Poslední sbohem

Jedná se o double drabble, tedy povídku o přesně dvou stech slovech.

Slzy se mi vkrádají do očí a netuším, co říct. Koukám na tebe, opřená o protější box a přemýšlím. Proč zrovna ty? Proč ze všech tvorů na světě je to zrovna tvůj osud? Máš mnohem větší cenu než kterýkoliv člověk. Přes čtvrt století jsi lidem věrně sloužila, ale ti, co o tobě rozhodují, jako by na to teď zapomněli. Nebo byli zaslepeni a nerozhlédli se kolem sebe. Nekoukli se na jezdce, z nichž většinu jsi
tak trpělivě učila a byla pro ně tím nejlepším učitelem, který jezdec může mít – věrným, svéhlavým koněm. Jenže ty doby jsou pryč a ty jsi zestárla. Už nejsi ta mladá klisna, která cválala ve výběhu. Ne, tvá srst zbělala a černá hříva zešedla. Dolní pysky jsi už nedržela zpříma. Přesto jsi to pořád byla ty. Ten lesk tvých očí, pohyb hlavy i ta pomalá chůze. Viděla jsem to tolikrát, že se to nedá zapomenout, ani kdybych chtěla. Prožila jsem toho tolik, a přece tak málo. Pro tebe jsem byla jedna z mnoha, ty pro mě neuvěřitelný poklad. Nechala jsi mě splétat ti hřívu, vodit tě ven a užívat si tvé přítomnosti. Na jízdárně si mi byla věrnou učitelkou. Proto na tebe nikdy nezapomenu.

Sbohem, Hazuko…