Red Rose – druhá část

Ahoj, jmenuji se Sydney.

Je mi 17 a bydlím Applewoodu, malé vesničce nedaleko Londýna.

Ve středověkém světě existuje jedna utajená skupina lidí, kteří si říkají Alchymisté. Míchají lektvary, uzdravují lidi a pomáhají všem v nouzi.

On vlastně za zástěrkou vašeho středověkého světa existoval ten náš. A nejen v Applewoodu. Na celém světě je plno takových utajených městeček.

Jak jsem předpokládala, voda byla doplněna a kněz se šel převléknout.

Dolila jsem tedy zbytek vody a rozběhla se ke dveřím do naší části. Vtom jsem za sebou zaslechla kroky. Neohlédla jsem se a vběhla do dveří.
Hlasitě jsem je přibouchla a bez dechu doběhla do naší pracovny.

Nikdo v ní nebyl. V osm už mají všichni nějakou práci.

Položila jsem dřevěnou vázu na stůl, dala na ní taktéž dřevěné víko a celé to zalila ještě stále horkým voskem z právě dohořelé svíčky, aby se voda nevylila.
Pak jsem se posadila na dřevěnou, vcelku nepohodlnou židli s prkenně rovným opěradlem.

Mezitím, co jsem byla pryč, byl tady nejspíš posel s dopisy, protože na stole jsem měla několik dopisů se žádostmi od lidí z jiných částí země. Jeden z nich ale nebyl zapečetěn voskem, nýbrž jen tak převázán provázkem.
Přeřízla jsem ho a vytáhla z obálky dopis, načmáraný na chatrném, špinavém papíře.
Vzhledem k tomu, že v pracovně nikdo další nebyl, četla jsem nahlas.

Vážená Sydney, měl bych na vás takovou prosbu. Mé dítě je vážně nemocné, a pokud nedostane lék, brzy zemře. Je to moje jediná dcera! Prosím vás, pomozte! Sice nejsme ta nejbohatší rodina nebo ta nejlepší z vesnice, ale už jsme si za život prošli mnohým úskalím. Prosím, snažně vás prosím, pomozte nám. Podepsán Ignác Farawell

Dočetla jsem. Ne, že by mě to nějak extra dojalo, ale rozhodla jsem se, že pomoc zvážím.

Přestože jsme předurčeni pomáhat, občas to vážně nejde. Můžeme pomoct jen vybraným lidem. Osud si stejně stojí za svým.

Rozhodla jsem se, že úkol přenechám Arthurovi. Ten je nejlepší na uzdravující lektvary. A taky soudí podle zdravého rozumu.

Tady se nehledí na stáří ani zkušenost Alchymistů. Nováček, jako například já, může klidně dostat za úkol zbavení se problémového občana, zatímco Alchymistu, který je v řádu už i sto let, může vůdce pověřit i jen doplněním chlupů z vlka do společných zásob.

Položila jsem tedy žalostně vypadající dopis na Arthurův stůl a znovu se posadila na svoji židli.
Na stole ještě ležela rozevřená kniha o jedech.
Přitáhla jsem si ji blíž a podívala se na postup. Musí se týden vařit v kotlíku z mědi.
Měděný kotlík má Sandro, snad mi ho půjčí. Já mám jen cínový. A Jellaney taky.
Vůdci Alchymistů mají vůbec nejlepší vybavení. Brky mají z per fénixů, pergameny neprotrhnutelné a kalamáře se jim doplňují samy.
Mám ještě čas, než se vrátí Amos s vlasy lesního elfa, tak jsem se rozhodla, že zajdu do taverny.

Prošla jsem kostelem a vyšla na prázdnou ulici. V dálce, na poli jsem zahlédla skupinu tvrdě pracujících vesničanů. Cestu k taverně lemovaly většinou chatrné domky. Skoro polovina z nich měla buď slaměnou, nebo plátěnou střechu. Litovala jsem ty chudáky.

Když jsem došla do ulice, ve které je postavena utajená magická taverna, překračovala jsem spící lidi bez domova. V těchto časech jsou jen tři možnosti, jak si dobře žít. Ta první je tvrdě pracovat, druhá narodit se do dobré rodiny. A ta poslední je být Alchymista. Tato příležitost je však nabídnuta jen několika málo vyvoleným. Moje rodina mezi ně patří.

