Šnečí deník skrz naskrz žlutého Moríska – 2. kapitola

Malý Morísek ve velkém světě – Mrzimor přiřkli mu v jediné větě!

Autor: Mrzimorský Morísek

Byl jsem jako u vytržení. Koukal jsem z kapsy svého ochočeného človíčka a rozhlížel se po prastarém a udržovaném hradě, kde to historií jen dýchalo. Nádhera, opravdu šneko-nádhera, protože já si tu lebedil. Mám rád prostor a tady ho bylo, jéje! Prostorné, udržované chodby. Obrovská Velká síň, kam nás nahnali, jako bychom byli stádo. To jsem byl trochu naštvaný, chtěl jsem se porozhlédnout a vybalit si, ale holt vedení školy teda mělo jiný názor. No, kdyby vědělo, jak to cítím, určitě by to udělalo podle mého. Jsem přeci jen z důležitého rodu a jsem první šnek, který přišel studovat na Hogwarts!

Jak říká můj strýček Hubert (který už několikrát vyhrál v naší vsi automobilové závody, přestože je šnek): měli by mi za to ještě platit! Strýček byl totiž v minulém životě Ford Escort a teď pořád na něčem nebo někde ujíždí… Shodou okolností si ochočil Chesterina mladšího brášku Rastyuse, občas ho vezme na ulitu a sjedou se.

Nejdříve pár slov pronesl člověk, který byl sebejistý, škola mu jakoby patřila (no, možná ne jakoby), před kterým jsem měl respekt a cítil úctu, že zastává takovou funkci na veledůležité kouzelnické škole. Díval jsem se, jak se studenti srocovali. Ti starší už se tvářili jako ostřílení mazáci. A můj človíček mezi těmi nováčky všechno vyjukaně pozoroval…

No, trochu jsem se za ni styděl, když se tvářila tak vystrašeně. Já byl naopak hrdý, že jsem se na školu dostal vlastním přičiněním! Než jsem se pořádně stačil rozhlédnout, nahradil ředitele nějaký klobouk.

Abych byl přesný. Šlo o mluvící, sešle, ale přesto velmi dobře vypadající klobouk, který se tvářil, jako by poslintal všechnu moudrost. A oslintal, to jsem pochopil, když bez váhání začal nováčky řadit do kolejí, jako by to byla naprostá brnkačka.

Když jsme přišli na řadu, Chester se trochu bála. Zavolal si ji… Mě opomenul, ale díky tomu, že mě zařadil do žluté koleje, jsem mu to odpustil. Žlutá je totiž má nejoblíbenější barva. A navíc, jak jsem měl možnost poznat, jsou v koleji naprosto báječní lidé, ale k tomu se ještě dostanu.

Po rozřazování následovala večeře a úprk do kolejní místnosti. Ano, i já jsem běžel jako o život a byl jsem tam v cuku letu. Však jsem také trénoval! Tam se mi tuze líbilo… Rozvalil jsem se na křesle u krbu – kde mě málem zasedl Nicholas McElen, můj kolejní ředitel! Musel jsem si vylézt trochu výš na opěradlo. Má štěstí, že je to opravdu sympatický muž, jinak bych se zachoval agresivně a kupříkladu ho kousnul do ucha! Ale takhle jsem jen přivřel víčka a poklidně se zaposlouchal do vítání, leštění vzduchu a probírání patronů a patronek…