Kamikaze Lick – 4. část

Poučení XIII.
„Ani hvězdy to nemají jednoduché…“

Stojím ve velmi honosném klubu, ve kterém Guis popíjí, a těkám očima z něj na zadní vchodové dveře. Čekám, až se pomalinku otevřou a dovnitř nakráčí jako agent moje kolegyně, která už má dvaceti minutové zpoždění, zatímco já se tu škvařím ve své vlastní šťávě a Rest opět popíjí. Ten chlap se snad narodil, aby zbavoval svět alkoholu… Vrtím hlavou.
Nervózně stisknu tlačítko na mobilu a vezmu hovor, když se mi rozvibruje v kapse. „Kde jsi?“ To je jediné, co do přístroje řeknu, jelikož na druhé straně je Liss.

„Pod křižovatkou,“ zafuní, zatímco já zúžím oči a nespouštím je z objektu mého… ehm… našeho zájmu. „Chytila mě hlídka. Jela jsem na červenou…“
Skoro mi ten telefon vypadne z ruky. „Ademsová! Ty jseš policajt!“ To už jsem opravdu vynervovaná, když mluvím takhle hulvátsky.
„Ale tohle je dopravka. Nejsou z našeho okresku a já u sebe nemám papíry…“
Člověk, který myslí na šneky, kudy chodí, si k překvapení mému i svému zapomene doklady doma! „Měli by tě zavřít!“ zaprskám naštvaně.
„Teď ověřují mou totožnost, takže…“
„Díky tvé šnečí totožnosti se nám Guis teď může ztratit, jako to udělal ten fet a Jeníček s Mařenkou!“
„Copak ty ho nehlídáš?“ podiví se, zatímco já nad ní vrtím hlavou.
„Samozřejmě, že ho hlídám!“
„Ale nenápadně!“ nabádá mě úplně zbytečně.
„Je mi jasné. Ten film ještě běží…“ zafuním. A jelikož se mám dívat na televizi u něj doma, bylo by podivné být tady. Na dvou místech zároveň prostě být nezvládnu a nerada bych, aby mé krytí padlo. Zavěsím a za zády ucítím přímý pohled. Je to celkem nepříjemné a tak se rázně otočím.
„Vy jste Kami Kazeová, že ano? Ze skupiny Šneci!“
Fanoušek, který si zjistil mé hloupé jméno… Výmysl, který se Liss zalíbil natolik, že ho použila. Totiž obyčejné Kamikaze rozdělila na dvě slůvka a moje přezdívka tak rázem dostala nový obleček jména a příjmení. A skupina Šneci? Snad jsem si nemohla myslet, že by ji kdy napadlo něco důvtipnějšího.
Nahodím úsměv hodný celebrity. „Jasně.“
„Miluju vás!“
„Já sebe taky,“ projedu si namyšleně vlasy. Odstřel, modlím se v duchu. Mám tu práci. Mám tu jednoho alkoholika, který má strach ze všeho, co nosí na hřbetě ulitu!
„Prej pocházíte ze Šneklandu…“
Vražda mé kolegyně by mi patrně neprošla, takže jí alespoň narvu hlavu pod sprchu za tyhle hlouposti, které na internetu rozšířila na stránce Šneci, digitální kapela bez ulit!
„Ano… Je to krásná země. Žijeme v ulitách. Popíjíme sliz… Přinesl bys mi sklenku whisky?“
Padne mu čelist. „Ale jistě! Hned jsem zpět!“
Otočím se a chci se znovu zaměřit na Guise, když mě cosi stáhne stranou a voní to, jako by se to polilo šampaňským. „Já jsem Fredercink, kapela Crocky… A ty jseš ta nová!“
Je hrozně opilý. Odtáhnu se.
„Počkej! Která ty jseš?“
„Přece ta nová,“ vyvléknu se mu a když prolustruju parket, stoly, bar a všechno pořádně prošmejdím ještě několikrát, ukrutně mě rozbolí hlava…

