Halloweenské horůrky – Přízrak

Její příjezd byl nečekaný. Nikdo ji nezval a ona se sem přesto vetřela. Neotevřít domovní dveře, ani bych netušil, že tu je. Zarazil jsem se s rukou na klice a dokázal jen zírat. Nádherná a děsivá, vznášela se na zápraží. Otřásl mnou náhlý chlad, chtěl jsem před ní couvnout, zaprásknout dveře a několikrát otočit klíčem. Nemohla by ke mně. Alespoň doposud se jí to nikdy nepodařilo. Čekal bych v bezpečí svého domu a ona by zmizela. Zatím zmizela pokaždé. Stejně neohlášeně. Kdybych neodkládal vše na poslední chvíli, nemusel bych dnes vůbec opouštět dům. Jenže ten zpropadený dokument na mě čekal už moc dlouho a zítra jej trpělivost opustí.

Stál jsem na zápraží a díval se na… částečně i skrze ni. Nehýbala se. Vyčkávala. Límec kabátu jsem si ohrnul vzhůru, jako bych si tím mohl uchránit krk před jejím vlezlým dotekem. Udělal jsem krok k ní a ona ladně poodstoupila. Ještě jeden, ona ukročila se mnou. Stála teď vedle mě a když jsem se ohlédl, byla za mnou. Sotva jsem přes ni zahlédl slabé rozmazané světlo v okně.

Vyšel jsem do ulice, mé kroky pomalu nabývaly na jistotě. A prostupoval mnou na dlouho zapomenutý pocit. Ona není ta, které bych se měl bát. Vzpomněl jsem si, že jsem s ní již jednou kráčel po městě. Bylo to tak dávno. Další vzpomínky skrývá mlha. Má milovaná společnice.

Pojď se mnou, chraň mne před zraky lidí, dokud už nebude pozdě. Tenkrát nám říkali Monstrum v mlze. A to jsme byli ještě děti. Jen si představ, co spolu dokážeme dnes.

Dívám se na svůj měnící se stín, tančící pod lampou pouličního světla. Chce se mi smát. Rostu, prodlužují se mi končetiny, na rukou už nemám prsty, nahradily je dýky. Rozsekávám sloupek a světlo se zapraskáním a jiskřením bledne. Tohle ráno je naše a nenecháme si ho vzít. Vezmeme ho jiným. Smích se dutě rozpíjí do stěn z čirého zármutku.