Z paláce Šalamounova: Fontána vitality

Je tomu již drahně let, kdy jsme mohli společně restaurovat svitky ze zdejšího paláce. Tehdy jsme se společnými silami snažili opravit deset svitků. Jen u devíti se nám to podařilo. Paláce zdi začaly praskat a nebylo bezpečné v nich setrvávat. Desátý svitek tak pohltil čas a nikdo již nezjistí, jaký příběh na něm byl sepsán.

Naštěstí se podařilo očarovat zdi mocným kouzlem a je tedy možné do paláce opět vstoupit. Zrestaurování tohoto svitku se ujala slečna Arietty Liella Minette.

Je tomu už dlouho, předlouho, co žil člověk jménem Izrahiah ze Síwy. Byl to muž velice moudrý, vzdělaný a uvědomělý, miloval vědu a umění a žil životem, který by mohl být příkladem pro mnohý lid. Kromě toho byl také známý a úspěšný – býval považován za jednoho z nejmoudřejších Egypťanů, pokud ne za jednoho z nejmoudřejších lidí vůbec. Svou vzdělanost používal především ve prospěch druhých a i přesto, že se nesoustředil pouze na sebe a štědře podporoval druhé, byl také velmi bohatý. Se svým majetkem však nakládal velmi rozumně a moudře a velký podíl z něj pravidelně rozdával chudým a potřebným. V jeho kraji nebylo člověka, který by ho neznal – kamkoliv Izrahiah přišel, lidé vystrkovali hlavy z oken, skláněli se ze střech a mávali, volali – či se za ním rovnou rozběhli. Izrahiah byl pokorného srdce a ač netoužil po slávě a horujících davech, na všechny se přátelsky usmíval a nikoho od sebe nikdy neodehnal.

Izrahiahův život plynul dál a dále jako příze; byl to život velmi plodný a plný. Izrahiah sám byl spokojený a neměl, na co by si stěžoval. Lidé však stárnou; jejich krása vadne a jejich život pomalu, tichounce vyprchává. A již téměř osmdesátiletý Izrahiah si to poprvé plně uvědomil, když se jednoho rána probudil a nedokázal pohnout levou nohou. Navštívil ho bezpočet lékařů, mudrců, mastičkářů či kouzelníků – žádný z nich však nedokázal Izrahiahovu nehybnou nohu uzdravit. Po mnoha týdnech nejrůznějších procedur, lázní a všech možných léčení to Izrahiah vzdal. Pochopil, že jeho ochrnutou nohu mu nic z toho nevrátí a taky si uvědomil, že už to bude jen horší. Nikdy neměl strach ze smrti; věděl, že až odejde, zůstane tu po něm odkaz, vzpomínky druhých, které budou žít dál. Představa, že by měl svůj život dožít v posteli neschopný se pohnout ho však vyděsila. Rozhodl se, že za každou cenu najde způsob, jak si uchovat vitalitu až do konce svých dnů.

Následující měsíce byly plné práce, zkoumání a tvoření. Jedna z prvních věcí, kterou Izrahiah vykonal po svém rozhodnutí, bylo zkonstruování provizorní protézy na jeho levou nohu, kterou mu lékaři museli odebrat. Po nějaké době si na ni zvykl a dokázal se s ní poměrně obratně pohybovat. Ve skále za Síwou, oázou, ze které pocházel, měl Izrahiah vybudovanou obrovskou laboratoř, jejíž součástí byla i bohatá knihovna. Zde nyní stařec trávil nejvíce času. Týdny a týdny trávil v křesle u svíce a studoval staré kouzelné rukopisy těch nejmocnějších mágů a čarodějů v naději, že objeví recept na zdraví. Některé dny si nechával nosit jídlo přímo do křesla, aby nebyl ani na chvíli vyrušen od objevování tajů dávné magie. Občas strávil nějaký čas v laboratoři, ale vždy se vracel mrzutý, ztrápený a zamyšlený. Lidé o něj měli strach; bylo jim jasné, že něco rozhodně není v pořádku. Izrahiah však k sobě téměř nikoho nepouštěl – uzavřel se do sebe a jediné, co ho zajímalo, byly jeho knihy.

