ŠKM – Stříbrný prstýnek

Dospělá královna Magdaléna zaťukala na bílé, dřevěné dveře své dcery. Bylo to tak dávno, kdy v pokoji bydlela ona sama. Ve svých starých rukou nyní svírala malý, odřený prstýnek.

„Dále,“ ozvalo se z pokoje a Magdaléně se naskytl pohled na její mladé já, na její prvorozenou dcerku. Natáhla k ní ruku, v níž svírala prsten a usmála se. Jako by se vrátil čas a ona nahlédla do minulosti. Vzpomínky na ten okamžik ji provázely živěji, než kdy předtím.

Magdaléně bylo asi jedenáct let, když se dveře její komnaty otevřely a vstoupil do ní její otec.

„Ach, tady jsi, Magdaléno,“ usmál se na svoji malou dcerku. „Je nemožné, jak si mi zase vyrostla.“

„To říkáte pořád, otče,“ zasmála se Magdaléna a pohlédla na svého otce blankytnýma očima. Bylo to, jako by se dívala do zrcadla, ty samé, usměvavé oči se tím samým nadšením usmívaly i na ni.

„Víš, Magdaléno, já… Musím ti něco říct,“ začínal se tvářit vážně a pohlédl na Magdalénu.

„Ano?“ pípla. „Neodjedete pryč, že ne…“

„Ne, to, to opravdu nebude nutné,“ zasmál se. „Já přišel,“ vytáhl malou krabičku, „kvůli tomuhle.“

Král krabičku tiše otevřel a vyndal z ní malý, laciný stříbrný prstýnek.

„Pamatuješ si na babičku? Na královnu Iracebeth?“

Magdaléna kývla.

„Ten prstýnek patřil jí. Dostala jej od svého otce. Dědí se z generace na generaci. Pomůže ti vybrat si v životě toho, kdo bude tvůj manžel a budoucí král, mně třeba odsouhlasil, že by tvá matka byla dobrá královna… Ale to už je dávno.“

„Ale jak ti to mohl odsouhlasit? Je to přece jen taková drobnost…“ podivila se Magdaléna.

„Až najdeš toho, o kom si budeš myslet, že je ten pravý, daruj mu jej. Pokud jej s radostí příjme, je natolik skromný, že by byl dobrým králem. Pokud jím ale pohrdne, znamená to, že mu jde jen o korunu a ne o tebe.“

Cvrnkl Magdalénu do nosu a ona se zasmála. „Tati…“

„A teď je řada na tobě, tedy pokud jej chceš.“  Vyndal prstýnek z krabičky. Byl starý, hodně starý a ošuntělý. Odřený a poškrábaný. Ale přesto v něm spočívalo rodinné kouzlo. Bez něj by se nenarodila. Vzala jej do rukou a uložila do své pokladnice.

Několik let se tam na něj chodila dívat, připomínat si, kým je. V osmnácti letech jej ze šperkovnice vytáhla a darovala princi Maxmiliánovi. Ten jej s radostí přijal a Magdaléna se šťastně vdala. Prstýnek se poté dostal zpět do truhlice, kde byl až do dne, kdy Magdalénina prvorozená dcerka oslavila své osmnácté narozeniny. V onen den jej předala svojí dceři, jako její otec, a pokud se nemýlím, prstýnek mezi lidmi koluje dodnes. Neví se, odkud se vzal, dokonce už se neví, že jej u sebe tehdá měla princezna Magdaléna… Ale jeho kouzlo v něm převládá doteď.