Kam kamenem nedohodíš

Romantická povídka, kde jde především o city a nikoliv činy. Lesiter je kouzelník, který měl složitý život. Ona je zamilovaná dívka, která mu nabízí druhou šanci…

„Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována…“
– William Shakespeare

Lesiter postával venku a kouřil bublinkovou fajfku. Nevěděl, co si s Robi počít. Taková křehká, malá kouzelnice. Večer k němu přišla a pověděla mu o svých citech. Sám tušil, jak láska může bolet. A to měl na mysli tu skutečnou, pravou chemickou reakci, která se vytvoří v mozku, aniž by dotyčný požil lektvar lásky. Sirael před rokem vůbec nezajímalo, že trpí, když mu sdělila, že už ho nemiluje. Už půl roku se scházela s jeho nejlepším kamarádem… Sám se zajímal, proč na to nepřišel. Proč byl tak zaslepený. Že by ho očarovala? Vylučoval to. Sirael byla moták a zvládla sotva uvařit lektvar na akné nebo změnit barvu jablka z červené na oranžovou.

„Ahoj,“ řekla tiše Robi, když se postavila vedle něj. Prstem jemně píchla do zlatavé bublinky, která se vyloupla z jeho bublinové fajfky. Jediným cílem tohoto setkání bylo zjistit, jak na tom Lesiter je. Zda už je schopný mít rád… A pokud ano, mohl by mít rád ji, aniž by použila zaklínadlo zamilovanosti? „Tak…“ odkašlala si a vzhlédla k němu. Moc se jí líbil. Měl na sobě nový hábit černé barvy a byl v něm celý zahalený, protože venku profukovalo. Ona na tom byla podobně… Až na to, že její hábit byl šedý a notně onošený. Smetla si neposlušnou ofinu, která jí neustále padala do očí. Nechala ji schválně přerůst, aby nikdo při pohledu do jejích oříškových očí nepoznal, nač myslí. Chtěla se schovat přede všemi… Jen před Lesiterem ne. Odvážně se mu zahleděla do tváře, i když se cítila takhle malinká.

„Zkusím to…“ zvažoval nahlas a těmi dvěma slovy dokázal, že téměř létala. A to i bez koštěte. „Ale nic ti neslibuju. Nic neočekávej! Jsem zničený z toho, jak to se mnou skoulela Sirael…“ Bylo jasné, že se jeho zlomené srdce hojí velmi pomalu, ale ona nespěchala. Byla odhodlaná čekat klidně navěky.

On oproti tomu doufal, že nepozná, že Robi se vlastně obává toho, že by se znovu mohl zamilovat… Zakázal si cítit něco tak hrubého a bolestného jako je láska. Ta přeci neexistuje. Jeho kouzelná Sirael mu to vmetla do tváře dostatečně.

Uběhlo mnoho večerů a mnoho slunečných dnů, za kterých se scházeli a povídali si, jako by byli pouhými přáteli… Když jednou po setmění ji uchopil za ruku. Sevřela ho zkřehlými prsty a sklopila hlavu, aby se pro sebe mohla jemně usmát a užít si ten dotek. Vlastně ani nebylo poznat, že jsou spolu. Jen vedle sebe většinou tiše stáli. Dívali se před sebe. A ona nic neočekávala… Ale teď jí jiskřily oči a bylo složité to na sobě nedat znát.

Doufala, že Lesiter na Sirael zapomene. Že najde spásu v ní. Ale taková slova jako láska nebo důvěra od něj po rozvodu neslyšela. Nepoužíval je. Vypustil je ze svého slovníku. Občas se jí zdálo, že zamilované dvojice sleduje s nechutí. Přála si jen tak s Lesiterem stát. Objímat ho. Ale on nechtěl. A tak nenaléhala. Odvracel se od ní a ji to tížilo.

„Tak já už půjdu,“ hlesla tiše, když došli až před jeho obydlí.

„Nechceš zajít dovnitř?“ zeptal se.

Zpytavě se na něj podívala. Že by to řekl ze slušnosti? Nebo jen tak? To se na Lesitera nepodobá. Takový nebyl. Nikdy nedělal věci, které nechtěl. Nikdy neříkal slova, která nemyslel vážně. Nikdy si nic nenechával vnutit. Byl za každé situace sám sebou.

