ŠKM – Prsten s rubínem

Královna seděla v houpacím křesle a pozorovala dovádění svých vnoučat. Byla unavená, hlídání takové divoké smečky jí dalo pěkně zabrat. A nebyla už nejmladší, každým dnem se blížil den jejích 90. narozenin.

Měla úsměv na tváři, ve svých vnoučatech viděla tolik dobra, lásky a štěstí. Byla hrdá matka, babička a panovnice. Věděla, že brzy ze světa odejde a její koruna připadne její nejstarší dceři. Rosalie byla úžasná. Magdaléna neměla strach, že by zemi vedla špatně.

Zrovna, když Magdaléna vzpomínala na den, kdy Rosalie řekla svou první větu („Mama, já chcu čůlat!“), se její nejstarší objevila ve dveřích. Vysoká, dobře stavěná, s černými kučerami, které zdědila po otci, zelenýma očima a špičatým nosem.

„Roso!“ přivolala si ji Magdaléna a Rosa s kamenným výrazem usedla na pohovku vedle Magdalénina křesla.

„Já… já nebudu dobrá královna,“ hlesla Rosalie s pohledem upřeným do země.

Magdaléna se usmála. I ona měla před lety pochybnosti. Vzala svou dceru za ruku, jako tenkrát vzala za její ruku její matka, a dovedla ji do své komnaty. Upřela oči na svou šperkovnici.

„Tuhle šperkovnici mi dala tvá babička, když jsem byla malá. Je plná pokladů, které nesou ty nejvzácnější vzpomínky, ať už jsou dobré nebo zlé.“ Královna otevřela šperkovnici, chvíli se v ní přehrabovala a vyndala stříbrný prstýnek s velkým rubínem. „A darovala mi i tenhle prsten. I já měla pochybnosti o svém kralování, nevěřila jsem, že budu taková královna, jakou si lidé přáli.“ Magdaléně se zaleskly oči. „A ona mi tehdy řekla: Nemusíš být takovou, jakou tě chtějí ostatní. Buď taková, jaká chceš být ty. A buď na sebe hrdá. Tehdy ležela na své smrtelné posteli, unavená, stěží mohla mluvit, ale pro mě si slova našla.“ Magdaléna si nasadila prsten na svůj starý prsteník. „Tento prsten je to poslední, co mi kdy darovala. Rosalie, chci, aby ses řídila radou, kterou jsem se řídila i já. Buď sama sebou, jen tak můžeš dokázat zázraky.“

Magdaléna se zadívala na prsten, šperk, který jí matka darovala na smrtelné posteli a vzácnost, která jí každý den připomínala, jak je důležité zůstat sama sebou. Nyní ale ten prsten potřeboval někdo jiný, aby připomínal to, co je správné. Magdaléna natáhla ruku ke své dceři, pohladila ji po tváři a pak jí do dlaně dala prsten.

„Dokážeš všechno, co si budeš přát, Rosalie, když budeš sama sebou.“ Magdaléna se usmála a zavřela oči. Nikdy více je už neotevřela. Rosalie prsten nosila s úctou, hrdostí a něhou. A vždy pamatovala na poslední slova, která jí její matka řekla.

Autorkou ilustrace je Isabell Tenebris, graficky upravila redakce čítárny.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.