Erben Merlin Vodník
Ráno, raníčko panna vstala, pěkně se našminkovala. Vlasy v drdol vyčesala, krátkou sukénku si vzala. „Půjdu, matičko, trochu ven, dneska slunečný je den. Mám hodně bledá líčka, neuškodí mi sluníčka.“ „Hlavně nechoď na jezero, víš, že včera zapršelo. Bahna tam bude trochu více, zašpinila bys střevíce.“ „Nepůjdu, matko, k jezeru, včera tam viděli příšeru. Jako vodník vypadala, z šosu voda mu kapala.“ „Vidím, že rozumná jsi dcera, vážně pršelo dost včera. Projdi se pěkně středem města, tam je jistě suchá cesta.“ Je 21. století, procházky k jezeru neletí. Dcera však vidí východisko, jde se svíjet v rytmu disco. Vítězství v kategorii Umělecký počin roku 2015 v rámci Udílení novinářských...
Těžký život
Začal další den a sním i další práce. Vylezla ze své postele a šla pomalu ven. Chtěla by dál spát, ale nemohla. Kdyby nepracovala, tak by se to královně nelíbilo, a jí by se zas nelíbilo, kdyby se to královně nelíbilo. No co, jejím údělem bylo královně sloužit. Vyšla ven. Ranní slunce zase pálilo jako čert. Šla dál a dál. Musela něco najít. Něco užitečného. Jenže všude bylo absolutně vybíleno. Všechno, co bylo v dosahu, už vysbírali ostatní. Musela tedy jít dál. Ano, konečně něco zahlédla! Když přišla blíž, zjistila, že je to jen další stavební materiál. Ten se sice hodil vždycky, ale přeci jenom by dnes chtěla donést něco zajímavějšího. Nějaké jídlo. Jenže je taky škoda tady přeci nechat takové množství materiálu. Rozhodla se. Teď pobere co nejvíce stavebního...
Noční obloha
Chladný noční vánek mi čechral vlasy, jako to dělal pokaždé, když jsem vylezla ven z domu v nekřesťanskou hodinu. Jsem insomniak, takže místo spánku se v noci jen tak potuluju okolo domu. Prostě nemůžu usnout. Ale mně to nevadí, nejsem unavená. Nikde nikdo není, všude klid a mír. Máte pocit, že jste na celém světě sami, je to takový… zvláštní a uklidňující pocit. Měsíc vesele svítí na obloze, sem tam zmizí za mrakama, ale jinak tu stále je… Se mnou… Pro mě… Vždy tu je. Kolikrát na něj fascinovaně hledím a myslím si: Je to vůbec možné? Může být něco tak nádherného? Svit Měsíce je to nejkrásnější, co moje oči kdy mohly spatřit. Jsem jím naprosto okouzlena, ohromena. Jdu pomalu za dům a sednu si na ručně vyřezávanou lavičku od strýčka Boba,...
Uteč, dokud můžeš!
Probouzím se na temném místě v zchátralém domě. Je noc. Cítím drobnou zatuchlinu a zvenku slyším bubnování kapek a rány blesků. Co tu vlastně dělám? A jak jsem se sem vůbec dostala? K dispozici mám pouze svou hůlku a odvahu. Trochu se začínám bát. Jsem ale nucena vstát a odebrat se ke dveřím. Ve tmě mám nejrůznější vidiny. Pomocí hůlky vytvořím drobné světlo, které mě bude doprovázet. Připadá mi, jako by mě někdo sledoval. Raději se neotáčím a jdu dál. Vezmu za kulatou kliku starých dveří a vyjdu na chodbu. Na stěnách jsou jen kusy strhaných tapet a poničených obrazů. Koberec na podlaze je ohořelý a dolů vedou dlouhé schody. Tep se mi zrychluje každou sekundu a mám pocit, že vyletím z kůže. Srdce cítím až v krku a nohy mě téměř neposlouchají. Co teď? Mé těžké...
Lidská laboratoř – 1. kapitola
Únos Jednoho večera zmizí dívka. Dívka se ocitne v laboratoři, kde popisuje, co s ní dělají, jak to tam vypadá atd. Jednoho dne ovšem slyší buchot do dveří. Jak toto dopadne? Jmenuji se Indila. Indila McKort. Zvláštní jméno, že? Přistěhovala jsem se teprve nedávno. Je mi čerstvě 18 let a nově tedy bydlím v Los Angeles, v zastrčené uličce. V takovém velkém městě jsem nikdy nežila. Přistěhovali jsme se z maličké vesničky. Mám pomněnkově modré oči a delší hnědé vlasy, jejichž konečky se vlní. Jsem vysoká a štíhlá. Jen projdu ulicí, už na sobě cítím pohledy kluků. Ráda se večer toulám. Miluji také nakupování. Znáte ten pocit, když v ruce držíte úžasné tričko či nějaký kus oblečení? Nebo co takové kožené boty nebo nějaké semišové lodičky? Úžasné, co? Naše rodina je...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