Přikývla a vešla. Provedl ji domem až do obývacího pokoje, kde byli jeho přátelé a bratr. Zábava hned začala váznout. Jeho bratr ji neměl rád. Obviňoval ji, že jim tajně krade lektvary a prodává je.

Posadila se vedle Lesitera na pohovku a poslouchala, jak si povídá s přáteli. Poslouchala ho ráda. Měl tak melodický hlas. Vydržela by mu naslouchat klidně celé hodiny.

Lesiter byl překvapený, jak trpělivá je a jak ho dokáže vyslechnout. Nikdy u ní nezpozoroval nic odmítavého, jen zájem a radost, když se jí otevřel. Dokázala mu naslouchat a on to právě potřeboval. Když ho Sirael opustila, byla tu Robi a aniž si to uvědomil, dávala mu pocit, že zas může dýchat.

Když byla s Lesiterem, čas utíkal a kvetl zároveň. Už měsíc byli spolu. Nic neočekávala a on ji možná právě proto překvapoval. Nechtěla po něm nic. Sám si rozmýšlel, zda ji bude chtít vidět nebo nikoliv. Když na něj čekala před domem, vykoukl jeho bratr a nelibě si ji prohlížel. „Hned tu bude.“

Po chvíli se opravdu objevil Lesiter. Zas tak krásně oblečený. V ústech bublinkovou fajfku. „Ahoj…“ zamumlal. Naklonil se a dal jí něžný polibek na ústa. Sotva se jich dotkl. Rozechvělo ji to. Poprvé, co ji takhle políbil, i když to byl velmi něžný polibek. Šlo hlavně o to, že se jí poprvé dotknul jinak než jako její kamarád. Byla potěšená a zaskočená zároveň. Posadil se vedle ní a objal ji kolem ramen.

Co se jen stalo? Taková změna!

Lesiter netušil, nač Robi myslí. Sám byl ze svého jednání nejistý, ale když poznal, že ona neklade žádný odpor, uvolnil se a usmál se na ni. Potřeboval ji obejmout. Potřeboval být s někým a necítit se tak sám. Chtěl vědět, že jí na něm záleží. Nikdy mu to nepřipadalo tak potřebné, dokud to neztratil. Robi mu byla blízko. Blíže než si přál, a když se u ní tak tulil, cítil se zvláštně. Lépe… Ani netušil, co s ní jeho blízkost dělá, ale ona mu dokonale zamotala hlavu.

Objala ho kolem pasu a těkavě se dívala před sebe do parku, aniž by něco vnímala. Cítila jen jeho. Vnímala vůni bublinkového tabáku. Připadala si, že právě teď je tam, kde má být. Nikdy od něj žádné něžnosti nezažila a nyní ji tak jemně objímal…

Políbil ji do vlasů. Byli úplně sami. Oni v pustém parku, kde jen vítr mával s listy stromů a pohvizdoval mezi trávou.

Zatímco ona to všechno pozorovala a téměř ani nedýchala, on se pokoušel cítit něco víc… Trochu té hrubosti – lásky. Jen maličko se přiblížit, aby se necítil tak sám. Aby ho doopravdy měl někdo rád. Ale co když mu ublíží jako kdysi Sirael? Na to nyní nemyslel. Jemně ji hladil po tváři a čekal, až se sama otočí.

Chvíli si jen tak ohromeně zírali do očí. Jako by ani jeden z nich netušil, co se to vlastně děje. Jak silná změna mezi nimi nastává… A pak se usmál.

Procházeli se ruku v ruce parkem, kde už listopad dával najevo svou přítomnost. Na zemi při každém kroku šustilo spadané listí a mezi ním se přelévaly nevelké kaluže.

Lesiter se cítil opravdu dobře. Byl jí blízko. Blíže, než si umanul. A začínal cítit, jak mu tluče srdce… Jenom pro ni.

Robi se lehce zatřásla.

„Je ti zima?“ Starost v jeho hlase ji donutila zvednout k němu hlavu a zadívat se mu do očí. Tlukot srdce sílil. Jen si přál, aby jí bylo dobře. Sundal si hábit a přehodil jí ho přes ramena. S vděkem se usmála. V hrudi se mu rozbušilo ještě silněji. Nikdy si neuvědomoval, jak krásná může být radost z jediného úsměvu. A když se k němu naklonila, zachumlaná do jeho košile, a pohladila ho, ucítil, jaké štěstí je z pouhého pohlazení.

