterého pila.

Chůva mi jemně stiskla rameno. Cítila jsem její lítostivý pohled v zátylku. U ní bylo malé dobře. Jediná útěcha.

„Nechte mě ji aspoň nakrmit,“ zaprosila jsem se vší pokorou, kterou jsem v sobě nalezla. Potlačila nenávist, jenž pomalu sžírala mou duši.

„Nakrmí ji kojná!“ odsekl muž nekompromisně a luskl prsty.

Jediný polibek jsem jí stihla vtisknout do vlásků, než mi ji chůva vzala z náruče. Nespokojený pláč mi trhal ušní bubínky i srdce.

„Tvůj dnešní seznam,“ vrazil mi svitek k obnažené hrudi, když už jsem chtěla vstát a utišit ji.

Vzhlédla jsem do tváře. Probodávala ho očima a v duchu trhala jeho tělo kousek po kousku. Rvala mu vlasy, oči, bodala ho znovu a znovu. Holýma rukama.

Výsměšně se usmál. Věděl, že nemůžu.

Princip nejde zabít.

Sklopila jsem pohled, rozvinula svitek a přelétla seznam očima.

„Je jich víc, než včera!“ vykřikla jsem zděšeně.

„Vskutku. A pokud chceš vidět svou dceru znovu, zabiješ je všechny,“ v chladných očích se ledově zablesklo. Otočil se na patě a zamířil ven z místnosti.

Vystřelila jsem ze židle, natáhla ruku a mávla ke dveřím. Zabouchly se.

„Najdeme způsob!“ zlost mi vrčela skrz zuby. Udýchaně jsem polkla slinu.

Stiskl kliku a dveře si bez námahy otevřel. Ohlédl se. Nedal na sobě nic znát, ale viděla jsem to. Malá zrníčka strachu, co když bych náhodou měla dost sil je všechny porazit.

„Najdeme způsob, jak vás zastavit! A pak se budete modlit, aby byl vesmír dost velký. Protože jak je pravda nade mnou, vyrvu vás klidně ze samotné tlamy ďábla, ale jednou provždy vás zničím a vy,“ uchechtla jsem se. „Vy přestanete existovat.“

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.