Lidská laboratoř – 1. kapitola

Únos

Jednoho večera zmizí dívka. Dívka se ocitne v laboratoři, kde popisuje, co s ní dělají, jak to tam vypadá atd. Jednoho dne ovšem slyší buchot do dveří. Jak toto dopadne?

Jmenuji se Indila. Indila McKort. Zvláštní jméno, že? Přistěhovala jsem se teprve nedávno. Je mi čerstvě 18 let a nově tedy bydlím v Los Angeles, v zastrčené uličce. V takovém velkém městě jsem nikdy nežila. Přistěhovali jsme se z maličké vesničky. Mám pomněnkově modré oči a delší hnědé vlasy, jejichž konečky se vlní. Jsem vysoká a štíhlá. Jen projdu ulicí, už na sobě cítím pohledy kluků.

Ráda se večer toulám. Miluji také nakupování. Znáte ten pocit, když v ruce držíte úžasné tričko či nějaký kus oblečení? Nebo co takové kožené boty nebo nějaké semišové lodičky? Úžasné, co? Naše rodina je velmi bohatá, tudíž si to mohu dovolit. Otec učí na univerzitě a matka je vynikající právnička. Sourozence nemám. S rodiči se moc nevídám. Od rána do večera jsou v práci a ani nezaregistrují, že nejsem doma. Chodívám ráda na diskotéky. Je to žůžo, vlnit se obklopená krásnými mladíky do rytmu písniček. Hodinu po půlnoci se obvykle vracím domů. Nemám strach, a proto nepospíchám, avšak toto se mi jednoho dne vymstilo.

Byl krásný a jasný večer. Asi kilometr nebo dva od našeho domu někdo pořádal párty. Já tam samozřejmě nesměla chybět. Lodičky, úzký topík a kalhoty a jde se. Skvěle jsem si zatančila a o půlnoci vyrazila domů. Docela se ochladilo, a tak jsem trošku přidala do kroku. Znenadání slyším kroky. Otočím se, ale nikdo tam není. „Asi jsem ještě rozjetá z párty,“ uklidňuji se. Občas mám hodně bujnou fantazii. „Klap, klap,“ ozývá se za mnou. Otočím se a je tam nějaký chlap. Výrazně přidám do kroku a snažím se vytáhnout klíče. Jenže on je blíž a blíž. Dám se do běhu. Zabočím doleva, kde je hřiště, a běžím. Kousek odtud bydlí lidé, kteří jsou určitě doma. Ta postava stále běží za mnou. Dostávám strach a vybíhám z hřiště. Super! Rodinka právě přijela z výletu, zdá se. Zavírají se jejich automatické dveře. Vklouznu do nich a ve tmě hledám dveře. Mají luxusní dům, ale zároveň takový… složitý. Šmátrám po klice a propadám panice. Určitě ví, že jsem vběhla zrovna sem. Skrčím se u zdi a přitisknu se na ni. Srdce mi divoce bije. V krku mám knedlík. Co když to nepřežiji? Co když tady umřu? Ještě nechci umřít! Slzy mám na krajíčku. Pomaličku se sunu po podlaze a šmátrám po klice.

Obcházím pomalu celý dům a konečně nahmatávám kliku. Stisknu ji. Ha! Otevřeno. Tiše vklouznu dovnitř a zhluboka dýchám. Mají to tu prosklené, takže dlouho nepotrvá a objeví mě i tady. Postavím se na nohy a zuji si lodičky. Slyším dupot po schodech. Najednou zahřmí nějaký hlas: „Je tu někdo?!“ Oddychnu si.
„To jsem já, pane Vanička. Prosím, venku je nějaký chlap a sleduje mě, schovejte mě!“ žadoním.
Teď přichází i jeho paní, Linda Vaničková. „Chlap? A co ti chce?“ říká rozespale.
„Já… já nevím. Prostě mě sleduje!“
Najednou Linda zbledne. „Musíme pryč. Běž zbudit Kryštofa!“
„Ale Lindo!“ snaží se jí to rozmluvit pan Vanička.
Ale Linda jen zavrtí hlavou, hodí po mně botasky: „Přezuj se.“ Pak si obléká kabát, boty a potichu vyrážíme ven. Rozhlédneme se a hledáme toho chlapa. Nikde nikdo. Linda mě bere za ruku. Cupitáme podél silnice. Zatáčíme vlevo. Už jen Jedna zatáčka, kousek cesty a jsme na hlavní. A najednou… slyšíme kroky. Otočíme se a za námi opět ten chlap.
„Utíkej!“ vykřikne Linda a táhne mě za sebou. Kousek před zatáčkou nás ale chytí silné a drsné ruce a na pusu nám dopadá bílý a smradlavý kapesník. Nechci to dýchat, ale nedá se to. Kapesník opravdu smrdí a já za chvíli zjišťuji, že se mi chce spát. Chci pohnout nohama, ale nejde to. Pomalu zavírám oči a padám. Nějaké ruce mě chytí. Pak už jenom tma. Černá a chladná tma.