Láska ze zápěstí – 2. kapitola

Autor: Arizona McBaker

Uběhlo již 7 let od setkání April a Leonarda v Zoo. Za tu dobu oba stihli vystudovat vysokou školu – oběma se podařilo dostat na Honl – a zjistit o tom druhém snad každou drobnost. Jako třeba to, že celý život žili přesně na opačné straně města než ten druhý. Ale i to, že April nejraději snídá jablka, naopak Leonard má nejraději ranní okusování celeru.

Již rok spolu bydleli, právě uprostřed cesty mezi Leonardovým rodným domem a Apriliným. Ve všem vždy hledali perfektní rovnováhu. Samozřejmě se za těch sedm let nejednou pohádali, ale nikdy to nebylo tak hrozné, aby to zabránilo událostem dnešního večera. Koneckonců, byli si souzeni.

April zrovna přišla po práci domů, rozsvítila světla a na zemi nalezla cestičku z fotek. Nechápavě se na fotky podívala, aby objevila, že každá jedna fotka zachycovala důležitý moment v jejím a v Leonardově životě. Jedna z fotek byla z jejich prvního rande, další z jejich nástupu na školu, jiná zase z jejich pokoření první zkoušky nebo třeba ze stěhování.

April se tedy vydala po cestičce, která ji zavedla až na balkón, kde fotky tvořily kruh. A přímo uprostřed tohoto kruhu byl Leonard, snížený na jedno koleno, v ruce malou krabičku.
„April Paterson, uděláš mě tím nejšťastnějším mužem a vezmeš si mě?“ zeptal se Leonard, vytahuje zářivý prsten z krabičky a natahuje ho k ní. Z tváře mu šlo poznat, jak moc byl z tohoto momentu nervózní.
„Bude mi ctí!“ odpověděla mu April se slzami na krajíčku, odkazujíc tak na slova, co mu řekla po pozvání na jejich první rande.
Leonard okamžitě vyskočil, slzy se rychle začaly hrnout i z jeho očí a oba se plni radosti objali.
Leonard následně třesoucí se rukou nasadil prsten s červeným kamenem, protože ten byl Aprilin nejoblíbenější, na dívčin prsteníček a oba se dlouze políbili.

A aniž by to věděli, ještě té noci dali započít jejich prvnímu potomkovi.

Čas ovšem zase plynul, až bylo po jejich svatbě, narození první dcery, pak dokonce i jednoho syna, následovalo stěhování do většího a dlouhé dny strávené v práci. Rodinka byla na nejedné dovolené, procestovali snad každé zákoutí země a vytvářeli nové vzpomínky, kde se jen dalo.

Léta utekla jako voda a Leonard i April odešli do důchodu, jejich děti měli vlastní děti a všichni žili krásné životy. A právě proto to byl příšerný moment pro oba zamilované, když April začalo bolet břicho.

To ji bolelo již nějakou dobu, bylo jí nevolno, ale nikdo tomu nikdy nijak zvlášť nevěnoval pozornost. Po několika měsících to ale Leonardovi přišlo krapet podezřelé, zajeli tedy spolu do nemocnice. CT potvrdilo obavy doktorů, že se jedná o pokročilou rakovinu slinivky, která se v tomto stádiu již nedá operovat.

Doktoři jí nabídli alternativní léčbu, která by jí mohla přinést o něco delší život, ovšem strávila by jej celý v nemocnici. April si místo toho vybrala 6 měsíců, které měla bez léčby, ale alespoň mohla být venku.

Svým krásným pohledem rychle přemluvila i Leonarda, aby souhlasil, a tak strávili následujících 5 měsíců cestováním po všech místech, která se jim do té doby navštívit nepodařilo. Chvílemi na její nemoc zapomínali, chvílemi zase nemohli myslet na nic jiného.

To nejhorší se ale stalo v půlce šestého měsíce, kdy se zrovna plavili po moři na menší loďce, na které se kromě nich nalézal pouze kapitán.

April se posledních pár dní cítila krapet hůře než do té doby, měli tedy volno a jen odpočívali v hotelovém pokoji. Ráno toho dne se jí ale udělalo zázračně mnohem lépe, rozhodli se tedy vyrazit na okružní plavbu po zdejším moři. To byla jedna z posledních věcí na jejich seznamu míst, která chtěli navštívit.

Leonard zrovna vyprávěl, co si načetl o nebezpečných rybách žijících ve zdejších vodách, když ho April jemně stiskla za rameno. Leonard se na ni s úsměvem otočil, když vtom okamžitě zbledl.
Oběma bylo jasné, co se právě děje.
„Ne, ne, ne! Ještě ne! Vždyť máme mít ještě dalších 14 dní! Nemůžeš mě nechat samotnou!“ propuknul Leonard v pláč, drže ji pevně za ruku.
April se přes všechny své síly ze široka usmála a zavrtěla hlavou.
„Leonarde Howlande, bylo mi ctí,“ Zašeptala April s posledním výdechem. Stiskla mu pevně ruku, věnovala mu poslední úsměv a navždy opustila zemi Wheitho, nechávajíc tak Leonarda samotného.

„Néééé!“ vykřikl Leonard plný zoufalství, slzy se linuly z jeho očí jak vodopády a pevně objal chladnoucí tělo své lásky. Kapitán hned nato otočil loď zpět k pevnině, čekala je ovšem ještě několika hodinová plavba, než by se k ní dostali.

Leonard strávil půl hodiny objímaje mrtvé tělo, plakaje a naříkaje, než mu došlo, co mu řekla.
Bylo mi ctí. Bylo mi ctí. Bylo mi ctí. Ctí. Ctí. Ctí. Ctí. Znělo mu pořád dokola v hlavě. Zvedl svůj pohled a přes slzy jej zaměřil na své levé zápěstí.

Nekonečno.

Stále tam měl napsané slovo nekonečno. Poslední slovo jeho celoživotní lásky mělo být nekonečno. Ale jeho láska mu právě zemřela v náručí a řekla „ctí“.

Zatmělo se mu před očima. Strávil celý svůj život se špatnou dívkou. Nechápal to. Ona byla ta pravá. Nebyla. Byla. Nebyla. Byla. V té zoo se muselo jednat o shodu náhod. Nebyla. Byla. Nebyla. Byla.

Leonard vedl bitvu ve své hlavě, když konečně dospěl k rozhodnutí.
„April Paterson. April, co píše levou rukou místo té pravé. April, která mě vždy uměla rozesmát. Ty budeš navždy má jediná.“ A s těmito slovy postarší Leonard došel k zádi lodi, sundal si teplou bundu a naposledy se usmál na tělo April. Pak skočil přes palubu, do vody plné nebezpečných ryb. Vrátil se k April.