Taverna vypadá jako spáleniště jednoho z prostých domků. Ale stačí třikrát šlápnout na kulatý, plochý kámen a spáleniště se před vašima očima změní na kouzelné místo.

Když jsem vešla do dřevěného domku s nápisem Xenny´s Place, viděla jsem až po strop přecpanou hospůdku.
Rozhlédla jsem se po volném místě a nakonec jsem jedno objevila u stolu, kde seděly čtyři víly.
Beze slova jsem se k nim posadila a nepatrným pokývnutím jsem je pozdravila.

Pak už přiběhl mladý kluk, který byl synem našich sousedů. Bylo mu sotva dvacet, jmenoval se Fabian a pracoval tady jako obsluha.
A musím přiznat, že se mi líbí. Je to moc pohledný kluk, ale není Alchymista. Nedal se k nám, jako jeho rodiče. Avšak magický svět mu bude navždy přístupný.

Jak už jsem říkala, je moc hezký, Má černé husté a neposlušné vlasy někam po ramena. Jeho obličeji dominují smaragdově zelené oči. Většinou se na svět usmívá.
Má pevné, svalnaté tělo, které ho stálo hodně dřiny. Obdivně jsem se na něj zakoukala.

„Ahoj Sydney,“ vesele mě pozdravil a z kapsy zástěry vytáhl pergamen připíchnutý na dřevěné desce a brk. „Co si dáma dá dnes?“

„Fabiane,“ usmála jsem se na něj a vytáhla hábitu váček s penězi, „neříkej mi dáma. Jsem Sydney. A dám si jedno kořenové pivo… a dej mi tam více citrónu,“ požádala jsem ho a odpočítala z váčku pět stříbrných, „tady máš.“

„Díky,“ podíval se na mě Fabian, nabízené peníze si však nevzal. „Ale dnes je to na mě.“

„Já děkuji,“ oznámila jsem mu s radostí v hlase, „tohle nemusíš,“ s těmito slovy jsem mu peníze vrazila do ruky a odstrkala ho k pultu.

Za chvíli se Fabian vrátil s mojí sklenicí a já se ihned napila.

„Máš vousy,“ zasmál se Fabian a otřel mi ukazováčkem horní ret. Já jsem se rozesmála.

„No jo, to mám skoro vždy, když piju kořenové pivo. Kdyby tam nebylo tolik pěny, možná bych vypadala důstojněji.“ Fabian se usmál, přitáhl si židli a sedl si vedle mě.

„Alchymisti mají dost respektu i s vousy. Vem si třeba Sandra.“ Pak jsme se oba rozesmáli.
„Copak tě sem přivádí dnes, Syd?“ oslovuje mě Syd, i když ví, že to nenávidím.

„Ale, dnes nic důležitého. Jen potřebuji nějak strávit dobu, než se vrátí Sandro z lesa a donese mi vlas lesního elfa,“ zamumlala jsem a znovu si lokla piva.
„Vlas lesního elfa? Copak vy je nemáte v zásobách?“ zeptal se Fabian.

„To je právě ten problém, Sandro je šel dnes sehnat. A jak jistě víš, společné zásoby jsou hodně omezené. Určitě víš, že je nás tady hodně. Fatima doporučuje mít své vlastní. Není problém, aby dvojice Alchymistů dokázala sehnat vše potřebné do svých vlastních zásob,“ poznamenala jsem a podívala jsem se Fabianovi do těch jeho nádherných očí.

„Jasně. Hele, Sydney, hlavně se mi na některé z těch tvých výprav nezabij. Mám tě rád a nechci o tebe přijít,“ mrkl na mě. To jsem pobrala jako vyznání lásky.

„Tak ahoj, zase někdy,“ s těmito slovy se zvedl obsloužit dalšího zákazníka.

Já jen mlčky upíjela kořenové pivo a šklebila se nad množstvím citrónu.

Když konečně kostelní zvon odbil tři hodiny po poledni, zvedla jsem se a šla zpět do kostela.

