Jak se pan Mluk chtěl oženit

Napínavý příběh pohádkového stvořeníčka, které se snaží získat srdce té, pro kterou mu srdce plane. Na jeho cestě za štěstím ho však čeká nejedna překážka.

*

Pan Alfred Mluk vykoukl za slunečními paprsky, které pronikaly mřížemi městské stoky. Jeho otec, pan Jofrin Mluk, zemřel předčasně ve dvou stech jedna letech. Tedy alespoň pro rod Stokelníků, dožívajících se minimálně čtyř století, to byla událost velmi nečekaná. Tento druh žil již několik staletí ve stokách. Nejmoudřejší stařešinové se dožívali až čtyř set padesáti let a dosahovali zpravidla asi pěti centimetrů výšky. Tehdy, za vlahého letního večera, když šenkýřka z hostince U Zkřížené šavle, stojícího na náměstí, vyprázdnila vědro po okraj plné bublinkové vody, ocitl se ve své stoce i Alfredův otec. Stokelníci sice nejsou alergičtí na bublinky a také nepostrádají schopnost plavat pod vodou, jak se mezi jinými rody šušká, ale náhoda je náhoda. Starý pan Jofrin právě téhož večera pozoroval hvězdnou oblohou, kterou tolik miloval. Fascinován nebem posetým malými třpytivými hvězdami otvíral údivem svá troje ústa. Právě to bylo příčinou jeho nešťastného utonutí. Za těch dob vzniklo stokelnické přísloví, které se dodnes předává z generace na generaci: „Všechna troje ústa zavři, i kapka vody život maří!“

Alfredovi bylo již sto padesát let, měl statné šedohnědé tělo s dlouhými pažemi a na jeho nohách bylo již vyvinuto všech osmnáct prstů. Byl tedy nejvyšší čas na ženění. Právě proto zasněně hleděl na nebe, na tu zlatou kulatou a hřejivou kouli tam venku. A tehdy začalo dobrodružství, o kterém věděl, že ho jednou bude vyprávět i svým staletým prapravnoučatům. Pan Mluk se totiž rozhodl, že požádá svou milou Evelínu o ruku. Evelína byla z jiného rodu, patřila mezi druh Kašnoškrtů, kteří žili v kašnách. Tak jako Stokelníci, nedosahovala tato stvořeníčka více jak pěti centimetrů výšky, ale oproti obyvatelům podzemní říše měla hladká tělíčka s krátkým pažemi, pouze s šesti prsty na obou nohou, a také vlastnili pouze čtyři prsty na obou rukou. Barvou se také lišila, aby splynula s řasami a vodou v kašně, rodila se už jako modrozelená. Budoucí ženich si řekl, že vyrazí hned příštího rána, a proto se celou noc připravoval, aby Evelínin otec nemohl říci, že přišel o ruku žádat nějaký smradlavý Stokelník bez úrovně.

Jak řekl, tak také učinil, a hned brzy po ránu se vydal ke stoce, do které vedl odtok z kašny na náměstí, kde jeho nastávající bydlela. Když doplaval až ke vchodu, jako správný mladý gentleman zaklepal. K jeho vlastnímu údivu mu otevřela sama Evelína, která ho také nadšeně pozvala dál. Aniž se stihli pozdravit, využil Alfred nepřítomnosti otce a vychrlil ze sebe najednou: „Evelíno, rád bych tě požádal o ruku. Kdepak je tvůj otec, chtěl bych, aby mi tě dal za ženu!“

V té chvíli přišla Panímáma a začala vysvětlovat, jak se věc má: „Bohužel vás musím zklamat mladíku, můj muž zde nežije, rozhodl se, že dokud se Evelína nevdá, nevrátí se do téhle kašny. Udělal to jen z důvodu cti naší rodiny.“ Začala napodobovat hlas otce: „Přeci si nevezme naši dcerunku jen tak někdo, musí to být statečný muž, který se dokáže dostat až do kašny na třetím náměstí a požádat mě o její ruku.“ Dále již pokračovala svým tónem: „To byla jeho poslední slova, a proto je teď na vás, jak se rozhodnete a zda-li se na cestu vydáte,“ dokončila paní Kašnoškrtová promluvu.

„Víš, Evelíno, mám tě moc rád a oženit se s tebou chci,“ otočil se Alfred na svou vyvolenou, „a proto se vydám až ke kašně na třetím náměstí. Jen mi slib, že na mě budeš myslet každou chvilku od doby, kdy ráno vstaneš!“

Nastávající mu samozřejmě slíbila, že bude myslet jen na něho a popřála mu hodně štěstí. Na znamení věčné lásky ho políbila na čelo a utekla pryč ve strachu, že svého nápadníka na cestu nepustí. Panímáma mu vysvětlila, že musí jít na východ a až tam dorazí, ať hledá odtok s nápisem: „Příteli, buď vítán, nepříteli, vejdi“. Pan Alfred poděkoval za všechny rady, rozloučil se s ní a vyplaval odtokem.

Vrátil se do své stoky pod hostincem, kde na něj čekala jeho maminka. Vypověděl jí všechno, co se dozvěděl u své budoucí ženy. Paní Mlukové bylo již tři sta let a jelikož přišla o manžela už dávno, doufala, že se Alfred co nejdříve ožení a přivede do domácnosti mladou ženskou krev. A tak mu rychle sbalila uzlíček a poslala ho na cestu, ať prý nemrhá časem.

Dalšího dne se vydal Alfred směrem na východ, jak mu poradila paní Kašnoškrtová. Po prvním kilometru plavání nepotkal nic ani nikoho zvláštního, a tak si liboval, jak jde všechno jako po másle. Což neměl dělat, neb jak se říká, hlavně nic nezakřiknout. Když po druhém kilometru zahýbal za roh, spatřil takové malé stvoření. Řekl si, že je to asi někdo ze Stokelníků, vždyť přeci není ještě tak daleko od domova. Rozhodl se, že se zeptá na cestu. Doplaval tedy až k tomu malému, dávno bezvlasému a téměř již černému mužíčkovi.

„Ehm, ehm, dobrý den, pane, mohl bych se vás zeptat, kudy je to ke kašně stojící na třetím náměstí?“ promluvil zdvořilým tónem.

Ale mužíček jako by neslyšel. Stále hleděl před sebe a něco si mumlal pod vousy.

Alfred to tedy zkusil znovu: „Promiňte, pane, ale mohl byste mi poradit, jak se dostanu ke kašně na třetím náměstí?“

Ale malé holohlavé stvořeníčko zase neodpovědělo. Mávl nad tím rukou a pokračoval dál. Celou dobu však přemýšlel, co se asi tomu stařečkovi přihodilo. Najednou kolem něj začala být voda čistší. Bylo to velice divné, neboť byl zvyklý žít spíše v tmavé a zakalené.

„Tak to už se nejspíš blížím ke kašně,“ liboval si, že cesta nebyla vůbec dlouhá a náročná.

Plaval tedy dál a dál. Občas potkal nějakou tu řasu, ale špíny ubývalo. Po několika hodinách padla únava i na vytrvalého ženicha. Našel si malý otvor ve zdi, kde se uvelebil, snědl, co mu maminka připravila a hned, jak si lehl, usnul jako stokelnické miminko. Zdálo se mu, jak ho někdo svazuje provazy a táhne z jeho malého úkrytu pryč. Probudil se celý vystrašený ve skulince, kde před tím usnul. Bál se, že by se jeho sen mohl stát skutečností, a tak se raději znovu vydal na cestu. Občas vykoukl ke stropu stoky, zda už je den.

