Vymodlené dítě

Jediný syn vzhlíží ke svému otci jako k bohu. Chce být dokonalým synem a otce vnímá jako dokonalého člověka. Ale jedna jediná škodolibá poznámka chlapcovo přesvědčení převrátí vzhůru nohama.

Společnost se přesunula ze dvora do sálu s halasností rozvodněné řeky. Pánové se plácali po ramenou, někteří si uštědřili i mužné objetí, zatímco dámy nakláněly hlavy a rychle stahovaly chlupaté rukávníky, aby si mohly zlehounka potřást rukama. Etiketa svazovala i děti, takže úklony, smekání a potřásání si museli odbýt i potomci vznešených hostí.

Eruinovi bylo předevčírem deset let. Otec mu dal nádhernou dýku vykládanou granáty a posadil si ho na klín, což se stávalo velmi zřídka. Eruinovo srdce zešílelo vzrušením a tlouklo tak silně, že to musel cítit i sám lord komoří, pán západní marky a vévoda Širých valů, z vůle bohů též pán hradišť pod Šarlatovými horami a patron lidu od Stříbrné řeky.

Otec měl u svého jediného syna takovou vážnost, že fyzický kontakt spouštěl reakci na pomezí paniky a euforie. Eruin miloval otce víc než bohy, které mu vnucovali kněží. Nikdy to sice nepřiznal, ale tušil, že kněží to věděli, protože se k němu vždy chovali přísně a přezíravě.

Eruin byl rád, že kněží na hostinu nevzali. Družina sestávala z otcovy rozšířené stráže, dvou chův, které pečovaly o jednotlivá dítka sezvaných rodů, samotných dětí a urozeného páru. Při odjezdu Eruinovi vysvětlili, že hostina je nesmírně důležitá pro celé království. Nepamatoval si úplně přesně proč. Měli něco stvrdit, pak to oslavit, a nakonec ještě něco jiného rozhodnout. Prostě šlo o setkání vrcholného státního významu.

Jenže Eruin při vstupu do sálu nemyslel na nic jiného než na ten okamžik před dvěma dny, kdy si ho otec přivinul a předal mu dárek k narozeninám. Dýka spočívala ve zdobeném pouzdře a při chůzi poklepávala Eruinovi o stehno. Bylo v tom něco uklidňujícího, klep-klep-klep. Kdyby se dělo něco nebezpečného, stačilo jen malinko pohnout rukou a mohl se ubránit! Ačkoliv musel uznat, že boji s dýkou se ještě neměl příležitost naučit.

Ale stejně velkou radost, jakou v něm vzbudila dýka sama, měl z toho otcova objetí. Poprvé cítil, jak mu voní vousy – jako ořechy a čerstvé dřevo – a cítil otcovy zhrublé dlaně na svém předloktí… Velké teplé ruce plné síly, které chrání, ale jistě by dovedly i zabít.

„Teď už jsi muž, Eruine, a muž musí mít vlastní zbraň.“

„Každý den cvičím s mistrem šermu, otče,“ ohradil se chlapec, ale lord se jen zasmál.

„Dřevěný mečík se nepočítá. Muž potřebuje spolehlivou zbraň, která je hodna jeho velikosti a postavení.“

A pak vytáhl tu nádhernou věc. Eruin zadržel dech, div se nezalkl.

„Začneš chodit na má setkání s poddanými a budeš se učit. Jednou budeš ty lordem, na němž spočívá tíha vlády. Budeš muset rozhodovat, být lidem pánem, otcem, bratrem a někdy i bohem. To je úkol, který se nedá zvládnout jen tak. Musíš se moc učit, pracovat od rána do večera, a i pak se může stát, že nezvládneš úkol, do něhož ses narodil.“

„Ale já se budu snažit, otče. Udělám pro to všechno!“

Lord se zasmál a políbil chlapce na zátylek do záplavy kučeravých vlasů.

