Rozhodnutí

Přišlo to jako nápad. Nevinný nápad na uvolnění od každodenních strastí. Jenže se všechno zvrtlo a život Abigal Konperové se přetočil.
Příběh o dívce, která udělala špatné rozhodnutí.

Byla tma. Brzo ráno, opravdu brzy. Vstala z postele, aby se nasnídala a nerušila tím svou matku. Samozřejmě, při otevření lednice na ni vykouklo pár kusů plesnivého sýra a tvrdý rohlík.
Zavřela tedy lednici a odešla pryč.
Sedla si na postel a čekala. A pak, úplně znenadání, ji něco napadlo. Bylo to hrozivé, bláznivé a …

Věděla, že nedělá dobře. Věděla, že toho bude litovat. I přes to se začala balit. Měla svoji školní aktovku a pár věcí. Do aktovky naházela knihu, všechny svoje úspory, které stejně moc nečinily, pár kousků oblečení a jídlo. Zavřela aktovku a přešla ke dveřím. Naposledy se podívala na svůj byt. Třeba se ještě někdy uvidíme… pomyslela si a otevřela dveře. Vyšla ven a dveře s úšklebkem zavřela. Je volná! Věděla to a na její dětské tváři se rozlil úsměv. Ale kam se dát, nad tím moc nepřemýšlela.

Vydala se po schodech dolů, z jejich opuštěné bytovky. Hrůza tady panovala, o tom nebylo pochyb. Avšak Abigal byla statečná.
Uslyšela odbíjení hodin. Byly tři hodiny ráno.
Seběhla z posledních pár schodů a vyšla ven. Nesvítilo slunce. Byla tma. Rozhlédla se a vydala se ke starému hřišti. Zhoupla se na houpačce a pokračovala směrem k malému obchůdku. Vešla dovnitř.
„Dobrý den,“ řekla.
„Nazdar, dítě, co to bude?“ zeptal se muž u pultu.
Abigal se rozhlédla a pak řekla: „Jeden rohlík, jablko a tuhle sušenku,“ ukázala prstem.
Muž jí věci podal a ona zaplatila. Vyšla z obchodu. Mezitím už se svět začínal probouzet. Venku už nebyla taková tma a ptáčci začínali zpívat. Musím pohnout, pomyslela si a pomalu se vydala směrem k zastávce.

Po chvíli čekání přijel autobus, který ji měl dovézt za novým životem. K otci.
Nastoupila a zaplatila. V autobuse moc lidí nebylo, to se dalo čekat. Věděla, že do Londýna se z Ameriky dostane obtížně, to jí však v rozhodnutí nebránilo.

Po čtyřech hodinách nudné cesty, kdy Aby přečetla většinu knihy, stihla si popovídat se starou babičkou, odskočit si na záchod a usnout, dorazili do přístavu, ze kterého lodě odplouvají přes moře do Anglie.
Vylezla z autobusu a rozhlédla se. Přístav byl obrovský, všude plno dělníků, lodí, lidí, kontejnerů. Aby si nebyla jistá, kam jít a co dělat, kde zakoupit jízdenku.
Otočila se, aby se zeptala řidiče autobusu, jenže autobus mezitím odjel a bezradná čtrnáctiletá dívka zůstala stát sama. Svojí chybou si teď byla jistá.

Bylo půl osmé. Neměla času nazbyt. Je možné, že ji už matka a policie hledá a ona tady postává. Nasadila si na hlavu kapuci a vyšla směrem k největší budově přístavu.

Po chvilce, když k budově došla, vešla dovnitř. Opět se ocitla v budově plné lidí. Všimla si cedule, kde bylo napsané, kdy jaká loď odplouvá. Loď do Anglie odplouvá až zítra. Bude muset přespat na lavičce.

Po hodině hledání a tázání se kolemjdoucích zjistila, kde se dají zakoupit lístky. Přešla tedy k okénku a řekla: „Jeden lístek do Anglie.“
„Slečno, a máte peníze?“ zeptala se paní za okénkem.
„Mám,“ řekla Aby.
„Tak to bude dva tisíce dolarů,“ odpověděla s klidem prodavačka.
Dívka se na paní nevěřícně podívala.
„Tolik… nemám!“ špitla.
„No, v tom případě máš smůlu…“
Prodavačka chtěla ukončit debatu, ale dívka namítala: „Mohu se tam dostat, když budu pracovat?“
Dáma se na ni vyděšeně podívala, pak se otočila a začala s někým telefonovat. Aby slyšela jen rozličné hlasy a mumlání.
Po chvíli se k ní prodavačka otočila a řekla: „Slečno, vaše nabídka, že vás naše loď sveze zítra do Anglie, když tam pojedete jako služka, bude přijata, jen pokud vám je patnáct a víc let. Je vám?“
Aby na prodavačku vykulila oči a chvíli nevěřícně stála.
„Opravdu? A ano… Je mi patnáct,“ zalhala obratně.
„Jistě, slečno,“ řekla žena a podala Aby lístek. Dívka ho ihned chňapla a bez dalších pokynů odběhla. Byla šťastná, uvidí otce a popluje přes oceán! Ale bude muset pracovat… A to nebude zrovna nejlehčí, pomyslela si.

Ještě ten samý den si nakoupila další věci a jídlo a večer přemýšlela, kde ulehnout k spánku. Nevěděla kam jít, proto si našla v městském parku nedaleko odsud lavičku, na které se uvelebyla a usnula.

Klidná noc to nebyla, neustále se budila se strachem, že zaspala.

Ráno vstala ještě za tmy a odhodlaně vyšla za novým životem. Věděla, že to bude ještě těžké a nebezpečné, ale to jí nebránilo.

Byla odhodlaná.