Ademsová je zoufalá a podupává jednou nožkou tak silně, až mám strach, že udělá díru do betonu. „Jak jsi mohla ztratit naši celebritu? Jeden velký ostnatý kaktus nelze ztratit!“
„Zas tak velký nebyl… Navíc jsem v tom nevinně. Nebyla jsem to já, kdo si zapomněl doklady a jezdil na červenou…“
„Bylo to poprvé!“ protestuje.
„Kvůli tvému poprvé nám šlohli kaktus…“
„Dobře, ale kdo ho mohl unést?“
„Kdokoliv, kdo uzvedne nějakých osmdesát kilo mužské váhy,“ podrbu se ve vlasech.
Ademsová se netváří nadšeně. „Dobře, když jsem se ptala svědků, tedy barmana a slečny, která se kolem Guise motala jako můra kolem žárovky, tak ho prý odtáhli dva obrovští muži. Opravdu nabušení s jakýmsi karetním vzorem na pažích…“
Liss se vědoucně usmívá, stejně jako já. „Cestou zavoláš posily. Jockera hezky překvapíme…“ Mne si dlaně.

Poučení XIV.
„Postavte se všemu čelem. Klidně i zdi…“

„Budeš návnada!“ A s těmito slovy mě vystrčí z automobilu.
„Já?!“ nevycházím z údivu. Jakmile je to nebezpečné a jde o krk, vždy jsem na řadě podle Liss já. A pak kdo ze mě dělá kamikaze lady! „Proč já? Proč zase já?!“
„Máš na to správné oblečení.“
„To tedy nemám! Vypadám jako ohořelý kus dřeva!“
„No právě! Budeš tam jen ležet a nikdo si tě ani nevšimne…“
Tak na tuhle dedukci mi dojdou protiargumenty. Opráším si bundu. Zhluboka se nadechnu a jdu se ploužit hloupě po zahradě domu, ve kterém by měl být Jocker a jeho parta. Všude je spousta strážců… A já dělám návnadu, ačkoliv mám za zády celý policejní sbor, který se jen třese, aby stisknul spoušť. Jestli budu mít o pár dírek více, než mám teď, někdo to šeredně odskáče!

„Co tu děláš?“
A prý, že si tu budu v klidu ležet a nikdo si mě ani nevšimne! Bodyguard Jockerova sídla si mě všimnul hned… Jestli pak to nebude tím, že se schválně ukazuji a snažím se odlákat pozornost.
„Psst…“ udělám na něj. „Chytám Huberta…“ Udělat ze sebe hlupáka je vždycky tak jednoduché… Jako by to byla má přirozenost. Zarazím se. Snad není.
„Koho?“ číhá se mnou, když vidí, že jsem řádně labilní a nebezpečí tím pádem nehrozí. Leda bych si klekla na trávu a začala ji vlastními zuby brousit.
„Huberta… Tady, vidíš!“ Chytím do ruky hlemýždě a ukazuju mu to.
„Tohle je Hubert?!“ Dívá se na mě jako na úplného hlupáka, zatímco já se křivě usmívám a přikyvuju až moc afektovaně.
„Jo… On… On mi takhle často zdrhá… Má útěkový syndrom. Už od malička… A léčit se to nedá…“
Bodyguard si mě prohlíží a celou plochou dlaně si přejíždí po holé lebce. „Neviděli jsme se někde?“
Sklápím zrak. Podle všeho to vypadá, že zřejmě řídil to auto, které mě srazilo. Neměla jsem příliš času si ho prohlédnout, ale je mi také povědomý. „Ty jsi Kami Kaze ze skupiny Šneci!“
Nevycházím z údivu a je těžké to maskovat. Já jsem vážně celebrita!
„Můžeš mi dát autogram?“
„Jasně…“ polknu a nalákám ho blíž ke křoví, odkud ho zpacifikuje zásahovka.
Schovám se a posadím se vedle Liss. Teď už to přenecháváme profesionálům, kteří konečně dorazili. S nevěřícným výrazem se na ni zadívám. „Slyšela jsi? Jsem hvězda…“
Liss se tiše rozesměje. „Raději se drž svého odznaku, hvězdo. A Huberta zahoď.“
Až teď mi dojde, že šneka stále svírám jemně v dlani. Položím ho u křoví na zem tak, aby ho nikdo nezašlápl, a zadívám se před sebe.
„Takže útěkový syndrom, jo?“ šklebí se pobaveně.
Zatvářím se vážně a přikývnu. „Měl ho můj strýček… Než se z něj stal Ford Fiesta.“ Dodám pohřebním hlasem.
„Tvoje rodina je celá zajímavá… Jednou mě s ní budeš muset seznámit!“
Usmívám se. Chvíli jen tak mlčíme a díváme se, jestli neuvidíme něco ze zásahu. Střelbu už jsme zaslechly, a těší nás, že jsme takhle stranou v bezpečí.
„Má to tu dobře zabezpečené…“ utrousí kolegyně.
„Chytrý šnek…“
„Máš na mysli Huberta?“
Přikývnu. „A jeho útěkový syndrom.“

