Stromopsaní – Strašák v poli

I. kapitola

První ranní paprsky hladily svěžím dotekem lesní mýtinu, až pozlatily husté obočí spícího muže. Ten se jemně zachvěl, než procitl a zpoza svého těžkého pláště, do kterého byl zachumlaný, se rozhlédl kolem. S veselým pobrukováním pohladil místo, kde spal, jako by přírodě tím gestem děkoval za pohodlí, a sebral svůj skromný majetek.
„Nejlepší čas na dobrodružství je právě teď,“ promluvil tichým melodickým hlasem ke stromu u mýtiny, který mu po celou noc věrně hlídal uzlík, hůl i starou loutnu. „Děkuji, příteli, za věrnou službu!“ dodal a vykročil po stezce, kterou za soumraku předchozího dne opustil.

Slunce už vystoupalo vysoko, když se bard Blodyn přiblížil na dohled k větší vesnici. Zářila v poledním žáru jako drobné kamínky v trávě, usazená v smaragdovém údolí lemovaném loukami, vzrostlým lesem a zlatými políčky obilí. S radostí si pomyslel, že už dnes jistě po dlouhé době zase potká živého člověka. Ne že by si s veverkami a stromy nepovídal rád, ale lidská přítomnost mu už opravdu chyběla. Posunul si uzlík na zádech do příjemnější polohy a s holí v ruce vykročil s novým odhodláním.

Cesta ho vedla hravými obloučky z lesa směrem do údolí. Když minul poslední strom, spatřil, že na poli před ním pracuje skupinka lidí, podle výšky dospělí i děti. Tu z ještě stále dosti vzdálené vesnice zazněl zvuk zvonu a lidé odložili nářadí, aby se usadili ke skromnému obědu. Netrvalo dlouho a jeden z obědvajících si blížícího se barda Blodyna povšiml. Řekl něco ostatním, ti se na něj se zvědavostí zahleděli. Děti ovšem měly hned jasno a s jásotem tak svobodným a nadšeným, jaký umějí právě jen děti, se rozběhly Blodynovi naproti. Až když byly jen pár metrů od neznámého muže, uvědomily si, že by měly být taky opatrné. Nejstarší chlapec, mohlo mu být tak osm let, udělal ještě jeden krok kupředu a zvědavě si Blodyna prohlížel, hlavně jeho dlouhou, starobyle vyřezávanou hůl. Pak se udýchaně zeptal: „Ty jsi čaroděj Merlin, pane?“
„Přeji hezký den, děti! Ne, chlapče, nejsem Merlin, mé jméno je Blodyn,“ usmál se bard a pro jistotu, aby nemusel vysvětlovat, zda a jak moc je čaroděj, dodal: „A jsem bard.“
Nadšení v očích chlapce pohasínalo a malý rozumbrada pokýval hlavou, když odpověděl: „To je škoda, že nejsi Merlin. Babička nám často vypráví, jak tudy Merlin prochází a jaká kouzla umí! Já bysem ho rád viděl, a tady Molly a ostatní taky,“ ukázal za sebe na děvčátko a další děti. Ty souhlasně přikyvovaly.
„A co dělá bard?“ zeptala se stydlivě asi sedmiletá dívka s vlásky černými jako uhel a očima jako pomněnky.
„Ty to nevíš?“ rozdurdil se chlapec s rezatou čupřinou neposedných vlasů. „Ten přece vypráví příběhy, však víš, babička přece říkala, že zrovna ten o Merlinovi od jednoho slyšela!“
„Přesně tak, zpívá a vypráví,“ potvrdil Blodyn. Tu už ale dorazili k dospělým a bard se skupince mírně uklonil na pozdrav. Statečný chlapec se mezitím neváhal podělit o své zjištění: „Je to Blodyn a bard!“
„Buďte zdrávi, dobří lidé, to máme dnes ale horký den, viďte?“
Dospělí si ho důkladně prohlíželi, pohledem spočinuli na jeho plášti a holi, pak jim oči utkvěly na staré loutně, až se zastavili na bardově tváři.
„Vítej, cizinče, to teda máme, sper to ďas, takové počasí, který by jednoho usmažilo. Posaď se a pojez s námi. Mnoho ti nabídnout nemůžeme,“ pronesl statný muž a už už podával Blodynovi krajíček chleba s kouskem sýra a vak s vodou.
„Mockrát děkuji!“ přijal s vděčností bard nabízené jídlo. Nebe se mezitím začalo pokrývat mraky a celé zešedlo. Statný muž dodal: „A to je přesně ono, půl dne žár jako v pekle, a teď ještě přijde slejvák!“
Bard mezitím dojedl a hned se zeptal: „A jak se vám smím odvděčit? Rád pomůžu s čímkoliv, práce se nebojím.“
Ozval se muž s vlasy ohnivými jako liška a s výrazem raracha v očích: „No to je přece jasný, máš loutnu, máš hlas, tak zpívej!“
Statný muž se na zrzouna podíval káravým pohledem: „Bertolde, nech si to svoje vychování!“ Omluvně pak dodal k Blodynovi: „Neber to jako závazek. Rádi se podělíme o to, co máme, když vidíme, že přichází člověk stejný jako my. Zpívat nemusíš, ale…“ významně ukázal k dětem, které se dychtivě shlukly do hloučku po bardově boku, „někteří z nás by si tvoji píseň nebo příběh poslechli rádi.“

A tak se bard Blodyn usadil a ukázal s loutnou v ruce na nedalekého strašáka, který se ve vánku kýval mezi dozrávajícími klasy sem a tam.

„Zpíval strašák v poli,
že ho svět jen bolí,
že starých hadrů cár
nezmírní slunce žár.

Když mraky slyšely to,
na klasech jako zlato
skrze kapky vody,
mírnily ty škody.

A strašák zpíval dál
že lány by dal
za teplý slunce svit,
vždyť v mokru nechce žít.

A tak tam v poli stojí
zpívaje píseň svoji.
Déšť, teplo nemá rád,
oděv svůj zkus mu dát.

Možná ti potom zazpívá,
kam plují mračna šedivá,
kam kráčí stařec čas…
kam míří každý z nás.“

Ženy se do bardovy písně zaposlouchaly a oči jim zjihly rozjímáním, muži se smáli nad tím, že bard zpíval o jejich nespokojenosti s teplem i deštěm tak trefně, a děti viděly ve strašákovi novou a hlavně živoucí bytost, hned k němu běžely a zkoušely mu navlékat své kabátky.
Statný muž se na barda usmál přes první kapky deště a pravil: „Ty, barde, líbíš se mi. Jestli nikam nespěcháš, pojď dneska s námi do vsi, ať tam máme veselo! Já, Seidion, tě k nám zvu, o přespání se taky bát nemusíš.“
Blodyn neváhal, byl rád, že je mezi lidmi, a tak vděčně souhlasil.

Pokračování od Marine Redwolf: Učeň.