„Já vím, že ano. Jsi dobrý chlapec, ten nejlepší, a pokud vytrváš, bude z tebe lepší muž a pán, než jsem kdy byl já.“

Eruin se při vzpomínání zasekl mezi dveřmi a dav ho neurvale vtlačil dál do místnosti. Sál byl plný hluku a vůní servírovaných pochutin. Někteří hosté už si lili do hrdel víno, pivo nebo medovinu, jiní zobali hrozny, švestky a fíky z ovocných táců, zatímco čekali na oficiální zahájení.

Eruin se nechal chůvou nasměrovat k místu, které bylo vyhrazeno dětem, a s úlevou usedl. Hostinec mu připadal příliš obyčejný na takovou slávu, ale věřil, že otec má důvod, proč zvolil právě tento zájezdní hostinec. Otec vždycky ví, co je dobré a co zlé. Otec je správný lord.

Když byl konečně všemu vítání konec, panstvo se usadilo podle zasedacího pořádku a čeládka začala obcházet stoly s otázkami, co pro panstvo mohou ještě přinést. Stoly se sice prohýbaly pod džbány s pitím a tácy s předkrmy, ale majitelé hostince zřejmě nechtěli dát panstvu prostor pro sebemenší nespokojenost. Někteří si poručili předkrmy masové, jiní zase sladké pečivo, takže za chvíli obsluha roznášela konkrétní přání do všech koutů sálu. Stoly byly seskládány do třech řad přes celou délku místnosti a na konci byly spojeny jednou řadou stolů, jež vytvořily čelo. Tam usedli nejváženější hosté – tedy Eruinův otec a další pánové, jejichž účast na jednání byla tak dlouho a pečlivě domlouvána.

Eruin s bratranci a sestřenicemi seděli nejblíže východu a byli rovnoměrně namícháni s dětmi ostatních velmožů. Tohle nucené družení neměl Eruin rád, ale teď, když už je muž, si bude muset zvykat a neremcat. Povinnost je vždy na prvním místě, tak to otec říkal.

Naložil si na talíř zvěřinové kousky, přelil je omáčkou z lesních bobulí a přikusoval křupavý vesnický chléb bohatě posypaný kmínem. Možná přežije celou záležitost tiše skloněný nad jídlem, aniž by se musel bavit s některým z okolních dětí. Rámusily, házely po sobě hrozny a většina z nich měla šaty zlité nápoji. Chůvy štěbetaly do nastalého šumu jedna k druhé i ke svým svěřencům, ale nikdo nikomu nerozuměl ani slovo. Babylon.

Mezi obsluhujícími se občas mihnul chlapec asi v Eruinově věku. Kučeravé tmavé vlasy si ledabyle zastrkával za ucho, kdykoliv měl volné ruce. Velké hnědé oči vypadaly jako tůně roztavené čokolády a kolem nosu měl rozsypanou spoustu drobných pih.

„Brejlíš na svýho bráchu?“

Pylos, pitomý bratranec z jihu, se k Eruinovi naklonil a hloupě se hihňal.

„O čem to mluvíš?“

„O něm přece!“ Pylos ukázal na obsluhujícího kluka, který právě sbíral prázdné tácy po předkrmech.

„Proč si myslíš, že tvůj tatík vybral právě tuhle díru? Moc rád si sem odskočil při každé cestě.“

Eruin zrudl vzteky a zuřivě setřásl bratrancovu ruku ze svého ramene.

„Vykládat takové věci o svém lordu je nebezpečné. Jestli si nedáš pozor, skončíš na dlouho v domácím vězení.“

Pylos se jen zachechtal.

„I ty jeden naivní chlapečku! Jen se na tu kudrnatou nulu podívej. Má nos a čelo tvého otce, je mu podobnější než ty sám.“

Eruin se naschvál otočil opačným směrem a rozhodl se bratrance ignorovat. Pokračoval v jídle a dal by cokoliv na světě za to, aby mohl na zbytek dne ohluchnout. Chtě nechtě totiž Pylosovy jedovatosti slyšel a vyleptávaly mu v mozku temné cestičky.