Cestou jsem si nasadila na hlavu klobouk, a když jsem otevírala dveře do sídla Alchymistů, byla jsem celá zadýchaná. Jen jsem zaběhla do mojí pracovny pro kůru z pětiset let starého kaštanu a už jsem spěchala k Amosovi. Když jsem hlučně rozrazila jeho dveře, už tam čekal.

„No konečně, Samantho!“ zase spletl mé jméno. Ale mně už to bylo jedno. Přiběhla jsem k němu a vrazila mu do ruky kaštanovou kůru.
„Máte ten vlas?“

„Jistě, jistě, maličká,“ ujistil mě a začal se přehrabovat v brašně. Nakonec vytáhl alespoň metr dlouhý vlas se zářivým, stříbřitým odleskem.

„Je celý tvůj. Jen ho nepřetrhni.“

„Díky moc!“ zakřičela jsem na Amose, zavírajíc dveře jeho pracovny.

K mému stolu jsem to stihla chvíli předtím, než dorazila Jellaney
.
„Dnes jsem tě viděla v taverně,“ poznamenala, zatímco si vytahovala z brašny misku s uhlím a váček s bradavicí ježibaby, který byl trochu zespodu nasáklý zaschlou krví.

Otřásla jsem se.

„Já tě tam ale neviděla,“ podivila jsem se, koukajíc na Jellaney.

„Jak bys mohla? Zaprvé, bylo tam narváno až po strop a zadruhé jsi byla zaměstnána Fabianem,“ utrousila nespokojeně a rozevřela knihu o jedech. „A tu bradavici jsem sehnala v taverně.“

„Výborně. Půjčím si od Sandra kotlík, jen co se vrátíme s dýkou,“ kývla jsem.

„Nezapomeň, v deset. Teď jdeme pro mandragory,“ přikázala Jellaney a vzala si ze stolu brašnu, „ale nevím, kde je najít.“

„Já vím určitě, že ve společných zásobách není žádná. Ráno jsem tam byla,“ konstatovala jsem sklesle, pak mě ale něco napadlo. „Fatima mi řekla, že mandragory rostou za prvním potokem směrem na sever. Který to je? Rudý nebo Wootský?“

„Myslím, že Wootský,“ podotkla Jellaney, „pojď, musíme jít.“

Já jsem se tedy vydala za ní.

„Víš ale, že za Wootským potokem žijí váleční skřeti?“ odtušila jsem.

„Vím,“ zazněla odpověď.

Zanedlouho už jsme stáli před hlubokým a rozdivočelým Wootským potokem.

„Jellaney, až ho překročíme, nebude už cesty zpět. Vrhnou se na nás,“ strachovala jsem se.

„Musíme je porazit. Mám lektvar,“ triumfálně vytáhla z kapsy lahvičku s čistou tekutinou. „Žíravina. Na každého kapičku a rozpustí se.“

Ne, že by se mi to líbilo, ale Alchymistům se neodporuje. Nikdy.

Mávla jsem tedy spolu s Jellaney paží nad vodou a vzápětí se jakoby odnikud objevil most. Takhle kouzlí Alchymisté.

Opatrně jsem našlápla na první dřívko, a když mi noha nepropadla, pomalu jsem most přešla, avšak jsem se na úplném konci zastavila a počkala na Jellaney. Ta mi dala tři lahvičky s lektvarem.

„Šetři jím,“ upozornila mě a vykročila.

Vzápětí se na ni vrhla banda skřetů.

Vyjekla jsem a vrhla se za ní. Vytáhla jsem lahvičku a otevřela ji. Pokapala jsem s žíravinou nejbližších pět skřetů. Jellaney udělala to samé s třemi dalšími.
Spolu jsme je za čtvrt hodiny všechny zlikvidovaly.

Já jsem vyvázla s obrovským, krvácejícím šrámem přes celou tvář.
Ale Jellaney dopadla podstatně hůř. Kulhala, měla vyražený zub, od lokte k zápěstí pravé ruky řeznou ránu a kousanec na levém rameni. Sotva se mohla hýbat.

Já jsem se vrhla k zasazeným mandragorám, jednu vyrvala a ořezala z ní kořeny. Pak jsem jí opatrně zasadila zpět do země. Kořeny jsem si dala do brašny. Jellaney se mi opřela o rameno, já jí dala ruku kolem pasu a šli jsme ke mně domů.