Když konečně spatřil sluneční paprsky, rozhodl se, že vyleze ven a rozhlédne se, jestli neuvidí kašnu nebo nějakou lidskou ceduli směřující k ní. Vyšplhal tedy až k mřížím a když se ocitl na ulici, spatřil psa, který si to štrádoval přímo k němu. Alfred chtěl rychle zalézt zpátky, ale bohužel čtyřnohé stvoření bylo rychlejší. Tu se náš malý hrdina ocitl v tlamě olemované bílými špičatými tesáky. Vzdaloval se od kanálu, u kterého ho pes chňapl, začal proto křičet z plných plic: „Pusť mě, ty velká chlupatá obludo, nemůžu tu s tebou ztrácet čas, musím ke kašně na třetím náměstí!“

Vtom se pes zarazil, pustil pana Mluka na zem a povídá: „A copak takové škvrně jako jsi ty chce dělat na třetím náměstí? To je velmi nebezpečná část města, potuluje se tam kdejaký obejda.“

Alfred se načepýřil: „A copak ty nejsi obejda, když jsi mne schramstnul a teď mne unášíš někam pryč? Přebývá tam totiž otec mé vyvolené a já ho musím požádat o její ruku!“

Chlupáč se zamyslel a vysvětlil mu, kudy by bylo nejlepší pokračovat v cestě. Dával mu cenné rady a přitom ho poponášel stále dál do samého nitra města. „Avšak nezapomeň, že je to cesta po povrchu, a tak musíš dávat pozor na ostatní psy, všichni nejsou takoví dobráci jako já. Většina z nich by tě slupla jako malinu,“ radil mu.

Zklamán, že není ještě zdaleka na konci svého putování, pokračoval dál, tentokrát již ulicemi. Cesta to byla o mnoho složitější, neboť se musel vyhýbat všem zvířatům a velkým lidským stvořením. Potkával ta malá, která ještě ani neuměla mluvit a většinou se držela za ruku těch větších, kteří jim říkali, co mají a nemají dělat. Připadalo mu, že všechna jsou velice ošklivá. Známí té chlupaté obludy, která mu poradila cestu, také nebyli zrovinka hezcí. Většinu z nich měli ti malí lidé na jakémsi dlouhém provázku, a pokaždé, když na ně promluvili nebo jim dali nějaké jídlo, začali vrtět ocasem jako o závod. Když potkal Alfred nějakého psa, byl rád, že je právě přivázaný ke svému člověčímu příteli. On se totiž hodně bál, že by ho mohl slupnout jako tu malinu. Pokračoval tedy po dlážděných ulicích, a protože byl malý, připadalo mu, že přelézá hory doly.

Právě zahnul za jeden z rohů, když se to stalo. Najednou spatřil, jak se k němu blíží cosi velkého, mělo to jakési dlouhé chlupy, vlastně mu to celé připadalo jako chodící vlasy, a v tu chvíli ho to povalilo na šedivou placatou věc. Ta široká plocha se zvedla i s jeho maličkostí a stoupala stále výš. Najednou uviděl oválnou věc. Znal ji, byla to totiž popelnice. Víko krabice na odpad se otevřelo. Teď bylo načase zachovat chladnou hlavu! Všemi silami se snažil vyšplhat na okraj, aby se ho chytil a neskončil v černé temné díře. Povedlo se mu to těsně před tím, než se s ním plocha začala naklánět a všechen nepořádek začal padat dolů do propasti. Držel se ze všech sil a oddychoval strachy. Najednou se zase lopatka, pro našeho hrdinu ona plochá věc, začala naklánět zpátky. Pan Mluk tedy využil příležitosti a rychle seskočil. Když se zase dostal na zem, upaloval daleko pryč.

Vtom mu došlo, že se ztratil, a že už neví kudy jít dál.

Rozhlížel se kolem, ale nikde neviděl nic, co by mu ukazovalo správný směr. A tak šel tam, kam ho srdce táhlo. Za dlouhý čas se před ním začala rýsovat postava stejně malinká, jako byl on sám. „Jak se asi ocitl na tak vzdáleném místě od naší stoky?“ říkal si polohlasem. Když došel až ke stvořeníčku, všiml si, že vypadá, jako by také neznal cestu dál.

