Dědictví

Krátký příběh z hlubin šuplíku o náhlém dědictví, náhodách života a cestách, kterými se lze vydat, aniž bychom to plánovali.

Už se nemohu dočkat, až vystoupím z letadla. Nemám ten pocit, že nestojím nohama pevně na zemi, ráda. Při pohledu z okénka se mi pokaždé zatočí hlava a celá se rozechvěju, netuším, jestli strachem, nebo vzrušením. Nikdy by mě nenapadlo, že poletím přes půlku světa kvůli dědictví. Mám možnost převzít majetek lidí, o nichž téměř nic nevím, kromě toho, že jsou spřízněni s mou babičkou.

***

Jsem hrdá Kanaďanka. Jmenuji se Katherine a rodinu zatím nemám. S pár kluky už jsem chodila, ale žádný nebyl ten pravý. Pracuji jako učitelka historie na střední škole. Vedu stereotypní život plný zklamání. Proto mě velmi překvapil nečekaný telefonát z Českého velvyslanectví, v němž mě zakoktaný hlas informoval o úmrtí babičky. Moc si na ni nepamatuji, znám ji jen z několika fotek a matčina vyprávění, takže mě tato zpráva nijak výrazně nezasáhla. Horší bylo to říct matce.

Matka je na vozíku a žije v domově důchodců, ačkoliv je ještě v optimálním věku pro život. Poté, co zemřel táta, se uzavřela do sebe a já jí nedokázala pomoct. Pravidelně ji navštěvuji. Návštěva, během níž jsem jí musela říct o smrti její matky, ke které chovala opravdu hluboké city, mi nebyla příjemná. Ale udělat to jsem pokládala za nezbytné, protože nechat ji v nevědomosti nebo dovolit úřadu, aby to vyřídil za mě, nepřicházelo v úvahu.

V té chvíli se matka rozpovídala. Vyprávěla mi o babičce zhruba dvě hodiny, o společných zážitcích a zvláštnostech jejich života. Babička Jiřina se narodila v České republice, to je malá zemička ve středu Evropy. Díky znalostem historie o tomto státu něco málo vím, ale jsou to jen strojeně naučené útržky. Alespoň si dokážu představit, kde leží. Babička měla prý velké plány. Chtěla studovat, cestovat, milovat, žít. Namísto toho se na vysoké zamilovala do bláznivého inženýra, se kterým emigrovala do Kanady kvůli jeho povýšení v práci. Nebyla tady šťastná. Angličtinu zvládala jen s obtížemi, nadevše milovala svou rodnou řeč a slovanské tradice. Nedokázala se smířit s tak velkou propastí mezi jejím životem v Česku a v Kanadě. Nakonec se spolu s manželem opět přestěhovali do České republiky, kde se usadili a poklidně dožili svůj život. Své dvě děti, matku a její o pět let mladší sestru, zde nechali, však už z nich byly dospělé ženské.

Moje matka umí česky. Já jejím slovům vůbec nerozumím, což mě opravdu štve. Proto jsem si pořídila knížku českých frází a během letu přes Atlantik se snažila zapamatovat si jednoduché slovní obraty, které budu dozajista potřebovat.

***

Jakmile jsem vystoupila z letadla, probudilo se ve mně cestování milující já a ještě téhož dne jsem se vydala obdivovat Prahu. S angličtinou nebyl problém se domluvit, přesto mi vadilo, že lidem kolem sebe nerozumím.

Druhý den jsem se sešla s úředníkem, který mi měl ukázat pozůstalost a vyřídit úřední záležitosti. Předal mi krabici s osobními věcmi babičky a zavezl mě k domu na okraji vesnice, jejíž jméno se nedá vyslovit. Dům se mi moc líbil, jako by babička měla nachlup stejný vkus jako já. S matkou jsme se doma domluvily, že dědictví přijmu. Shodly jsme se, že dům prodáme, co bychom dělaly s tak vzdálenou nemovitostí. Po osobních věcech ukrytých za víkem kartonové krabice matka toužila. Nedivím se jí, taky jsem byla zvědavá.

S úřady jsem vyřídila vše potřebné. Zdržela jsem se ještě několik dní, prohlížela si kouzelné Čechy a obdivovala krásy památek i přírody. Koupila jsem si učebnici češtiny pro anglicky mluvící, která se jevila daleko lepší než kapesní příručka. S těžkým srdcem jsem opět nastupovala na palubu letadla. Poprvé v životě se mi nechtělo domů.

***

Matka měla z přivezené krabice velkou radost. Našla v ní mimo jiné fotoalba a babiččin deník. Matka se během jeho čtení rozbrečela.

„Co je, mami?“ zeptala jsem se. Mlčela a četla dál. Také jsem chtěla vědět, co se skrývá v deníku babičky. Dala jsem si proto předsevzetí, že se budu učit česky tak dlouho, dokud nebudu schopná si deník přečíst. Babička prý podle mámy výborně psala, snila o kariéře spisovatelky, ze které samozřejmě nakonec sešlo. Svůj tvůrčí um si uchovala.

Nominace v kategorii Umělecký počin roku 2015 v rámci Udílení novinářských cen.