Přes krev, která mi stékala po obličeji, jsem sotva něco viděla. Ale obličej jsem si utřít nemohla. Musela jsem držet Jellaney.

Než jsme došli ke mně domů, měla jsem límec hábitu celý od krve. Obličej, který jsem křivila bolestí a námahou, mi lemovaly krví slepené vlasy. Krev mi stékala až do úst a chtělo se mi z toho zvracet.

Jednou jsem kopla do dveří. Otevřela má matka.

Jakmile nás uviděla obě od krve, okamžitě nás zavedla dovnitř. Jen cesta k posteli byla hrozné utrpení.

Remus k nám přispěchal, zvedl Jellaney do náruče a odnesl jí do svojí postele. Já si lehla vedle ní. Matka nám přinesla odvar z bylinek. Já jsem ho ihned vypila, ale Jellaney se nemohla ani pohnout. Okamžitě usnula a já jsem o ní dostala strach. Velký.

„Jellaney,“ pošeptala jsem jí do ucha, „Jellaney, neusínej!“ zatřásla jsem s ní.

Nereagovala.

„Jellaney!“ zakřičela jsem hlasitě. Nic se nestalo.

Do pokoje vrazil Remus.

„Sydney, proč křičíš?“

Jako bych ho neslyšela, naklonila jsem se nad Jellaney a dívala se jí do zavřených očí, nedbaje krve kapající na její hábit.

„Jellaney! Jellaney, ty nesmíš umřít! Neumírej, neopouštěj mě!“ křičela jsem a do krve se míchaly slzy.

„Sydney, uklidni se,“ šeptl Remus, „Jellaney určitě není-„

„Jellaney!“ křičela jsem, nevšímajíc si bratrových slov, „prosím, vzbuď se!“ Remus se mě od ní pokusil odtrhnout. Viděl to, co já ne.

„Sydney, pojď se mnou,“ jemně mě od ní tahal.

„Ne, já ji tady nemůžu nechat!“ vřískala jsem zoufale a pevněji objala Jellaneyino mrtvé tělo.

„Sydney! Už pro ni nemůžeš nic udělat! Je mrtvá! Copak to nevidíš? Je mrtvá!“ zvlal Remus.

Ta slova mě zasáhla jako tvrdá facka. Trochu jsem povolila svůj stisk, takže mě Remus odtrhl od jejího těla.
Kopala jsem kolem sebe, ale on mě držel příliš pevně.
Odtáhl mě do mojí ložnice a položil mě na postel. Teď mě místo vzteku přemáhal smutek. Po zkrvavené tváři mi stékaly slzy, které mě pálily v ranách. Bratr si sedl vedle mě a pohladil mě po vlasech.

„Sydney, sestřičko, to zvládneš,“ pevně mě objal.

Já jsem se v jeho náručí rozplakala a zabořila hlavu do jeho ramene.

Když přišel domů otec a dozvěděl se, co se stalo, dal mi volno v práci a přikázal mi být doma. Celý den i celou noc jsem probrečela a nebyla schopná mluvit. Největší oporou mi byl Remus. Vzal si volno a celý den byl se mnou.

Pohřeb Jellaney byl hned za dva dny. Málem jsem tam nešla. Remus s Holly mě celou dobu drželi za ruce a já se snažila se nezhroutit.

Byl to velkolepý obřad. Jellaney byla sice mezi Alchymisty nováček, ale už jako mladá se těšila vážnosti. Na její rodinu jsem se ale nemohla ani podívat.

Jen, co obřad skončil, položila jsem na Jellaneyin hrob červené růže. Ty měla nejraději.

Objala jsem Holly a s pláčem jsem se vydala na cestu domů.

Každý rok, přesně v den, kdy Jellaney zemřela, chodíme s Fabianem položit rudou růži na její hrob.

Děti ale necháváme doma. Nechci, aby byly smutné.

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ pronesla jsem tiše směrem k Jellaneyinu hrobu. Vítr mi čechral vlasy a já se rozplakala. Objala jsem Fabiana a rozplakala se mu v náruči.

„Pojď, lásko,“ pošeptal mi Fabian a za ruku mě vedl domů.

*KONEC*