Byl nenasytný. Nejraději by ji neustále držel za dlaň a dotýkal se jí. I ona toužila a tak neprotestovala, když se jí letmo dotkl na tváři nebo hřbetu dlaně. Opětovala mu jeho něhu a jejich láska, o které dříve nemohla být ani řeč, se ocitla na počátku.

I když se nechtěl zamilovat, i když v Robi našel skvělou přítelkyni, najednou chtěl víc. Ona tála v jeho náručí, on přemlouval sám sebe a doufal, že Sirael byla jen jedna a Robi mu už neublíží.

Mlčky stáli vedle sebe a hleděli na listy, které se mihotaly při sebemenším nárazu větru. Také si připadal jako list… Život do něj nešetrně strkal a popoháněl ho cestami, které nechtěl, a proto musel proti proudu. Ukazoval mu ty nejobtížnější stezky, kterými se musel vydat.

Nejdříve jeho otec… Tolik k němu vzhlížel. A nakonec skončil v Azkabanu za nepovolené lektvary, které prodával na magickém černém trhu.

Jeho matka zemřela při letu na koštěti. Narazila do vysokého napětí v mudlovském světě a už ji nikdy neviděl. Byl tenkrát ještě dítě.

Zbyli si s bratrem sami.

A nyní Sirael. Dívka, kterou miloval a vzal si ji a ona mu zlomila srdce. Tolik ho bolelo jen pomyšlení, co všechno jí dal a co ona mu vzala. Vzpomínal na to, co prožil a jakými směry se vydal. Zda to bylo správné. Nikdy se nesvěřoval, ale obával se, že bratr to na něm poznal, když do sebe lil zakázané lektvary způsobující pocity slasti. Léčení u svatého Munga mu naštěstí pomohlo se zbavit závislosti, ale změnilo ho to. Už nikdy nebude stejný.

A poté se mu podařilo prorazit. Stal se členem kapely Bludičky. A najednou byl slavný a tisíce fanynek křičelo ve spánku jeho jméno, když se jim zdály sny jenom o něm. Ty písničky, které ho sžíraly více než kyselina, patřily jeho ženě. To ona, Sirael, z něj udělala trosku. Když stával na pódiu a jeho bratr zpíval texty, které psalo jeho srdce, chtělo se mu do davu křičet. Nebyla to senzace. Byl to jeho život, jeho nitro a stálo ho to krev, pot a slzy. Někdy mu to bylo líto. Jindy se potil zlostí. Ale pokaždé při tom trpěl. Ale teď, když Robi stává vedle pódia a čeká na něj, to bylo jiné. Mohl volně dýchat. Mohl se na ni i usmát a bylo to upřímné. Chápavost v jejích očích ho ohromila.

Soucítila celou dobu s ním. Držela ho za ruku a utěšovala ho, když se budil z nočních můr. Jako by prožívala jeho vnitřní bolest s ním a chápala, co to pro něj znamená. Jí jediné pověděl o každé skulince jeho duše. Chtěl, aby ho poznala. Naslouchala mu a chápala ho.

Ale co vlastně on věděl o Robi?

Shrne-li to, nevěděl vůbec nic.

V té době si uvědomil, že zašel možná až příliš daleko. Nejspíš už nebylo úniku. Nebo bylo, ale on už nechtěl utíkat. Poprvé po dlouhé době toužil milovat a být milovaný. Vznášet se v objetí a nelámat si hlavu s tím, co nastane, když se jejich srdce rozpojí.

Mohl se snadno propadnout na dno svých vzpomínek, ale její oči ho vždy probouzely k životu.

Zamiloval se?

Může být šťastný a nezklamaný životem?

Existuje pro něj vůbec láska?

Kapky deště padaly z nebe a bubnovaly do okenních tabulek. Vždy, když nebe plakalo, trpěl s ním. Připomínalo mu to jeho slzy. Ale nyní, když se vedle něho choulila Robi, nevnímal to.

