Stromopsaní – Učeň

Navázáno na kapitolu od Nerys Heliabel Ghostfieldové – Strašák v poli.

Seidion bydlel se svou ženou, synem, dcerou a matkou v poměrně velkém domě na kraji vesnice. Bard brzy shledal, že se jedná o velmi šťastnou domácnost. Ženy se skvěle staraly o domácnost – dům byl dobře zařízený, útulný, ale uklizený, a Seidion vždy přiložil ruku k dílu. Seidionův syn nebyl nikdo jiný než odvážný chlapec z pole.
„Málem bych zapomněl, pane barde, jmenuji se Rionard.“ představil se Blodynovi, když ho provázel po jejich domě. A Seidionova dcera Molly, která se po starším bratrovi téměř ve všem opičila, se bardovi představila hned, jak se vrátili do kuchyně.
Barda ubytovali v kuchyni na slamníku. Seidionova manželka Helena sice navrhovala, ať mu syn a dcera přenechají svůj pokojík, ale Blodyn se dětí zastal se slovy: „Slamník bude pro mne komfort.“

Těsně po setmění rodina usedla k večeři.
„Pozval jsem k jídlu i rodinu mé sestry, jestli ti to nebude proti srsti, příteli,“ oznámil Seidion nakládaje si na talíř obilné placky. Jak to dořekl, někdo zabušil na dveře.
Vzápětí ke stolu usedla žena, muž a chlapec o něco mladší než Rionard. Jak tu tak seděli, celá jedna velká rodina okolo dubového stolu, bard si nemohl pomoci, aby nezkoumal jejich podobnost. V čele stolu, přímo proti Blodynovi, byla usazena vetchá stařena, zabalená v ovčích kůžích, s vlasy bílými jak sníh, ale s jiskrou dobroty a moudrosti ve smaragdových očích. Oždibovala hrozen vína na stole před ní. Napravo od ní seděl Seidion, její syn, vlasy barvy zralého obilí, oči po matce, ostře řezané rysy, pomalu vkládal do úst jednu placku za druhou. Mezi ním a jeho ženou se Rionard snažil nacpat do pusy dvě placky, mezi něž naskládal lesní ovoce, aniž by mu bobulky vypadaly druhou stranou. Molly vedle něj se pokoušela přijít na to, jak se jejímu bratru podařilo vpravit bobulky mezi dvě placky. Oba měli zelené oči a světle hnědé vlasy po své matce. Z druhé strany stařenky seděla její dcera Aletha, která byla věrným obrazem své matky před čtyřiceti lety, a spořádaně trhala placku na malá sousta. Její manžel už byl Blodynovi známý, zrzavý Bertold, který se nyní ládoval vším, co bylo na dosah. Jejich synek, onen zrzek, co Rionarda poučil o bardech, měl krásný, laskavý obličej své matky, avšak barva jeho očí se od obou jeho rodičů lišila – měl oči tak temně modré, že by se vyrovnaly barvě rozbouřeného moře.
Ty oči nyní upíral na barda. Nejedl, ani si nenabral na talíř. Jen seděl a pozoroval každý Blodynův pohyb. Bard nedokázal rozeznat, nad čím chlapec uvažuje, ale nemohl si nevšimnout jeho neobyčejně bystrého výrazu.
„Copak, Rupheone?“ pobídla jej matka. „Jez přeci!“ Rupheon vhodil do úst borůvku a pokračoval ve sledování hosta.

Při večeři se mluvilo jen zřídka a většinou se jednalo o výměny zdvořilostí. Jakmile však bylo ze stolu sklizeno, iniciativu převzaly děti. Rionard popadl barda za ruku, Molly jej okamžitě napodobila, a táhl jej ke krbu.
„Zazpívej nám něco, Blodyne!“ vypískl vzrušeně. „Prosím,“ dodal poté, co se na něj matka káravě zadívala. Rupheon se tiše usadil před krbem a opět nalepil oči na Blodyna. Ten popadl loutnu a k nadšení všech spustil veselé tóny:

„Žil byl kdysi truhlář,
řemeslník prostý.
Práci zanedbával,
celý den jen snil.

Snil, že bude rytíř,
rytíř v brnění.
Že zachrání pannu
z trnů vězení.

Když venku vítr skučel
a hrom a blesk se bil,
on snil o slunci žáru
a o zpěvu víl.

Když už práci jeho
nikdo nedocenil,
on snil, že Král za chrabrost
jej v prince povýšil.

Když peníze neměl
a pociťoval hlad,
on snil, že na hostinu
jej Král pozval na hrad.

Jednou se malá myška
mu v domě schovala
A jeho sny věčné
ho snít nenechala.

Když tu myšku zahnal
z domu, ne z paláce,
truhlář popadl dláto
a dal se do práce.

Nestal se sice princem,
jak Král nehodoval,
však jeho umem, pílí
se mistrem v řezbě stal.“

Děti se nad písní zamyslely a hned vystřelily matkám pomoci s úklidem. Rupheon se však z místa nepohnul. A vzápětí konečně promluvil:
„Co vydává ty krásné zvuky, když zpíváte?“
„Myslíš tyto zvuky?“ zasmál se Blodyn a zabrnkal na loutnu. „To je loutna, drahý chlapče.“ Další Rupheonova otázka ho naprosto zaskočila: „Jak se taková loutna vyrábí?“ Bard se zamyslel.
„Já vlastně nevím,“ přiznal po chvíli. „Dostal jsem ji od svého otce.“ Rupheon se zadíval na svého otce a ušklíbl se.
„Já od otce nic nedostanu. Kde můžu sehnat takovou loutnu? Chtěl bych taky takovou mít!“
„Ale aby ti k něčemu byla, musel bys na ni umět hrát!“ podotknul bard. Rupheon zvedl od hudebního nástroje oči a zadíval se na Blodyna.
„Ty mě to naučíš!“ řekl, jako by to bylo nad slunce jasné. „Jsi moudrý a znalý mnohých umění! Jistě jsi byl na mnoha vzdálených místech, o kterých se mně ani nesnilo!“
Bard si náhle uvědomil, s kým to mluví, a žasnul nad slovy onoho sedmiletého chlapce. Ten hoch mluvil jako učený muž. To se sám na venkově naučit nemohl.
„Ale nesmíš o tom říct mým rodičům!“ přerušil Rupheon bardovy úvahy. „Nenechali by mě se učit hudbě… Neřekneš jim to, že ne?“ Chlapcovy velké oči se prosebně upřely na Barda. A Blodyn podlehl.
„Dobrá, zítra těsně před večeří se potkáme na kraji lesa a započneme s tvou výukou!“ pronesl slavnostně s úsměvem na rtech. Chlapec vykulil oči a pootevřel pusu. Jeho dech se mírně zrychlil. Byl to jeho projev nečekané radosti a barda to rozesmálo. V tu chvíli ještě netušil, k jakému závazku se upsal.

Pokračování od Narcisse Cinerey: Ukulele.

Pokračování od Nerys Heliabel Ghostfieldové: Zvláštní moc.