Uteč, dokud můžeš!

Probouzím se na temném místě v zchátralém domě. Je noc. Cítím drobnou zatuchlinu a zvenku slyším bubnování kapek a rány blesků. Co tu vlastně dělám? A jak jsem se sem vůbec dostala?

K dispozici mám pouze svou hůlku a odvahu. Trochu se začínám bát. Jsem ale nucena vstát a odebrat se ke dveřím. Ve tmě mám nejrůznější vidiny. Pomocí hůlky vytvořím drobné světlo, které mě bude doprovázet. Připadá mi, jako by mě někdo sledoval. Raději se neotáčím a jdu dál. Vezmu za kulatou kliku starých dveří a vyjdu na chodbu. Na stěnách jsou jen kusy strhaných tapet a poničených obrazů. Koberec na podlaze je ohořelý a dolů vedou dlouhé schody. Tep se mi zrychluje každou sekundu a mám pocit, že vyletím z kůže. Srdce cítím až v krku a nohy mě téměř neposlouchají. Co teď?

Mé těžké nohy se začaly pohybovat směrem ke schodišti. Někdo mi dýchá na záda. Prudce se otočím a slyším jekot. Nepřetržitý jekot, který se postupně vzdaluje. Padám. Cítím každou hranu schodu, jak se mi zapichuje do všech míst na těle. Tvrdý dopad. Někdo jde po schodech dolů. Ach ne! Ten stín. Musím se rychle zvednout a utéct. Tvář stínu už byla pomalu na dosah světla a já už stojím na nohou a peláším do jiné místnosti. Nevím, kam běžím, ale jakmile spatřím dveře, tak je otevřu, vklouznu dovnitř a prudce je zabouchnu. Už pomalu nedýchám. Jsem v místnosti, která je posetá temnotou. Nikdo mi nepomůže. Vidím okno. Záchrana! Dobelhám se k němu a pak utrápeně vzdychnu. Jsem ve třetím poschodí. To je ten dům tak veliký?

Bušení na dveře! Panebože. Musím je zatarasit. Posvítím si na potrhané křeslo a těžce jej sunu ke dveřím. Ten stín cloumá klikou tak strašně zběsile, že mám strach, že ji vypáčí. Musí tu být nějaká cesta ven. Okno, které je víc jak několik metrů nad zemí. Nevím ale, co na mě čeká dole, tudíž musím zvolit rozumnější cestu. Cloumání nabírá na intenzitě a můj čas se krátí. Mám to! Podlaha je zchátralá. Použiji nějaký předmět, abych do ní udělala díru, kterou se budu moci protáhnout. Posvítím si a vidím svou záchranu. Stará těžká lampa. Prudce s ní začnu mlátit o zem. Už slyším mírné křupání. Ještě kousek. Bum! Padám i s lampou o poschodí níž. Doufám, že stín tam ještě chvilku pobude.

Kroky. Slyším kroky. Musím rychle pryč. Světlo mi napoví, že schody jsou blízko. Vyběhnu na chodbu a stín už vidím scházet. Ne! Běžím, jak nejrychleji umím. Schody jsou děravé. Musím to risknout. Skáču po dvou schodech. Už jsem skoro dole. Au! Moje noha se zasekla v jedné z těch prasklin. Prudce nohou škubnu. Znovu au! Můj kotník. Na to teď nemohu myslet. Musím dál. Dveře. Kde jsou východní dveře? Nesmím se ohlédnout. Bloudím mezi chodbami. Mám je! Dveře! Otevřu je a vyběhnu na zablácenou cestu. Déšť pořád neustal. Nemám odvahu na to otočit se. Pevně doufám, že ten stín nepřekročí práh domu. Běžím rychle, co nejdál to jde. Za sebou slyším výkřiky. Je jich víc! Ne! Cítím ruce na ramenou. Otočí mě. Nad sebou i okolo sebe vidím několik stínů. Mé oči se zavírají a já přecházím na onen svět. Sbohem.

Proboha! Probouzím se celá zpocená ve své posteli. Byl to jen sen? Byla to jen noční můra? Prudce oddychuji a křičím. Nikdo mě neslyší. Mami, tati, kde jste? Ach ano, nejsou doma. Za okny se mihotají stíny.

Prosím. Přijeďte!