Halloweenské horůrky – Veronica Narcissa Williamsová

V domě se citelně ochladilo. Z pokoje v podkroví vykoukla blonďatá hlava, trup a nakonec i zbytek dívčího těla, cosi nevrle poznamenala na adresu svého sourozence a jeho nekompetentnosti zavírat okna, načež se s dupotem rozešla chodbou. Klouby jí bělely z toho, jak zatínala ruce v pěst, ale jakmile došla k otevřenému oknu, pookřála.

Skoro se zdálo, že okno bylo jen špatně zavřené a silným průvanem se otevřelo. Skoro. Dívka věděla, že okno zrovna po příchodu ze školy zavírala. Nebo ne?

Na schodech to zavrzalo. Ozvalo se krátké skříp a šoup, doprovázené pomalými kroky někoho či něčeho, pod jehož váhou schody naříkavě skřípaly.

Nebo že by okno přeci jen špatně zavřela? Teď si vlastně uvědomovala, že ji při zavírání určitě něco vyrušilo. Byl to snad zvuk tříštící se sklenice, kterou její bratr shodil? A nevracela se náhodou potom zpátky nahoru a okno pořádně nedovřela?

Na vrcholu schodiště se zhmotnil velký stín. Plouživě plul chodbou. Přesně uprostřed se zastavil, jako by se díval na dívku stojící u okna. Těsně předtím, než se otočila, se prosmekl kolem koše na prádlo a v tichosti vplul do pokoje.

Asi nad tím nemělo cenu déle hloubat… Možná by se měla znova zavřít do pokoje a pohroužit se do konverzace s kamarádkou! Ale, když nad tím tak dívka uvažovala, neměla na kamarádku náladu. Určitě by jí zas vylíčila její strasti s kluky a to dívku hrozně štvalo. Kdepak, kašlat na kamarádku! Možná si raději ohřát od mámy navařené jídlo? Kručící žaludek jí dal za pravdu.

Nohy ji nesly samy. Vyšlapat schody zpátky cestou nahoru a s horkým talířem v ruce už bylo horší, ale chtěla si k tomu pustit nějaký pěkný film.

Protáhla se kolem koše na prádlo, vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře.

Chtěla být sama.

Stín se skrýval pod postelí. Čekal a pulzoval. Zvětšil se – teď již zabíral celou šířku postele. Jeho konce se zvláštně kroutily a hladově lapaly do prázdna.

Číhal.

Dívka spokojeně dojedla svou porci brambor. Váhavě se pohladila po břiše – nezvětšilo se? –, načež vstala od stolu a postavila se k zrcadlu, aby se ujistila, že jí plné břicho nejde vidět.

Stín využíval každé temné skulinky. Zpod postele se dostal pod stůl, odtud pak rychlým skokem za zrcadlo, kde se vměstnal do skulinky mezi parketami, protáhl se podlahou, stále blíž a blíž k dívce. Hladové, kroutící se konce se dívce omotaly kolem kotníků a draly se výš a výš – nehlučně, tiše jako myšky.

Dívka konečně odpoutala pohled od břicha a zadívala se do zrcadla.

Vyjekla.

Cosi velkého, tmavého a pulzujícího se formovalo přímo za jejími zády, obtáčelo se kolem jejích nohou, svazovalo jí ruce a svíralo kolem krku, až-

Eh!

A stín se stal její součástí.