„Mé drogy!“ zajásám, když je objekt zajištěn a my se procházíme ve sklepení, které je plné ilegálních zbraní a drog.
Muži ze zásahovky se po mně pobaveně podívají, takže dám ruce zas do kapes a přestanu jásat. „Nahoře je jeden unesený muž… Běžte si ho osvobodit.“ Mávne na mě velitel zásahovky.
Přikývnu, že rozumím. Komando, které je celé tajné, nesmí být objeveno ukecanou celebritou.
Vyběhnu po schodech a celkem zběžně se tu orientuju, protože už jsem tu dělala několik domovních prohlídek. Ale to měl Jocker všechno uklizeno, ačkoliv jsme přišli se soudním povolením, tak na to byl připravený.
Klíčkem odemknu dveře a otevřu je. „Všežraví slimáci zdraví!“
Vystresovaný Guis ke mně zvedne oči. Je na posteli a svázaný. „Lick! Ty ses na mě nevybodla!“ V očích má upřímnou radost, že mě vidí. Nebo spíše, že ho konečně pustím na svobodu, i když tu nebyl ani čtyřiadvacet hodin.
„My obě,“ usměju se a dám tak najevo, že Liss je také jeho zachránkyně.
„Jsem tak rád, že tě vidím!“
On je nametený. Nejspíš si tu s nimi dal něco bílého a mléko to nebylo. „Klid, Guisi, to dělá ten alkohol a ještě něco, zač by tě vážně mohli zavřít…“ Odemykám mu pouta a pomáhám mu vstát.

„Je to pašák, ten Hubert…“ usmívám se, když pozoruju Guise, který sedí v sanitce, kde ho prohlížejí. Nemá žádné zranění, ale bude mít pořádnou opici. Ten alkohol a kdoví co ještě si naordinoval sám.
„S tebou je radost pracovat, Devlicková.“ Podává mi Liss ruku.
„Nápodobně, Ademsová. Když jsme ty dvě hvězdy, nedáme si trochu oraz a nerozjedeme své světové tour?“
„Zůstanu u své práce…“ Usmívá se a vypadá dobře po téhle drsné noci. „A co ty?“
„Vezmu si zaslouženou dovolenou a postarám se o Huberta a… Guise vezmu na milost.“ Sklopím hlavu. Je těžké přiznávat si city. Uvidíme, jak se to ještě vyvrbí, ale prozatím můžu říct, že mezi námi něco je a snad to půjde jen tím správným směrem.
„Věděla jsem, že mezi vámi bude přece jen něco víc než ty kaktusové ostny!“ Trochu zesmutní. „Takže to už nebudeme parťačky…“
„Nějaký čas ne. Musím si to všechno nechat projít hlavou. Ale už teď se těším na další společnou akci, Ademsová.“ Usměju se na ni a vezmu ji kolem ramen. Naposledy ji obejmu a pak už jen, co noha nohu mine, mířím k sanitce za svou celebritou.
„Jako bych neříkal, aby ses od něj držela dál…“ řekne trochu sentimentálně Nejvyšší, když kolem něj procházím.
Usměju se na něj. Skloním se a seberu ze země svého Huberta a pohlédnu do očí své budoucnosti. „Tak, Huberte, jdeme se s tím poprat po našem…“

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.

Nominace v kategorii Umělecký počin roku 2014 v rámci Udílení novinářských cen.