ŠKM – Černý knoflík

Královna Magdaléna se zasnila. Vrátila se v myšlenkách v čase do dětského věku. To byla tak krásná noc. Pršelo, slejvák, všechno napovídalo tomu, že budou blesky a hromy. Naprostá atmosféra k tomu prozkoumat místa, která ožívají právě v tento nečas. Pro někoho nepříjemné počasí, pro jiné utrpení, ale pro Magdalénu to bylo dobrodružství. Prozkoumávat zámek! Které dobrodružné dítě by si to nepřálo?

Pomaloučku se vytratila z pokoje. Zaposlouchala se. Všude to spalo, zato venku to bylo divoké. Okenice se od sebe snažily roztrhnout. Sklo drželo jen tak tak. To zas bude venku spoušť, pomyslela si Magdaléna.

Může se zdát, že se vůbec nebála. Ale opak byl pravdou. Které sedmileté dítě by se nebálo ve tmě za slejváku? Za okny to zaúpělo. Rychle vběhla do pokoje a vzala s sebou svoji panenku. Křečovitě ji držela a opět se vydala ven z pokoje. Došla na konec dlouhé chodby.

Klap, klap, klap.

Instinktivně se schovala za sochu na chodbě.

Klap, klap, klap.

Křečovitě držela panenku. Čekala. Nikde nikdo, jen venku déšť. Jelikož už to nebylo znova slyšet, rozhodla se, že bude statečná a vydá se dál. Potichu našlapovala a snažila se skoro až nedýchat. Dostat se aspoň do druhého křídla! Tam prolézt tu starou skříň, do které jí všichni zakazují se dívat.

Klap, klap, klap.

Rozeběhla se a vrhla se do pokoje, kam mířila. Vzadu stála stará skříň. Ve tmě vzbuzovala respekt a měla nádech tajemství. Se zavrzáním ji otevřela. Jak byla ale tma, tak toho Magdaléna moc neviděla. Pustila panenku na zem a začala před sebou hmatat. Nahmátla kožíšek. Na dotek byl strašně příjemný.

Klap, klap, klap.

Zalezla do skříně a skrčila se. Skoro nedýchala. Zaposlouchala se. Slyšela klapání, které bylo už vzdálené. Ucítila za sebou další kožíšek. To je zvláštní… Skříň plná kožíšků? Bylo to tak příjemné, že z celého toho napnutí v té skříni hluboce usnula.

Klap, klap, klap.

Chůva se svíčkou nakráčela do místnosti v druhém křídle a klapala u toho svými nočními botami. Pečlivě se podívala kolem sebe a viděla nohy čouhající ze skříně. Vyjekla. Rychle se přiřítila k nohám, zatahala za ně a ozvalo se nevrlé „Hmmmm.“ Oddechla si. Šťouchla do Magdalény a odvedla ji do postele. Magdaléna ospale pletla nohama.

Ráno se probudila a přemýšlela, jestli to všechno byl sen, nebo se to opravdu stalo. Mezitím, co si mžourala oči, přiběhla chůva.

„Co jste to v noci vyváděla, madam, Vy jste snad náměsíčná!“ hudrovala, ale i přes to všechno hudrování bylo vidět, jak moc ji má ráda.

„Já tam ztratila panenku!“ uvědomila si Magdaléna.

Chůva nelenila a běžela se po ní podívat. Trochu se strachem se podívala na skříň. Nikdy z ní neměla dobrý pocit. Hledala panenku a hledala skutečně poctivě. Ale jediné, co našla, byl jeden knoflík, který měla panenka jako oko. A tak vzala aspoň ten.

Magdaléna plakala. Panenka se ztratila! Žmoulala v ruce knoflík a vzpomínala na svoji vycpanou kamarádku, která tu pro ni vždycky byla. Ukryla svůj knoflík do šperkovnice. „Tady jsou všechny věci, na kterých mi záleží.“ A láskyplně položila knoflík dovnitř. „Vždycky budeš moje nejvěrnější první kamarádka.“ Zaklapla víko šperkovnice.

* * *

Ke skříni už nikdy nešla. Vždyť když jí dokázala sežrat panenku, co by se stalo třeba příště jí? V dětské hlavě jí běhalo několik tragických scénářů, co by se mohlo stát. Ale v naší hlavě jsou vždy ty nejhorší scénáře, přitom to nikdy není tak strašné. Ale kdybychom neměli naši fantazii, svět by byl mnohem nudnější!