„Stačilo tááákhle málo a on mohl sedět tady, obložený dobrotami v noblesním ohozu, zatímco ty bys musel tahat těžké tácy a lítat kolem stolů. Pro jednoho štěstí, pro druhého smůla. Co myslíš, je starší než ty? Já bych řek, že by mohl bejt. Takovej pech! Kdyby nebyl levobočkem, ale právoplatným synem, byl by nad tebou. On by dědil a ty bys… Ty bys dostal malý kus země ke správě, nebo by tě poslali k církvi. Víš, že se povídá, jak strašlivě se tvůj tatík změnil po tom, co ses narodil? Prý ti, co ho znali dříve, svého pána skoro nepoznávali, jak se náhle změnil. Podle mě je to jasný, výčitky svědomí, hochu.“

Eruin vstal a zamířil ven. Zachytil pohoršený matčin pohled, ale nezastavil se. Musel se jít nadýchat čerstvého vzduchu, a hlavně se zbavit Pylose.

Vnitřní dvorek vypadal neutěšeně, ale oproti přecpanému hostinci to byl skoro ráj. Sice tu byly kupky zmoklé slámy, rozházené špalky dřeva a změklá půda rozrytá kopyty koní, ale samota Eruinovi chutnala jako nejdražší ovocná šťáva.

Přemýšlel, jestli na Pylosových pomluvách může být trocha pravdy. Otec skutečně byl často na cestách, ale to podle Eruinových omezených znalostí nebylo u pánů jeho postavení výjimkou. Druhý hlas mu ale našeptával, že stejně tak není neobvyklé mít levobočky. Jen zlomek urozených rodů se obejde bez bastardů.

Byl z toho celý nešťastný. Podle práva sice žádný poloviční sourozenec nemohl Eruinovy nároky ohrozit, přesto tíživý pocit nemizel. Proč?

Eruin začal neklidně přecházet po dvorku sem a tam. Pak uslyšel kdesi za sebou kroky. Kudrnatý chlapec, kvůli němuž si z něj Pylos utahoval, vyšel na dvorek s kýblem pomyjí. Lekl se skoro stejně jako sám Eruin. Očividně chvíli tápal, jak by se měl zachovat, co říct, měl by odejít? Nakonec se hluboce uklonil, až mu z kýble vyšplíchlo trochu šlichty, a uctivým hlasem řekl:

„Promiňte, můj pane, nechtěl jsem vás rušit.“

Eruin zrudl, stejně bezradný v tom, jak reagovat, jako chlapec před chvílí. Kývnul hlavou a urychleně vešel zpátky do stavení. Srdce mu bušilo tak prudce, až se mu nedostávalo dechu.

 

 

Děti byly odvedeny do pokojů asi hodinu po západu slunce. Eruin se celý večer modlil, aby neskončil ve stejné ložnici jako Pylos. Byl by býval raději strávil noc v kadibudce na dvoře, než aby poslouchal nepřetržitý příval škodolibých nadávek. Ovšem vzácnou shodou okolností mu byl přidělen samostatný pokoj. Chůva měla lůžko v předpokoji, takže ložnice samotná zůstala výhradně pro Eruinovu potřebu. Lůžko, židle a malý stůl pod příliš drobným a vysoko umístěným oknem. Na stolku hořela svíčka a stál tam velký korbel plný jablečného moštu.

Dlouho nemohl usnout a když konečně upadl do neklidného spánku, střídaly se mu před očima sny plné výsměchu, pláče a místností přeplněných lidmi, kteří ho nepřátelsky pošťuchovali. Nedokázal se jim bránit, potácel se od jednoho k druhému, a nakonec volal otce, aby ho vysvobodil.

Probudil se ještě před svítáním a hned věděl, že už neusne. V tichosti se oblékl, nezapomněl ani na dýku, a pak se potichu vykradl z pokoje. Chůva hlasitě chrápala, takže nebyl problém vyjít přes předpokoj na chodbu. Eruin neměl konkrétní plán, ale určitě mu přijde vhod čerstvý předjitřní vzduch. Takže procházka okolo hostince.

Sešel o poschodí níže a k jeho velkému překvapení viděl pod jedněmi dveřmi světlo. V tomto patře bydleli dospělí hosté, účastníci schůzky. O patro výše, tam, kde spal i Eruin, byly kromě dětí ubytovány dámy. Takže někdo z pánů bdí. Chlapec nedokázal potlačit prudkou vlnu zvědavosti. Přikradl se blíže ke dveřím a naslouchal.

„… ani náhodou. Na to nepřistoupí.“

Ten hlas Eruin neznal. Zněl hrubě, sípavě, jako by celou noc prokouřil. Další hlas už poznal spolehlivě. Byl jeho otce.

„Musíme dosáhnout dohody. Za každou cenu.“

„Míníte tím to, co myslím?“

„Míním tím, že ta dohoda je nutná pro dobro království, takže je třeba ji prosadit stůj co stůj. Je třeba přinášet oběti. Pro vyšší dobro.“

„Jistě, můj pane. Vyrazím hned a přivedu toho tvrdohlavce. A pokud ne…“

„Pokud ne, tak si s jeho tvrdohlavostí poradíš.“

Ochraptělý hlas se zasmál a na dřevěné podlaze zaduněly jezdecké boty.

Eruin poplašeně odběhl zpět ke schodišti a vyběhl nahoru právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely a urostlá postava vyrazila ke schodišti směrem dolů. Eruin přešel k malému okénku, které vedlo do dvora. V šeru rozeznal toho obrovského muže, jak rázuje ke stájím. Vzápětí vyjel tryskem do řídnoucí tmy. Vyrazil tak rychle, že jeho kůň musel být nachystaný – osedlaný, s ohlávkou… Eruin si ho nevybavoval ze včerejší hostiny. Musel dorazit až po ní. Děsivý chlap.

Světlo pode dveřmi komnaty jeho otce zhaslo a zaslechl tupé vydechnutí postele, jak na ni ulehlo unavené tělo. Tu trochu času do svítání se zřejmě rozhodl strávit chvilkou spánku. Určitě se ani nesvlékal. Do hodiny bude za jeho dveřmi připraven panoš, aby pánovi pomohl s oblékáním.

Eruin zkusil přimět rozechvělé nohy k chůzi. Poslouchaly jen neochotně. V rozrušení se potuloval chodbičkami, až nakonec vyšel ven dveřmi, o jejichž existenci předtím neměl tušení. Zřejmě šlo o nějaký postranní východ poblíž kuchyně, který využívají výhradně kuchtičky a hospodář.

Když vyšel do dosud temného rána, ucítil na tváři štiplavý chlad. Měl obličej mokrý od slz. Slzy byly na místě, protože měl u srdce pocit, že právě ztratil otce. Všechny ty řeči o cti a péči o lid a zemi… Přitom se chová jako bandita! Další příval slz sklouzl po lících až na tuniku. Rázně vyrazil ke stájím jasně rozhodnutý, co udělá.

 

 

Skoro ho zastavila hned první překážka. Sice ho podkoní učil, jak má osedlat koně, jak mu nasadit ohlávku a co všechno musí pevně držet, aby si při jízdě nesrazil vaz, ale v rozrušení stál u svého koníka zcela bezradný. V jedné ruce svíral sedlový řemen, v druhé pomuchlanou ohlávku. A přesně tak ho tam našel malý chlapec s očima jako rozteklá čokoláda a vlasy neposlušně padajícími do tváře. Zarazil se, ale rychle přidal úklonu.

„Dobré ráno, pane. Můžu vám s něčím pomoct?“

Eruin kývnul hlavou a vyřkl rozkazy tak rozhodně, až byl na sebe hrdý. Skutečný budoucí lord.

Když vyslovil poslední rozkaz, chlapec se zatvářil vyděšeně.

„Ale když se nevrátím dovnitř, budou mě hledat. Měl jsem jen nakrmit zvířata a vrátit se do kuchyně. Musím pomáhat se snídaní.“

Eruin se zamračil a narovnal, přesně jak to viděl dělat lordy těsně před tím, než vyřknou rozkaz.

„Musíš jenom jedno. Poslouchat svého pána, a to jsem teď já. Tví rodiče jsou poddaní mého otce. Celá vaše rodina je nám povinována poslušností. Připrav dva koně na cestu.“

„Ale, pane, který má být ten druhý kůň?“

Eruin se rozhlédl. Jistě, kluk svého koně nemá, tak budou muset využít některého z družiny. Urostlí, vysocí koně pánů nepřipadali v úvahu. Pro chlapce byli příliš velcí a svéhlaví. Ovšem Pylosův koník se určitě rád projede a bratrance to tak vytočí, že to bude dvojité vítězství.

„Tohoto osedlej pro sebe,“ ukázal na grošovanou klisnu, která nosívala na hřbetě největšího pitomce z rodiny.

Stihli vyjet ještě před svítáním. Projeli udržovanou obchodní cestou a na kopci, z něhož byl hostinec naposledy vidět, odbočili do širé krajiny. Kdyby jeli po cestách, stali by se snadným terčem pro ty, kteří je brzy vyjedou hledat.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Eruin chlapce se zájmem, když už mlčeli příliš dlouho.

„Janus, můj pane.“

„Říkej mi Eruine, prosím.“ Panské manýry byly tytam a Eruinovi samotnému se ulevilo. Na těchto pár hodin (doufal, že útěk potrvá alespoň tak dlouho) mohou být jen dva kamarádi na vyjížďce, nic víc. Nemusejí se nic učit, dodržovat početná pravidla, úklony, poklony, správná slova na správném místě…

Eruina nikdy nenapadlo, že přijde čas, kdy nebude chtít být jako otec. Vždy byl jeho vzorem, hmatatelnější než bohové, přitom stejně mocný (v Eruinových očích určitě).

„Jací jsou tvoji rodiče, Janusi?“

Chlapec si odhodil vlasy z tváře, tak jako už mnohokrát, a zamyslel se.

„Nevím, jak to myslíš.“

„Jaké mají vlastnosti, jak se chovají k tobě a k jiným lidem. Co je pro ně důležité?“

Janus zavrtěl hlavou.

„To je těžké. Od rána do noci pracujeme všichni okolo hostince. Musíme se starat o zvířata, o zahradu, o hosty. Uklízet, vařit, jezdit nakupovat na trh do vesnic okolo. Není kdy mluvit o tom, co rodiče chtějí nebo čeho si váží.“

Eruin si vzpomněl na Pylosovy posměšky a představil si, že by se místo ložnice na hradě Podkostí narodil v zapadlém kamrlíku zájezdního hostince. Sotva by se naučil chodit, musel by pomáhat, nezlobit, nepřekážet.

Eruinova ústa se proti jeho vůli doširoka otevřela v mohutném zívnutí.

„Nikdy nevstávám takhle brzy,“ postesknul si.

Janus se zasmál. „Dokdy spáváš?“

„O dobré dvě až tři hodiny více než dneska.“

Teď se Janus smál nahlas. Vyplašenost a strach z něj pomalu vyprchávaly. Začínal se chovat přesně tak, jak se sluší na kluka, který unikl povinnostem, sedí na nádherném koni a je na dobrodružné projížďce.

„Já nikdy nespal tak dlouho, abych se sám probudil. Vždycky mě ještě za tmy vzbudí sestra, kuchařka nebo kdokoliv jiný z čeládky. Jednou bych si to chtěl zkusit!“ zasnil se.