„Dobrý den, mé jméno je Alfred Mluk a putuji na třetí náměstí, kampak máte namířeno vy?“ rozhodl se zjistit, co má za lubem.

„Velice mne těší, pane, já jsem Sir Alexandr Maloprstý a patřím do rodu Kašnoškrtů, mířím na stejné místo jako vy. Čekají mne tam námluvy, víte? Otec slečny Evelíny z kašny na prvním náměstí je můj dlouholetý známý, dokonce jsme příbuzní přes šesté koleno. Rozhodl jsem se, že zachovám rod a zplodím alespoň deset potomků. A za jakým účelem jdete vy do tak nebezpečné čtvrti? Je to asi něco nesmírně důležitého, že? Když jste se vydal na tak dalekou cestu sám,“ mluvil mužík povýšeným hlasem. To asi proto, že byl Sir, tedy alespoň to o sobě tvrdil. Alfred byl z náhlého setkání velmi nesvůj.

„No, víte, já jdu také na námluvy k Evelínině otci, ale někde jsem špatně odbočil a pravděpodobně jsem teď ztracený. Byl byste tak laskav a poradil mi, kudy mám jít dál? Anebo, zda-li vám to nebude na obtíž, můžeme se vydat na cestu společně.“

Sir se zatvářil velmi rozpačitě a začal koktat: „No, ehm, víte, ehm, rád bych se vydal s vámi, ale, ehm, čekám tu na svůj doprovod, ehm. Znáte to, necháte je chvilku samotné a hned vás zdržují. Avšak, ehm ehm, poradit vám mohu, musíte se dát doprava tou dlouhou ulicí, až dorazíte ke kostelu, za který zahnete a dostanete se na náměstí. Už nezbývá moc času. Tak na shledanou, mladý muži.“

Modrozelený mužíček, vlastnící sumčí knír, se otočil, aby dal najevo, že vyhlíží svou výpravu. Alfred se tedy vydal ulicí, která mu byla doporučena. Stále mu však vrtalo hlavou chování druhého nápadníka. Kdyby tolik stál o ruku Evelíny, snažil by se přece dostat na třetí náměstí rychleji než on. A tak se rozhodl, že zaleze za nebližší roh nebo dlažební kostku a počká si, kudy se vydá. Sir ještě chvíli postával na místě, a pak se rozhlédl. Když zjistil, že je Alfred pryč, vykročil opačným směrem. Po chvíli se k němu skutečně někdo připojil. Nebyla to však celá výprava, nýbrž jen jeden podržtaška, který nesl Alexandrovi kufřík.

Pan Mluk měl na sebe vztek, že se nechal převézt od takového pobudy, i když ze šlechtické rodiny. Pomalu se tedy plížil za ním, aby na sebe neupozornil. V jeho malém mozečku se totiž začal rýsovat plán. Jakmile dorazí na náměstí a on zahlédne kašnu, rozběhne se ze všech sil k nejbližšímu kanálu, aby dorazil na námluvy první. Při tom si pořád pro sebe opakoval nápis, který měl najít na vchodu do obydlí, kde přebýval Evelínin otec.
Cestou se stále plížil za Sirem a jeho sluhou. Stále se schovával za obrubníky, dlažební kostky a nohy proudících lidí. A vtom se konečně objevil roh náměstí.

Sláva, oddychoval znavený Alfred. Teď už jen zbývá předběhnout toho nabubřelého Kašnoškrta. Očima rychle těkal po zemi, zda nezahlédne nějaký kanál. Ha! Rychle se rozběhl k mřížovanému otvoru, který objevil nedaleko od pravého rohu náměstí. Naštěstí ho jeho nepřítel nezpozoroval, a tak tiše vklouzl dovnitř. Voda tam byla čistší, protože proudila přímo z kašny. Začal rychle plavat proti proudu a s vypětím sil hledal vchod s nápisem. Postupoval stále kupředu, když se v jeho třetím oku cosi zablesklo. Otočil se a spatřil stříbrný nápis: „Příteli, buď vítán, nepříteli, vejdi“.

