Dívka, jež netušila, že kouzla existují

Jak to vypadá, když si žena, která nemůže kouzla vystát, pořídí děti s kouzelníkem? Jak to vypadá, když nemáte tušení, co se okolo vás děje? Jak to vypadá, když nechcete do rodinné koleje kvůli tomu, jakou má pověst? Příběh Marthy odpoví.

Jednoho dne drobnou holčičku vzbudilo klepání. Myslela si zkrátka, že začalo pršet, ale ten zvuk byl jiný, než bývají dešťové kapky bubnující na okenní tabulky. Podívala se z okna. Vzápětí ji napadlo, že snad ještě spí, a proto se vydatně štípla do tváře. Ale sova, která za ním seděla a mírně znuděně klepala nožkou do skla, tam skutečně byla. Martha se tedy zmateně vyštrachala z postele, aby mohla sovičku pustit dovnitř. Všimla si, že zvíře má na nožce obálku, a tak ji odvázala. Stálo na ní: „Slečna Martha Having, Habrová 6, menší pokoj v druhém patře“, čemuž se velice podivila. Takhle přesné adresy se přece nepíší. A sovy dopisy nenosí. Otevřela dopis a málem se začala smát – stálo v něm, že je přijata do školy čar a kouzel. Ale vždyť kouzla neexistují! Někdo si z ní dělá legraci. Myslí si, že je tak hloupá, že pořád věří na kouzla.

Dívka sešla za matkou do kuchyně a dopis jí ukázala. Otce nikdy neviděla, nežil s nimi. Máma se ale tvářila, jako by se o žert nejednalo. Tvářila se trochu zděšeně.

„Mami, kdo si ze mě dělá legraci?“ zeptala se po chvíli holčička. Odpovědi se ale nedočkala. Slyšela však, jak žena s pohledem upřeným na list pergamenu tiše zamumlala: „Takže jsi stejná jako tvá sestra…“
„Jak stejná? Jaká je ségra?“
„Na tohle nemám. Zavolej jí,“ odsekla a odešla pryč.

Martha tak také učinila. Ale její starší, už dospělá sestra jí nechtěla nic říct po telefonu, a tak se domluvily, že se za hodinu sejdou. K podivu obou dívek Marthu Lina, tak se její máma jmenuje, bez protestů pustila.

***

„No… on mi dneska přišel divnej dopis,“ začala váhavě mladší dívka, když se pozdravily. Seděla se sestrou u stolu v jedné útulné kavárničce.
„Jak divnej?“ vyzvídala Veronica, přestože to tušila. Věděla. I když to bylo podivné – zřejmě si někdo myslel, že když není prvním kouzelnickým dítětem mudlovské matky, nemusí nikdo z profesorů nic vysvětlovat.
„Stálo v něm, že pro mě mají místo ve Škole čar a kouzel v Bradavicích,“ odpověděla. „A adresa byla včetně pokoje. Myslela jsem, že si ze mě někdo dělá srandu. Takhle přece dopisy nenadepisují,“ podivila se.
„To máš pravdu,“ vzdychla Nica. „Co ti k tomu řekla máma?“
„Právě že nic, jen se tvářila, jako by viděla bubáka a zamumlala, že ‚jsem stejná jako ty‘ – co tím myslela, to už mi neřekla. Poslala mě, ať ti zavolám.“
„On to taky její bubák vlastně je,“ zamumlala bývalá zmijozelka lehce pobaveně.
„Cože? Můžete mi už konečně někdo říct, o čem tu mluvíte?“ trochu podrážděně na svou sestru vyjela dívenka.
„Promiň, uklidni se. Víš, jak jsem jezdila domů jen na prázdniny?“ zeptala se vlídně mladá žena.
„Jasně, chodilas přece do internátní školy.“ Martha přemýšlela, proč se jí na takovou hloupost ptá. Samozřejmě, že to věděla.
„No, jak se to vezme… Bydlela jsem v Bradavicích. Studovala jsem tam. Tobě se tvrdilo, že jsem na internátě, protože mamka doufala, že budeš moták – nebudeš umět kouzlit. Nemá kouzla ráda. To je taky důvod, proč jsem se hned po škole odstěhovala. Jsem čarodějka. A ty taky,“ usmála se, ale hned zas zvážněla. „Táta byl taky kouzelník. Máma o tom nevěděla, a když to zjistila, rozvedli se. Ale obě máme podle zvyku tátovy rodiny druhá jména. Víc kouzelnická. Chceš je znát?“ zeptala se sestřičky, která byla pořádně zmatená. Kouzla existují? Její táta, sestra a nakonec i ona umí kouzlit? Nic nechápala. Ale přikývla. Byla zvědavá.
„Ty jsi Martha Eufrathes,“ řekla jí Nic s úsměvem, „a já Veronica Mallory,“ dodala jakoby mimochodem.

***

Přes prázdniny byly s Veronicou nakoupit vše potřebné včetně hůlky a prvního září spolu stály před přepážkou mezi devátým a desátým nástupištěm. Martha se bála, že ji přepážka nepustí, ale do Bradavic se těšila. Veronica jí o nich vyprávěla. Přesto, že Nica byla ve Zmijozelu, ona chtěla kamkoliv jinam, nejlépe do Havraspáru – ne, že by jí sestřina povaha vadila, měla ji ráda. Jen nechtěla být spjatá s pověstí, jakou zmijozelští měli.

Přepážkou nakonec i přes svůj strach prošla. Jediné, co ji mrzelo, bylo to, že se její drahá matka ani neobtěžovala se přemoct a jít s ní. Třeba se rozloučit. Ne, to by po své mudlovské mámě chtěly moc.

***

Před zařazováním byla, jak říkává její máma, nervózní jak sáňky v létě. Čekala, než bude na řadě, a čím více vystrašených prváků se hrnulo do svých nově nabytých kolejních místností, tím větší strach měla. Dostane se do své vysněné koleje? Bude dobrou studentkou? Nebyl to všechno jen krutý omyl, neřeknou jí teď, ať odejde?

Přestože Moudrý klobouk rozhodoval opravdu poměrně dlouho, nakonec jí patřit ke koleji moudré dopřál. Pořád se ale bála, jestli budou její kolejní spolužáci milí, ale i to se ukázalo jako zbytečná obava. Dnes je šťastnou havraspárkou.