Přejeli svažitou dolinu plnou planých jabloní, které vypadaly tak slabě, že určitě nebudou mít žádná jablka. Moc slunce se do doliny nedostávalo. Dali se úzkou stezkou vzhůru. Vedla mezi dvěma skálami směrem k zalesněnému pahorku.

„Kam vlastně jedeme, Eruine?“

Pokrčil rameny.

„Chtěl jsem někam pryč. Aspoň na chvíli být sám bez nutnosti chovat se tak, jak si rodiče a jejich společnost představují.“

„Takovou chuť mívám často, ale nikdy mě nenapadlo, že se mi to jednou povede!“

Eruin se musel usmát radosti v Janusově pihovaté tváři.

„Mohli bychom se na chvíli zastavit, co říkáš?“

Tak sesedli z koní, nechali je popásat na pruhu trávy mezi pěšinou a okrajem lesa a sami si sedli na zem. Zalitovali, že je nenapadlo vzít s sebou nějaké jídlo, protože žaludky spustily bujaré tanečky. Aby zaplašili myšlenky na jídlo, Janus ukázal na Eruinovu dýku. Prohlížením té skvostné zbraně strávili dlouhou dobu a nemohli se toho nabažit. Eruin byl nadšený, že má zaujatého posluchače (s vlastními sourozenci moc času netrávil a blízký kontakt byl hodně omezen etiketou), a Janus zase lačně poslouchal věci, které patřily do úplně jiného vesmíru, než byl ten jeho.

Když si párkrát cvičně zkusili boj – střídali se v tom, kdo zrovna bojoval s dýkou a na koho zbyl pouhý klacek, nasedli opět na koně a pokračovali v cestě. Tentokrát už se hladově rozhlíželi po čemkoliv, čím by mohli naplnit břicha.

Přejeli z klikaté pahorkatiny na jeden táhlý hřeben. Nedaleko pod sebou uviděli chalupu s malou ohradou pro ovce a seníkem.

„Tam žije čarodějnice,“ prohlásil Janus vážně. „Ženské k ní chodí pro bylinné směsi, lahvičky s kapáním a taky pro věštby.“

„To zní zajímavě! Já nikdy nikoho takového nepotkal.“

„Jasně že ne, panstvo si přece nebude na hrad zvát někoho takového. I když si myslím, že i vznešené dámy by si rády nechaly vyvěštit budoucnost.“

„Máš pravdu, rozhodně by to ale nepřiznaly. Musejí zachovávat tvář.“

 

 

„Proč se na mě pořád tak díváš?“ zeptala se čarodějnice, když chlapci spořádali už druhý krajíc chleba namazaný sádlem.

Eruin přemýšlel, jestli má mluvit pravdu. Co kdyby poznala, že lže? Čarodějnice to prý umějí poznat…

„Nevypadáte jako čarodějnice. Přijde mi to zvláštní.“

„Zvláštní spíš je, proč si tolik lidí myslí, že bychom měly vypadat nějak jinak než normálně.“

Trochu hranatou tvář rámovaly řídké světlé vlasy. Světlé měla i oči, jasně modré, a kolem nich vějíř světlých řas.

„Vypadáte jako víla,“ přidal své hodnocení i Janus.

Čarodějnice se zasmála.

Eruin dojedl poslední sousto chleba, jenže ho napadlo, že bude muset té ženě zaplatit.

„Nemám vám za to jídlo co dát,“ řekl nakonec popravdě.

„To nevadí. Bude stačit, když mi nasekáte trochu dřeva na topení. Špalek je za domem vedle studny.“

Janus přikývl a hned vstal od stolu.

„Běž napřed, Eruin za tebou brzy přijde,“ řekla čarodějka a zavřela za Janusem dveře. Ještě chvíli počkala, než se zpoza domku začaly ozývat tupé rány sekery.