„Sláva! Sláva! Jsem tu,“ začal radostí vykřikovat.

Neváhal ani vteřinku a už ťukal na otvor. Otevřel mu postarší Kašnoškrt, který díky svému vzhledu nemohl být nikdo jiný než otec slečny Evelíny. Pozval ho dál a chtěl vědět, proč se mladý muž vydal tak daleko od domova. Alfred hned začal líčit jeho dlouhou cestu za ním, kolik překážek musel překonat, ale že mu to za to stálo. Nezapomněl se zmínit o setkání s druhým nápadníkem ani o tom, jak mu zákeřně poradil špatnou cestu.

Pak se mužně napřímil: „Pane Otče, putoval jsem dlouho, bez spánku a jídla, abych vás požádal o ruku vaší jediné dcery Evelíny,“ vyslovil žádost unaveným hlasem.

„Jistě, musel jsi ujít dlouhou a nebezpečnou cestu, a proto vidím, že jsi hoden mé dcery. Ale ještě před tím mám pro tebe jeden, ale velmi důležitý úkol. Jedině ten mi potvrdí, že jsi tím pravým ženichem pro mou dceru.“

Pan Mluk byl napjatý jak luk. Bál se, že přijde nějaká zkouška, kterou by mohl zvládnout pouze rodilý Kašnoškrt. Téměř nedýchal, když poslouchal znění úkolu.

Evelínin tatínek se odmlčel, přičemž ze staré skříně vytáhl jakési klubíčko, které podal nápadníkovi. Náš hrdina si ho chvíli prohlížel, protože nechápal, co je jeho úkolem. Když starý Kašnoškrt zpozoroval nechápavý výraz, mírně se zamračil a řekl: „Jedině skutečnost, že nejste z našeho rodu, vás omlouvá z nevědomosti, jaký je váš úkol. Toto je klubko příze na svatební šaty mé dcery, ženichem může být jen ten, kdo klubko rozplete. Sám víte, že máme pouze čtyři prsty, je to tedy těžký úkol.“

Alfredovi se tak ulevilo, až vyskočil na nohy: „To přeci není žádný problém, to zvládnu levou zadní!“ vykřikl. Načež si uvědomil, že to může znít jako vytahování. Zvlášť, když má na dolních končetinách třikrát více prstů než budoucí tchán. Neváhal již ani minutku, popadl chlupatou kouli a začal rozmotávat. Během pár minut měl hotovo.

„Výborně, výborně. Tímto vám žehnám. Mladý muži, víte, já jsem vlastně rád, že jste se zde objevil. Už jsem ani nedoufal, že by se někdo kvůli mé dceři takto obětoval. Ale zkouškou jste projít musel. Teď se můžeme společně vydat na cestu domů.“

Tak byla tedy svatba ujednána. Oba gentlemani se shodli, že bude dobré posilnit se nějakým mokem a hlavně spánkem. Ráno se budoucí tchán našeho Alfreda sbalil a vyrazili společně zpátky na první náměstí, přichystat první pravou stoklo-kašnoškrťáckou veselku.

Svatba to byla velkolepá. Paní Mluková byla ráda, že už se o svého synáčka nemusí starat. Evelína s Alfredem měli dvanáct dětí a všechny měly troje oči, na nohách 24 prstů a po mamince byly modrozelené.

A copak se stalo se Sirem Alexandrem Maloprstým, když společně se sluhou došli až na místo? Rozhodli se, že vstoupí ve velkém Kašnoškrtím stylu spuštěním z okraje římsy. Ve chvíli, kdy vylezli na okraj kašny, přilétl malý vrabec. Jen co zahlédl dvě malá utíkající stvořeníčka, dostal hlad a oba modrozelené mužíčky sezobl.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.