Lehce se na něj usmála. Jen tak seděli vedle sebe a dívali se na déšť.

Vnímal všechno, co se týkalo Robi. Zbytek jako by neexistoval nebo nebyl důležitý. Ona se namísto toho snažila zůstat v klidu a pozorovat slzy kanoucí po skle. Ale pokaždé, když se na něj zadívala, měl oči jen pro ni. Byl to zvláštní pocit. Člověk, od kterého nic neměla očekávat, ji zahrnoval něhou a opravdu dělal věci, které jí dělaly radost.

Možná bez toho očekávání jí to přijde radostnější, když stojí venku a drží se za ruce, zamilovaně si hledí do očí. Jako ty dvojice, které nenáviděl.

Přestal mluvit o Sirael. Najednou to vypadalo, jako by na ni zapomněl. Den za dnem se její srdce přisouvalo blíž, odhalovalo se a začínalo být skutečně jen pro něj. Někdy se zalekla, jaká nesmírná něha a pozornost v tak bouřlivém člověku dřímá. Vždy v dlani svíral svou bublinovku, která jí tolik voněla. Lesiter nikdy nebyl takový, jak by ho odhadli ostatní na první pohled. Překvapoval ji.

Když jí došlo, že se do ní zamiloval, a on to jen potvrdil, dostala strach. Mohla by té jemné, citlivé duši ublížit. Začala se odvracet. Lesiter byl jako u vytržení. Začínal si zoufat.

Co provedl tak hrůzného, že ji od sebe odehnal? Držel si hlavu v dlaních a snažil se nemyslet na slib, který si dal po Siraelině odchodu – už nikdy nebude plakat.

Kouzelníci nepláčou, říkal si v duchu a po tvářích se mu kutálely slzy. Znovu ho podvedli. Láska. Robi. Ženy celého světa. Nerozuměl té změně. Chtěla ho. Tolik ho chtěla a najednou…

Netušil, že za jejím odvrácením je skrytá obava. Nechtěla mu ubližovat a přesto ublížila.

Už to nemohl vydržet. Musel to řešit!

„Robi, rád bych s tebou mluvil,“ řekl rázně, ale ve skrytu duše se obával. Vzal ji za ruku a odvedl do parku, ve kterém byli tak šťastní a tak často. Kdysi. „Co se to s tebou děje?“

Uhýbala před jeho očima. Zastínila si pohled ofinou a schovávala se před ním. A přitom on jí chtěl skýtat celý svět. Potřeboval se u ní ohřát. Chtěl na tváři cítit ostýchavé polibky. Chtěl, aby ho zas držela pevně za ruku. Odhrnul jí vlasy z čela. „Proč se mi vyhýbáš?“

Jeho pohled byl plný smutku a ona cítila, že je nešťastný z ní a její lásky. Srdce jí krvácelo. Znovu se odvrátila. „Říkal jsi, že nemám nic očekávat.“

„Ale to se změnilo! Potřebuju tě! Slíbila jsi, že mi neublížíš.“ Při těch slovech se zarazil. Sirael už by se mu vysmála, ale Robi to dojalo. Chytila ho za ruku.

Stál tam a čekal, co řekne. Jestli se mu vysměje, nebo ho pochopí a bude všechno jako dřív. Zraňovala ho čím dál víc. To ticho bylo bolestné. Nejdříve po něm toužila a když jí vyhověl, odhodila ho od sebe. Daleko. Jako by byl kámen, o který zakopla. Kámen, který nemá srdce.

„Existuje mez, kam kamenem nedohodíš…“ řekl tiše.

Zvedla k němu své něžné oči. „Nechci ti ublížit. Miluji tě.“

Zas mohl zhluboka dýchat. Objal ji a přivinul k sobě, jak nejpevněji mohl. Přísahal si, že ji už nikdy nepustí, když ji našel, a cítil to samé, co ona…

Existuje místo, kde na konec nedohlédneš, a přivodí ti šok, kterému se neubráníš. Zkus se někdy podívat za sebe a uvidíš je. Stojí tam a objímají se. Dva zamilovaní obklopeni trýznivostí světa. To je to místo, kam kamenem nedohodíš. Smíš je jen pozorovat a klopit smutně oči, když jeden z nich zklame a odvrátí se.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová