Tréningový den

Stačí nazout boty a vyletět z baráku.

Už stokrát jsem si to říkala. Zítra začnu běhat, od zítra nejím laciné sladkosti. Zítra začínám jíst zdravě.
Měla jsem tak slabou vůli něco dodržet.
Nebavilo mě to. Sotva jsem si nazula boty, už mě zase chytla antichuť.
Ale přeci jsem se jednou přemohla a vyšla z baráku před svítáním.
Nejdřív jsem se dobrý dva kiláky prošla na oblíbené místo. Nastavila jsem si na hodinkách stopky a začla joggovat. Pomalu a uvolněně, nic mě nežene. Není kam spěchat. Venku bylo překvapivě příjemné teplo na to, kolik bylo hodin.
Po dalších dvou kilometrech jsem začala stoupat do kopce.
Jelikož jsem stále udržovala daný tep a rychlost, neměla jsem problém se zadýcháním.
V tu dobu se už začalo na obloze pomalými krůčky objevovat slunce. Uvědomila jsem si, že jsem o tenhle ranní klid, krásu východu slunce a o čerstvý vzduch přírody přicházela celá ta léta.
Doběhla jsem k jezírku. Jeho barva mě uchvátila, tyrkysovomodré zbarvení bylo pro moje oči potěšením.
Napila jsem se vychlazené vody a sledovala jsem slunce, které se už za tu dobu zcela vyhouplo nad mraky.
Nastavila jsem si nový čas na sporttesteru a pustila jsem se nazpátek stejnou cestou.
Tentokrát jsem běžela z kopce. Dost mě z toho pálila lýtka.
Avšak toho pocitu, pocitu podobného vítězství jsem se nemohla nabažit.
Běžela jsem podél lesní cesty, kde mi skrz stromy na cestu svítilo slunce. V jednu chvíli mě hřálo do obličeje a záhy na to do zad. Do nosu se mi dostávala silná vůně šišek a jehličí.
Náhle jsem uslyšela praskání větviček. Lekla jsem se a zastavila. Myslela jsem si totiž, že jsem tu sama. Kdo by taky tak časně brzo vstával?
Rozhlédla jsem se na všechny strany.

A hle, támhle u té borovice vidím jelena. Byl pěkný, velké, mohutné parohy ve mně vyvolávaly vzpomínku na dětství, kdy jsem s babičkou chodívala každé ráno do lesa, kde mě učila lesnímu světu.
Jelen se na mě podíval, chvíli strnul. Pak kývl hlavou a odskákal hlouběji do boru.
Byl to snad pozdrav?
Podívala jsem se na hodinky a uvědomila si, že je čas pelášit dál.
Kopec jsem už seběhla, teď mi zbývají už jen dva kilometry po rovině.
Když jsem uběhla svoji trasu, cítila jsem se nabitá spoustou energie.
Mnohem víc než tou běžnou ranní kávou. Probralo mne to uspokojivěji než kofein.
U jabloně jsem se zastavila a vypila zbytek vody z flašky. Utrhla jsem si jablko na cestu.
O dvacet metrů dál bylo ohniště s lavičkami. Zamířila jsem k němu a u laviček jsem si dala rozcvičku, abych zabránila namoženým svalům. Přece jen jsem se dlouho nehýbala.
Ukousla jsem si z jablka a zamířila domů.