Mabon, ona a on

Povídka do soutěže Podzimní rovnodennost Pod vrbou.

„Počkej, ty chceš říct, že zrovna dneska se otevře tajná chodba ve skalách…“

„Není to ve skalách, ale v kamenném kruhu. Ano, otevře se. Jen o svátku Mabon. To je podzimní rovnodennost, abys věděl.“

„Já ale nechápu, proč tam chceš jít a hlavně proč bys chtěla projít skrz, vždyť nevíš, co je na druhé straně!“

„No právě!“

„Co já vím, mohl by tam být třeba alternativní vesmír, kde neexistuješ, nebo kdovíco ještě horšího.“

„No a právě proto se tě znovu ptám, jestli bys do toho šel se mnou.“

„Je to šílenost. Jenže… přece tě nemohu nechat jít samotnou!“

„Já věděla, že se na tebe můžu spolehnout.“

„Dobře, dobře. Asi bychom si měli sbalit pár potřebných nezbytností. Svačinu na cestu a tak.“

Řekla, že na to už myslela. Hodila mi do klína balíček v alobalu. Byly v něm dva krajíce chleba a mezi nimi velký řízek. Pak zalovila ve svém batohu a přidala ještě kyselé okurky. Zkrátka věděla, čím mě přesvědčit pro tenhle bláznivý podnik.

Nevěřil jsem, že by nám nějaká prastará keltská kouzla mohla změnit souřadnice byť jen o píď. Ona o tom naopak byla přesvědčená stoprocentně, tak jsem jí to moudře nevymlouval. Začala by mne beztak přesvědčovat tak důkladně, že bych zapomněl na zdravý rozum a nakonec jí na ty nesmysly stejně kývnul.

„Potřebujeme ještě Roh hojnosti, abychom jím otevřeli portál na druhou stranu. Nenapadá tě, kde něco takového sehnat?

„Stačil by kornout z papíru naplněný cukrátky?“ zažertoval jsem.

A trochu šlápl vedle, protože se zachmuřila a začala zvažovat, zda mohli staří Keltové znát papír a jestli je to přijatelná náhražka. Dumala nad tím hodnou chvíli, až se rozhodla. „Chci ten kravský roh, co vám visí na stěně v chatě, a myslím, že by v něm mělo být něco tekutého, co značí hojnost v naší zemi.“

Plácl jsem první věc, která mi vytanula na mysli: „Pivo?“

„Výborný nápad. Světlé nebo tmavé?“

„Záleží na tom?“

„Hmm, řekla bych, že ano. Pivo z Rohu hojnosti může být dost dobře vodič, po kterém se svezeme na druhou stranu. Dáme raději nějaké polotmavé, jestli ho máte v ledničce.“

Balili jsme každý podle svého uvážení, ona magické symboly a talismany štěstí, já praktické potřeby táborníka, který zůstane nějakou dobu v přírodě.

Kamenný kruh stojí za městečkem na kopci. Vystoupali jsme tam a došli až ke kamenům. V jednom místě tvořily kameny jakousi bránu jako stvořenou pro pověsti o magických portálech, tak i mé skeptické já muselo uznat, že toto místo má zvláštní genius loci a že by na tom možná mohlo něco být.

Se sluncem v nadhlavníku a očima přilepenýma na vteřinové ručičce jsme očekávali pravé poledne, kdy se měla otevřít ta tajná chodba.

Paprsky slunce dopadly na středový kámen a ona zavelela: „TEĎ!“

A tak jsme šli. Spolu. Ruku v ruce. Kupředu a dál.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.