Jednoho dne však Izrahiah našel něco, co ho zaujalo. Ve staré a zaprášené knize na samém konci knihovny objevil kapitolu o „Fontáně vitality“. Šlo o hodně tajemnou a nestabilní magii, ale to starce zmítaného touhou po životě ani za mák neodradilo. Kapitolu podrobně prostudoval a rozhodl se, že Fontánu vitality stvoří. Podle knihy mělo jít o podstavec z očarovaného mramoru, nad kterým bylo nutno pronést několik zaklínadel a vykonat množství čarovných obřadů. Pradávná energie, kterou tato kouzla vyvolají, by měla být natolik mocná, že každého, kdo s ní přijde do styku, v okamžiku zbaví všech neduhů, které ho trápí. Nedokázala sice zabránit smrti, což ostatně Izrahiah nevyžadoval, ale mohla ji oddálit – a to i o několik desítek let. To mu stačilo, aby se tímto nápadem stal doslova posedlý.

Po několika týdnech usilovné práce se Izrahiahovi podařilo správně zkonstruovat a očarovat mramorový podstavec. Bylo to náročnější, než si myslel, ale byl štěstím bez sebe. Teď už měl půlku cesty za dobrým zdravím za sebou. Potřeboval však stále provést potřebné rituály a zaříkání, a tak s ničím neotálel a rozhodl se začít ještě toho večera. Když už se stmívalo, vyrazil Izrahiah do skalní laboratoře s různými artefakty důležitými pro nadcházející události, které se mu podařilo za dlouhá léta svého života nastřádat v domnění, že jde o předměty kvality pouze umělecké. Asi v půlce cesty po písčité pěšině se však zastavil. Něco v nevelké vzdálenosti od něj upoutalo jeho pozornost. Byl to jakýsi neurčitý tmavý tvar jakoby se mírně vznášející nad zemí. Izrahiah k němu vykročil a když došel blíž, přepadl ho strach. Byl to shrbený, tmavý stín lidské postavy oděné v kápi, jejíž silueta se zprudka mihotala. Ve chvíli, kdy se Izrahiah přiblížil, postava promluvila. Izrahiah z její řeči mnoho nerozuměl, pochopil však, že ho postava před něčím varuje. Jedno slovo postava opakovala stále dokola: „Hellori“. Po malé chvíli postava zmizela – zničehonic se vypařila do vzduchu. Izrahiah byl chvíli v šoku, ale když se probral, jeho posedlost Fontánou se vrátila a zahnala všechny ostatní zmatené myšlenky. Hnán svou vlastní tužbou rázně vykročil směrem ke knihovně a ani ho nenapadlo, že to tajemné slovo, které postava tak naléhavě opakovala, zná. Jediné, na co teď myslel, bylo dostat se do knihovny k magické knize s receptem na život. Ke knize, na jejímž obalu stálo: „Felix Hellori: Magie mocná a nebezpečná“.

Trvalo to několik hodin, než se Izrahiahovi podařilo portál magické energie otevřít. V úžasu hleděl na své dílo – tmavou sféru mihotavé energie vznášející se nad podstavcem. Nebyl téměř schopen pohybu. Po chvíli okouzlení pomalu přistoupil k Fontáně. Vložil pahýl své levé nohy do vířících proudů magie – a okamžitě zaznamenal úlevu. Cítil, jak mu noha dorůstá, jak se pahýl mění v končetinu, jak z masa raší prsty. Byl štěstím bez sebe, nadšený, že stvořil něco tak úžasného. V záchvatu euforie do Fontány strčil i levou paži, pak pravou… A pak do Fontány po hlavě skočil.

Nikdo neví, co se s Izrahiahem stalo poté. Lidé z celé Síwy však mohli pozorovat, jak se ohromná skála za oázou otřásá v základech a u toho hrozivě, zlověstně hučí. Někdo prý tvrdil, že před svítáním začaly ze skály dokonce šlehat vysoké zelené plameny. Vchod do skalních laboratoří úplně zmizel. Traduje se, že se celá skála rozlámala a masiv s prostorami uvnitř se propadl hloub do země. Kdo ví, možná že se někdejší knihovna proměnila v rozsáhlou podzemní hrobku. Možná, že se po ní Izrahiahova duše stále pohybuje a lituje svých nešťastných činů vykonaných na sklonku jinak šťastného a dobrého života. Pokud však knihovna někde v hloubi pouštní skály stále existuje, je dobře, že všechna její tajemství jsou v ní uzavřena. Pokud ani někdo tak moudrý a rozumný jako Izrahiah nedokázal odolat svodům lákavé, ale nebezpečné magie, nejspíš na podobné hrátky s mocnými silami ještě nejsme připraveni.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.