„Vím, proč jsi dnes odjel od rodiny, a není náhoda, že tě kopyta tvého koně zanesla právě ke mně. Nemusíš se ničeho bát. Pokud nebudeš chtít znát odpovědi na své otázky, nic ti neřeknu. Ale jestli se chceš ptát, jsem ti k dispozici.“

Eruin na ni nechápavě zíral.

„Nevím, jestli mám nějaké otázky, které bych potřeboval zodpovědět.“

„Uvidíme. U nejistých otázek a strachů je nejlepší využít věštění z dýmu.“

Bleskurychle se otočila a začala doprostřed stolu chystat různé věci. Kovový kotlík, snítky bylin, pár zvláštních třísek, kousek nafialovělého uhlíku, barevný prášek, borové šištičky, sušené brouky a spoustu dalších ingrediencí, které Eruin nedokázal identifikovat.

Ani nečekala na jeho souhlas, což ho trochu vyvedlo z míry. Co když si nepřeje žádné fantasmagorické vize, předpovědi a podobné šarlatánské metody. Jeho rodiče čarodějné kejkle odsuzovali, tak proč on tady teď sedí vydán na milost podvodnici? Kdyby nahlédl až na dno své malé lordí dušičky, musel by odpovědět: protože jinak by mu to nedalo spát, nenašel by klid.

Snad to ta žena věděla, proto začala rozdělávat oheň. Přihazovala na první pohled nahodile ingredience a místnost začínal plnit dým. Nebyl však dusivý jako kouř z krbu, kterému se ucpal komín. Naopak chutnal nasládle, pohádkově. Poslední pochybnosti, zda dělá dobře, odplouvaly do zapomnění s každým dalším nádechem.

„Jednoho večera přijel k čarodějčinu stavení jezdec,“ ozval se hlas čarodějky, zvláštně hluboký. Přes dým na ni Eruin neviděl. Na té neprostupné cloně kouře se náhle zjevil jezdec na koni. Podle držení těla, pláště a zdobení koňské ohlávky poznal, že je to jeho otec.

„Pět let byl ženat, a ještě se jim nenarodilo dítě. Přijel s otázkou, co má dělat. Slíbil bohatou odměnu a doživotní klid od daní. Také přidal příslib ochrany před těmi, kteří by snad chtěli začít opět čarodějný lid stíhat.“

Kouřový jezdec seskočil z koně, padl na kolena a s hlavou v dlaních se pokorně sklonil až k zemi.

„Čarodějka souhlasila, že mu pomůže, ale varovala ho, že pokud je problém vážný a překážky příliš velké, bude to stát strašlivou cenu. Pán přikývl, ale trval na svém.“

Kouřový jezdec pomalu vstal a s nadějí sepjal ruce.

„Dobře zvaž své přání, pane, řekla mu čarodějka. Až přijde čas, budeš ho muset vyslovit a bude to možné jen jednou, žádná oprava ani doplnění. Promysli si tedy dobře, jakého potomka sis přišel k bohům a prastarým silám vyprosit.“

Kouřový jezdec si přiložil ruku ke spánku, jako by usilovně nad něčím dumal.

„Čarodějka do něj viděla jako do otevřené knihy,“ vyprávěla žena dál, hlas stále stejný, podmanivý a sametový. Přihodila do kotlíku dalších pár ingrediencí, které zasyčely a přikrmily kouř.

„Zvažoval, jestli si má přát syna odvážného, který se ničeho nelekne, nebo raději nesmírně chytrého, který svým rozumem předčí všechny učence světa. Nebo snad fyzická síla a obratnost bude pro lid nejcennější vlastností budoucího lorda? Podíval se na čarodějku s jasnou otázkou v očích, ale ona zavrtěla hlavou. Smí vyslovit jen jedno přání, nikoliv zkombinovat všechny své tužby do jedné věty a čekat, že mu to bohové uznají. Nakonec se rozhodl. Čarodějka kývla a připravila vše, co mělo být připraveno. Pak mu pokynula, aby vyslovil přání.“

Kouřový lord kývnul hlavou a dal si pravou ruku na srdce.

