Život lesních víl

Náhled do radostného života lesních dívek, příběh o jejich spojení s přírodou.

Na paloučku, obklopeném lesy, skotačí krásné dívky. Vypadají velmi mladé, to proto, že jsou to víly. Lesní víly s květinovými věnečky na hlavách tančí své rozevláté tance a sukénky z listí se kolem nich divoce obtáčí. Za jednou z nich přihopsá malé děvčátko a vztáhne k ní paže. Ne však proto, že by chtěla, aby ji žena pochovala. Zanedlouho už se spolu točí dokola a obě se vesele smějí. Nikdo, kdo nezná víly, by neřekl, že se jedná o matku s dcerou. Víly se přes všechnu podobnost tak liší od lidí! Své děti milují a pečují o ně, přesto však samy zůstávají dětsky veselé a téměř bezstarostné, a smyslem jejich dní je tanec a souznění s přírodou.

Jedna z dívek se odpojí od rozjařeného davu a se zkříženýma nohama se usadí pod mohutný dub. Téměř nepostřehnutelně pohne prstem a ten zlatě zazáří. Sotva světlo zmizí, přihopká k ní zajíc a uvelebí se jí v klíně. Dívka zajíčka podrbe mezi ušima a on spokojeně přimhouří oči.
„Tak co je nového, Ušáčku?“ optá se zvířete s mírným úsměvem a ono zastříhá ušima.
„Budeme mít mladé,“ oznámí hrdě a úsměv lesní dívky se zvětší. Má radost pokaždé, když jsou šťastná zvířátka.
„Gratuluju, Ušáku! Až se narodí, něco vám přinesu,“ usměje se tajemně. Jejich druh má zvláštní napojení na lesní tvory, proto jim rozumí, a vycítí, když les přivítá nové obyvatele. Všechny víly mají tuto schopnost, některé její kamarádky dokonce dokáží určitým způsobem komunikovat i s rostlinami, málokterá však svých schopností využívá tak ráda, jako Loxy.

Občas má pocit, že jí komunikace se zvířaty vyhovuje víc, než mluvit s ostatními vílami. Je na rozdíl od nich spíš tichá, klidná a miluje zvířata. Zbožňuje jejich vděčnost za všechno dobré, co je v životě potká. Většina dívek jejího druhu je trochu marnivá a sobecká – pořád jen dobře vypadat a užívat si veselého tance. Ne, že by Loxy dobře nevypadala nebo nemilovala tanec, to ne. Jen si uvědomuje, že ne všichni jsou tak šťastní jako ona. Že nedostatek květového vína ani protančené botky nejsou tak vážný problém, jak se vílám občas zdá.

„Budeme ti vděčni, Loxy,“ nakrčí zajíc čumáček, „ale nic nosit nemusíš. Já i má žena tě rádi uvidíme.“ Milují její vílí povahu. Je tak bezstarostná, šťastná a spokojená, že v její přítomnosti na chvíli úplně zapomenou na vlastní problémy. „Ale teď už musím,“ cukne sebou Ušák. „Žena by měla strach,“ vysvětlí a Loxy se opět usměje. Tenhle chlupáč je vážně prima.
„Tak zatím, Loxy! Měj se!“  zavolal ještě, ale to už mu v dálce mizely i zadní nohy.

Dívka se pomalu zvedla a ladným krokem se vrátila k ostatním. Pak se, myslíc na všechno hezké kolem ní, tak rychle zatočila, až se její dlouhé plavé vlasy zaleskly ve svitu slunce.