ŠKM – Přívěsek s rubínem

Magdaléna něžně vzala přívěsek do ruky a zadívala se do krvavého rubínu. Vlastně ho nikdy neměla na sobě, uvědomila si. Nikdy, kromě dne, kdy ho dostala od matky. Matka tehdy zářila pýchou a hrdostí, byl to den, který se nezapomíná. Rubín jako by ji hypnotizoval a Magdaléna se ponořila do vzpomínek.

Bylo jí 11 let, 3 měsíce a 5 dní, to věděla přesně. Zima se pomalu měnila v jaro a slunce, které vycházelo dřív a dřív, malou Magdi nenechávalo dospat. Paprsky ťukaly na její okno a ptačí zpěv ji volal, aby zkontrolovala sněhuláka, kterého se jí s mladší sestrou včera povedlo upatlat z posledních zbytků tajícího sněhu. Vyskočila z postele a hnala se převléct, než se objeví její komorná a začne jí pomáhat (jako by byla malé děcko!). Ale něco ji zarazilo, divné chlazení na zádech, noční róba se na ni lepila a nechtěla se pustit. Zastavila se a skoro přestala dýchat. Cítila, jak jí po stehně pomalu stéká kapka. Potu? Zdála se jí snad nějaká noční můra, kterou si nepamatovala? Zavřela oči a snažila se si vzpomenout. Bylo jí trochu na omdlení, motala se jí hlava a píchalo ji v zádech. Možná pořád sní, možná tohle celé je jedna velká noční můra?

Z dumání ji vytrhla komorná. Nebyl to sen! Ani si nevšimla, že vešla, to až její výkřik „Madam, vy krvácíte!“ ji probral. Krvácí? Jak a proč? Umře? To snad ne, vždyť má být královnou!

Magdaléna, už zpátky v přítomnosti, se nad touto vzpomínkou pousmála. Byla tak mladá, nevinná a naivní. Když zavřela oči, jako by se viděla v zrcadle – vystrašené malé dítě v bílé róbě se zlatým vyšíváním, naprosto zničené velkou, tmavě rudou skvrnou. Komorná jí samozřejmě ihned všechno vysvětlila, umyla ji, sehnala patřičné hygienické potřeby a nakonec ji i oblékla. Malá Magdi se výjimečně ani nebránila, jak byla vyjukaná. A pak ji odvedla za matkou.

Magdaléna si sedla do křesla, přívěsek pevně stiskla a znovu se zavzpomínala. Stála před matkou, celá vyčištěná a navoněná. A vyfintěná jako opravdová princezna, ne jako malá holka, na kterou čekala hodina vyšívání. Kolem matky byla aura pýchy a na svou dceru se dívala jinak než doteď. Klekla si, aby Magdi viděla do očí, a chvilku ji jen pozorovala. Pak se zhluboka nadechla a řekla: „Dnes, Magdaléno, se z tebe stala žena. Ať si teď myslíš, co chceš, tohle je ten nejdůležitější den ve tvém životě. Není to korunovace – být královnou je poslání. Ani svatba – být manželkou je povinnost. Je to den, kdy v tobě vykvete rudá růže – být ženou je dar.“

Se slzami v očích a dojetím neschopná mluvit jí matka do ruky vtiskla právě tento přívěsek. Magdi – ne, od teď už jen Magdaléna! – si ho trochu zmateně připnula na krk. Úplně nechápala, co její matka myslí. Na korunovaci se těšila a na svatbu ještě víc! Tohle byla celkem otrava, pořád ji bolelo břicho a komorná říkala, že se to bude opakovat každý měsíc. Štěstím bez sebe z toho nebyla, ale nechtěla matce kazit radost.

Znovu otevřela oči a tvář jí ozdobil úsměv. Její rudá růže už dávno odkvetla a podobný šperk předala všem třem svým dcerám. Snad i ony budou pokračovat v této tradici. Tehdy matce nerozuměla, ale dnes ano. Ach, jakou jen měla pravdu!

Naposled si rudý šperk prohlédla. Bylo jaro, jako v ten den, a paprsky ranního slunce po rubínu tancovaly tak, že vypadal jako plamen ohně ve větru. Jako plamen ženství. S touto myšlenkou jej uložila zpátky do pokladničky a s úsměvem, teď trochu posmutnělým, se šla věnovat svému poslání a své povinnosti.

Autorkou ilustrace je Mia Whitebear, graficky upravila redakce čítárny.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.