„Lordovo přání znělo: chci, aby můj syn byl ve všem mnohonásobně lepší než já sám. Čarodějka se usmála, protože to měla za velmi dobré přání. Teď vynesla ortel ohledně ceny.“

 

 

Když od čarodějky odjížděli, Eruin celou cestu mlčel. Janus sem tam zasykl bolestí – na jedné ruce mu praskl mozol, takže držet uzdu bylo krajně nepohodlné. Jeli slunným odpolednem tam, kam je kopyta koní zrovna nesla. Janus se neodvažoval prolomit ticho, většinou měl jako první promluvit výše postavený.

U studánky na rozcestí je dojela dvoučlenná hlídka. Konec výletu nadešel, už se to nedalo oddálit. Za doprovodu dvou otcových mužů dojeli za necelou hodinu zpět k hostinci.

Eruina čekalo dlouhé promlouvání do duše, výtky, zákazy, lomení rukama, a dokonce i jeho vzácná dýka mu byla zabavena, dokud prý jí nebude hoden a nezačne se chovat jako skutečný muž. Rodiče byli vyděšení a zklamaní, ale také rozčarovaní z toho, jak klidně Eruin všechny jejich verdikty přijímal. Nepodobalo se mu to.

Nakonec ho poslali do jeho pokoje bez večeře. Přijal to s úlevou. Samota čtyř stěn mu poskytne příhodný klid k tomu, aby si znovu srovnal v hlavě, co mu čarodějka zjevila v kouřovém divadle.

S jeho narozením se otec změnil, přesně jak Pylos říkal v jedné ze svých uštěpačných promluv. Změnil se tak, že si toho všimli i lidé, kteří mu nebyli zas až tak blízcí. Tak velká to byla změna.

Eruin se svlékl a lehl si do postele, přestože venku bylo ještě světlo. Hleděl na strop, kde se mu znovu přehrával konec čarodějčina vyprávění.

V den, kdy byl Eruin počat, si jeho otec nařízl dýkou žílu a odpustil do poháru tolik své životadárné tekutiny, až sahala do poloviny číše. Zbytek dolil mlékem, přesně jak mu čarodějka nakázala. Trvalo jen chvíli, než přiměl svou paní, aby pohár bez otázek na jeden nádech vypila. Slíbil jí, že se jí za to dostane královské odměny. Tak lady pila a pak se na manželském loži spojili, tak jako to muž a žena dělají, když má vzniknout nový život. O tom Eruin nic bližšího nevěděl, takže si představoval, že vedle sebe leží v objetí a oba usilovně myslí na budoucího potomka.

Pohár hořkosti se říká… Eruin slyšel to slovní spojení už mnohokrát. Nikdy si ale neuměl představit, jak takový pohár vypadá a co asi obsahuje. Teď si byl jistý, že to musel být právě ten pohár, který tehdy jeho matka vypila, a z něhož se kouzlem stal počátek Eruina.

Když teď chlapec usínal, plakal. Zpoza pevně sevřených víček mu prýštila hořkost a lítost. Byla to jeho vina, to, že se jeho otec stal bezcitným a zlým. Do toho poháru před mnoha lety z otce odteklo všechno dobré, co v něm bylo. Vzdal se toho, aby to mohl dostat Eruin a ještě to pozvednout.

Těsně před tím, než se propadl do hlubokého spánku bez myšlenek a snů, si vybavil ještě jednu věc, kterou mu čarodějka svěřila.

„Součástí úmluvy a ceny za tvé narození a schopnosti je to, že jakmile dospěješ v muže podle zákona našich zemí, tvůj otec zemře a lordem se staneš ty.“

Eruin se otřásl zimou, přestože v pokoji bylo spíš horko.

Poslední jeho vědomá myšlenka se stočila do baculaté číslice… 5, ještě 5 let, než Eruin přijde o otce a bude muset být dokonalým synem, za kterého byla zaplacena nejvyšší možná cena.