Všichni svatí

Soutěž: Všichni svatí
Vypsal: Mark Petersvood

Den všech svatých. Nemám tenhle svátek rád. Neslavím ho. Ono vlastně není co slavit, když jde o den, kdy mají lidé vzpomínat na zesnulé příbuzné, kamarády nebo hrdiny, kteří zahynuli při záchraně života. Nemám to rád. Protože na tenhle den mi umřela moje největší kamarádka. Popadnu bundu, na záda hodím batoh a vydám se ke kostelu. Jak se to vlastně všechno stalo?
Tenkrát to bylo takhle…

„Miu, tak se převlíkni za nějaký strašidlo a sejdeme se u kostela!“ hulákal jsem do telefonu a kolem pasu si dával už třetí pásek a na krk pátou kravatu. Chtěl jsem být kontroverzní rock stár. „Řekneš mi konečně, za co jdeš? Abych tě poznal!“
V telefonu se ozvalo chichotání. „To budeš čubrnět, Tayi!“
Kontroloval jsem svůj outfit v zrcadle. Něco na styl Jokera a přitom švihák k pohledání. Jestli v tomhle Karosenku nesbalím, tak už v ničem. „Neříkej mi, že ještě nevíš, za co půjdeš,“ řekl jsem otráveným hlasem. Miu občas měla tak silnou sklerózu, že šla do školy klidně i v bačkorách po babičce, který tahala doma. Čekal jsem, že přijdu na místo a budu na ni ještě dvě hodiny čekat, než se doplazí.
„Já už jsem připravená,“ zaškaredila se. „Dokonce jsem už i tady a něco na tebe chystám! Neboj se. Slibuju, že tě ochráním, i kdybych už byla po smrti! Uvidíme se, příšero!“ A zavěsila.
Povzdechl jsem si, upravil si všech pět kravat, abych je měl krásně rozprostřený po hrudníku. Dal si fialový klobouk křivě na hlavu a zašklebil se na svůj odraz. To sako, kalhoty, boty, všechno bylo šmrncovní. Miu nejspíš čeká v bílým prostěradle s dvěma otvory a bude na mě dělat Bu Bu Bu, až dorazím. Anebo jen kecala a ještě není ani převlečená. I to by jí bylo podobný.
Mrknul jsem na hodinky a vydal se ke kostelu, kde jsme měli sraz. Odtud jsme se měli ubírat na halloweenskou párty u bratrance doma. Těšil jsem se. Hlavně na Karosenku, které jsem měl plnou hlavu. U kostela pusto, prázdno. Znovu jsem nedočkavě mrkl na zápěstí, kde jsem měl prvotřídní hodinky, na které jsem si dával sakra pozor. Byl to dárek od Miu a stálo jí to nejspíš všechnu výplatu z brigády. Divný… Zaklepal jsem na ně. Zastavily se, přitom jsem tam minulý týden dával novou baterku.
„Uhni!“ Skoro jsem zakopl o schod, když se ze stínu za kostelem vynořil chlap jako hora. Poškrábaný obličej a v ruce krvavý nůž. Sakra, tak ten bere tenhle svátek ale vážně! Vypadá jak nějakej opravdovej zločinec. Uhnul jsem mu z cesty a čekal jsem dál.

Tehdy jsem na Miu čekal tři hodiny. Volal jsem jí snad dvacetkrát. Obvolal celou její rodinu a nakonec policii. Její tělo se našlo za kostelem. Zničené. Zlomené. Bezduché. Podle všeho byla převlečená za ducha – měla na sobě bílé prostěradlo s dírami, tak jak jsem předpokládal.

Toho chlapa, kterýho jsem jim popsal, nikdy nenašli. Už je to rok a já jsem zas na tom samém místě. U toho samého kostela. A stojím ve stínu, kde Miu zemřela. Nebrečím, už dávno ne. Jen mě něco tlačí na hrudníku. Silná bolest a zoufalství, které mi dává pocit, že jsem tu něco ztratil. Něco nechal. Měl jsem tenkrát jít dřív. Měl jsem se vykašlat na to, jak vypadám, a běžet jako o závod za Miu, abych… Vlastně nevím, co bych dělal.
„Hledáš tady něco?“ Stejný ostrý hlas jako tenkrát.
Rychle jsem se otočil a zíral do obličeje chlapa, kterého jsem viděl naposledy minulý rok. On mě nepoznal, ale já tu tvář vídával noc co noc ve svých snech. Už nebyl poškrábaný, nebyl nikdo, kdo by mu zaryl nehty do obličeje jako tenkrát.
„Jen jsem tu něco ztratil.“ Musel jsem se podívat stranou. Protože teď jsem byl na řadě já a bylo mi to jedno. Byl jsem tak otupělý, že jsem jen stál a čekal, až mi něco udělá. Neutíkal jsem. Nekřičel.
„Pomůžu ti to najít.“
Byl jsem si jistý, že ten škleb budu mít před očima až do konce svého života, který naneštěstí přijde za chvíli.
„Bu bu bu!“ Usmál jsem se sám pro sebe. Jako bych slyšel Miu. A možná, že slyšel. S pocitem, že už jsem nejspíš jednou nohou na druhé straně, jsem otevřel oči.
Chlap byl úplně bílej. Zíral za mě a klepal se. Najednou protočil oči, chytil se za srdce a klesl k zemi.
Netuším, jak dlouho jsem tam stál. Jen dýchal a nechápavě mrkal. Když jsem se otočil – trvalo to věčnost, protože jsem měl strach – našel jsem na zemi ležet zkrvavené prostěradlo s otvory pro oči…

Záchranka už jen konstatovala smrt. Zemřel na infarkt. Policie si dotyčného zapsala a podle všeho byl hledaný nejen za Miinu vraždu. Miu nebyla jeho jediná oběť. Všechno se vysvětlilo, až na to, jak se Miin převlek z minulého roku ocitnul na místě, kde zemřela. Policisté z toho byli zmatení. Ale já jsem věděl, že se Miu vrátila. A dodržela tak slib, který mi dala. Chránila mě i přesto, že už nebyla mezi živými…

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová