Red Rose – první část

Ahoj, jmenuji se Sydney.

Je mi 17 a bydlím Applewoodu, malé vesničce nedaleko Londýna.

Ve středověkém světě existuje jedna utajená skupina lidí, kteří si říkají Alchymisté. Míchají lektvary, uzdravují lidi a pomáhají všem v nouzi.

On vlastně za zástěrkou vašeho středověkého světa existoval ten náš. A nejen v Applewoodu. Na celém světě je plno takových utajených městeček.

Lidé nám ve skutečnosti nevěří, považují nás za podvodníky. Avšak nevěří ani na elfy, skřítky a, jak oni říkají, ježibaby. Ale všichni tito existují.

Jediný, kdo se za Alchymistu jen vydává, je jeden podvodník jménem Jeffery Ingham.

Je to černovlasý muž středního věku, který nosí na levém oku monokl. Jeffery je synem známého kováře, nejbohatšího muže v našem městečku, a před lidmi se prezentuje jako jediný pravý Alchymista. Avšak jeho kouzla jsou laciné triky a jeho lektvary jen obyčejné čaje, ochucené tu a tam trochou bylinek.
Bohužel, lidé mu věří. Ale my, Alchymisté, máme s jeho prostořekostí a lživými tvrzeními spoustu práce každý den od svítání do západu slunce.

Já mám ale svoji teorii. Že totiž o našem společenství ví. Dělá mi to velké starosti.

A ještě horší je, že svému otci, něco jako „šéfovi“ všech Alchymistů, to za žádnou cenu nemůžu povědět. Poslal by mě pryč. Už mnohokrát mi řekl, že nebude trpět takováto podezření, když nemám důkaz.

Jinak žiju v malém dřevěném domečku, který vypadá jako z pohádky, s mojí matkou, otcem, třemi sestrami – Holly, Casandrou a Elizabeth – a dvěma bratry – Jasonem a Remusem.

Už dva roky nechodím do školy a snažím se vypomáhat Alchymistům, než mě oficiálně přijmou do jejich řádu.

Dnes ráno, když jsem vstala, sotva jsem se oblékla, do mého pokoje vrazil Remus.

Pověděl mi, že mě okamžitě potřebuje Fatima – žena, která velí Alchymistům z mého oddělení. Bratr měl rozcuchané vlasy a hábit celý pomačkaný. Neměla jsem ale čas, abych se vyptávala, co se stalo. Nazula jsem si střevíce a prošla pokojem Casandry do kuchyňky.

Ze stolu jsem vzala krajíc chleba namazaný sádlem, svoji látkovou tašku s pergameny a brky, špičatý klobouk a vyšla jsem z domu.

Cestou ke kostelu jsem si na hlavu posadila klobouk a rychle ukusovala z krajíce. Konec hábitu za mnou jen vlál a já se ještě za tmy hnala k majestátním dřevěným dveřím kostela.

Sotva jsem je za sebou přibouchla, s úlevou jsem zjistila, že je kostel prázdný.
Oddechla jsem si a otřela si z čela pot. Prošla jsem lodí kostela až k zadním dveřím, které by měly vést do místnosti pro kněze.

Otevřela jsem dveře a vstoupila do sídla Alchymistů. Všude byly poházené papíry, na každé volné ploše se ledabyle povalovaly pergameny, brky a kalamáře. U všech otevřených oken stály dalekohledy a na každém pracovním stole byl kaleidoskop.

Došla jsem k pracovnímu stolu v rohu, u okna zastřeného závěsy a z tašky na něj vybalila čisté pergameny, nové, nepolámané brky a dva plné kalamáře. Jedním plynulým pohybem jsem z něj smetla staré papíry přímo do dřevěné přihrádky, ve které už bylo plno jiných, zčásti zcela nepotřebných věcí. Například osobní záznamy o dávno mrtvých, Alchymisty sledovaných lidech, výhružné dopisy, žádosti o pomoc, nebo třeba jen potrhané pergameny.

Vzala jsem do ruky brk a naškrábala jsem na kus pergamenu dvě věty pro Alchymistku, která se mnou pracuje – Jellanney.

Přišla jsem v sedm. Šla jsem za Fatimou. Sydney.

Když jsem pokládala pergamen k rozsvícené svíčce, která pomalu dohořívala, vešel do místnosti Arthur se Sandrem. Alchymisté pracují v párech. Každý Alchymista má svého „pomocníka“.

Arthur a Sandro jsou nejstarší Alchymisté v okolí Applewoodu. Je jim už dlouho přes stovku.

„Ahoj, Sydney, “ pozdravil mě chraplavým, ale radostným hlasem Sandro.

„Víš o tom, co včera Jeffery udělal Charitě z té ulice, která vede k taverně?“

„Ne, co?“ vykulila jsem oči a zastavila uprostřed kroku.

„Chudinka. Už hezkých pár týdnů je nemocná na plíce a Ivanovi s Galinou se stále nedaří jí podstrčit uzdravovací lektvar,“ začal a dopomáhal si gestikulací. Během řeči si ze svojí látkové brašny vybaloval nejrůznější podivné věci.

„…včera, když už bylo po západu slunce a na ulicích ani živáčka,“ vytáhl z brašny něco, co připomínalo mrtvého hada, a položil to na samý okraj pečlivě uklizeného stolu, „…přikvačil k ní s obyčejným odvarem z lipových květů, avšak do něj přidal bezmála tři polévkové lžíce pepře a vydával ho za všelék. Ta nebožačka se málem udusila.“

Vytáhl z vnitřní kapsy hábitu sirky a zapálil svíčku na svém stole.

„To je hrozné!“ vyjekla jsem.

„Jen co se vrátím od Fatimy, řeknu to Jellaney!“

„Nejen řekneš,“ oznámil mi hlubokým hlasem Arthur, vymačkávající šťávu ze shnilých švestek do kotlíku, co měl položený na svém stole.

„…byly jste Jellaney přiděleny na konečné dořešení celé situace. Musíte s Jefferym skoncovat.“

Když domluvil, podal mi pečlivě svázaný svitek pergamenu.

„Co to je?“ zeptala jsem se ho s nadějí, že to nebude nějaký další výhružný dopis.
„To je od Fatimy. Ale otevři to až pak, teď už běž,“ popohnal mě poplácáním po rameni.

„Díky,“ obdařila jsem Sandra i Arthura posledním, uspěchaným úsměvem a s vědomím zpoždění jsem se rozběhla ke dveřím.

O minutu později už jsem sahala po klepadle ve tvaru orla. Ani jsem se ho ale nedotkla a už mě něčí ruka vtáhla dovnitř.

„Sydney, mám pro tebe několik informací,“ začala Fatima bez pozdravu.
Nestihla jsem říct ani slovo a už zase mluvila. Poněkud uspěchaně a zároveň vyděšeně.
„Zaprvé, kořen z mandragory najdeš za prvním potokem směrem na sever, zadruhé, červená je ta špatná a za třetí – jednoduše to nikdy nejde.“

Těmito slovy mě vystrkala ze dveří zpět na ztemnělou chodbu.

„Pamatuješ si to?“

„Ano,“ vyhrkla jsem, ale to už za mnou přibouchla dveře.

Dokonale zmatená jsem se vydala zpět do naší pracovny.

Když jsem otevřela dveře, Sandro ani Arthur už tam nebyli, zato tam byla Jellaney. A ještě jedna dvojice, která s námi sdílí pracovnu. Blaise a Vallery. Blaisemu je okolo čtyřiceti a Vallery nedávno oslavila pětatřicáté narozeniny.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je spěšně a vrhla se k Jellaney.

Ta je stejně stará jako já, ale asi tak o dva palce menší. Za chůze jsem z kapsy svého hábitu vytáhla srolovaný svitek pergamenu, který mi dal Sandro.

Jen co jsem k ní došla, začala jsem číst.

Sydney, Jellaney,

Mám pro vás úkol. Musíte se zbavit Jefferyho. Jakkoliv. Můžete ho přesunout, umlčet, přemluvit nebo klidně zabít. Je mi to jedno. Ale v Applewoodu už pro něj není místo.

Fatima.

Jellaney dočetla ve stejnou chvíli jako já.

„Jak?“ bylo první, co mi řekla, „jak to chceš provést?“
„Nevím, ale myslím, že nejsnazší bude ho …“ chtěla jsem říct přesunout, ale pak jsem si vzpomněla na Fatimina slova. Jednoduše to nikdy nejde.
„…nejlepší bude ho zabít.“

Jellaney jen nad mými slovy překvapením pootevřela ústa.

„Máš snad lepší nápad?“ dotázala jsem se jí pochybovačně.

Když nic neřekla, vzala jsem si brk, namočila ho do kalamáře a na druhou stranu papíru napsala

přesunout

umlčet

přemluvit

zabít.

Poklepala jsem hrotem brku na první možnost.

„Přesunout. U toho mě napadají hned dva problémy. Jak? A mohl by se vrátit.“

Jellaney pokývala hlavou a prstem ukázala na druhou možnost a gestem tu první smazala.

„Umlčet. Jak, to mě napadá, ale byl by to jen dočasný účinek,“ řekla.

„Dobře,“ souhlasila jsem a smazala i druhou možnost. Odložila jsem brk a ukazovákem jsem přejela přes třetí možnost.

„Jeffery se přemluvit nedá. To by bylo jako mluvit do dubu.“

Jellaney mi vzala pergamen a zapálila jeho roh o svíčku.
Teprve, když shořel celý, se obrátila na mě.

„Dobře, ale bude to zkouška. Ta životní.“

Přejela jsem si dlaní přes obličej a protřela si levé oko. Pak jsem se beze slova obrátila a z police vzala knihu Jedy a jejich užití. Prsty jsem přejela přes nadpis, abych ho zbavila prachu.

Plynulým pohybem jsem knihu otevřela na třísté straně.

Smrtící lektvary.

Nalistovala jsem lektvar z kůže Illaderského skřeta.

„Takže, dnešní úkol bude sehnat tyto věci,“ obrátila jsem se k Jellaney, „…bradavici ježibaby s modrýma očima, vlas lesního elfa, tři pinty svěcené vody, šálek rozdrceného černého uhlí a tři dušené a následně nakrájené kořeny mandragory.“

Jellaney jen krátce kývla a ukázala do textu. „A dýku místního vládce.“

„Ano, tu také. Vezmu si vlas a svěcenou vodu. Pro kůži skřeta a kořen mandragory zajdeme později. Vše ostatní máme,“ vypočítávala jsem.

„Dobře, postarám se o bradavici a černé uhlí,“ souhlasila Jellaney a skousla si spodní ret.
„Dýku seženeme dnes v deset večer, spolu. Sejdeme se před kostelem.“

S těmito slovy se otočila na podpatku a zmizela ve dveřích.

Obrátila jsem se na Vallery.

„Nevíš o někom, kdo by měl jeden celý vlas lesního elfa?“
„Ano,“oznámila mi a během toho něco hledala v brašně.

„Myslím, že Amos z vedlejší pracovny ještě nějaké má. Ale myslím, že je bude potřebovat.“
Problém je, že do lektvaru nemůžete použít vlas, který získáte například od elfa, kterého potkáte v taverně. Musíte do lesa a najít ho tam. Pokud si elf zrovna nějaký nevyškubl o větev stromu, je velice těžké ho získat.

„Díky,“ vyhrkla jsem a vyšla ke dveřím.

Na chodbě jsem se vydala hned k vedlejším dveřím a bez klepání je otevřela.

„Amosi.“
„Co je, Sarah?“oslovil mě Alchymista, jen o pár let mladší než Sandro s Arthurem.

„Sydney,“ opravila jsem ho,“…ale, jde o to, že potřebuji jeden celý vlas lesního elfa. Máš nějaký?“

„Ne,“ oznámil mi a moje nálada byla rázem na bodu mrazu.

„…ale ještě dnes jdu nějaké sehnat. Pokud máš kůru z pět set let starého kaštanu, jeden ti dám.“
„Mám, ale asi o délce jednoho lokte,“ vzpoměla jsem si.
„To bude stačit,“ souhlasil Amos a zadíval se mi do očí, „…přijdu kolem tří hodin odpoledne. Zastav se s kůrou a dostaneš vlas, ano?“

„Ano,“ odpověděla jsem mu a s děkovným zamáváním jsem vyšla zpět na chodbu.

Takže teď svěcená voda. Vyšla jsem dřevěnými dveřmi zpět do kostela.
Vedle dveří ven byla kamenná mísa se svěcenou vodou.
Rozběhla jsem se k ní a do dřevěné vázy o objemu přesně tří pint jsem ji začala odlévat.
Když jsem mísu vyprázdnila, měla jsem vázu plnou jen do objemu dvou pint.

Přemýšlela jsem, co dál. Podívala jsem se na své hodinky s dvanácti ručičkami a zjistila, že za pár minut začnou svolávat na mši. Kněz si všimne, že zde není svěcená voda a doplní ji.
Proplížila jsem se tedy ven z kostela a zašla za roh domku jednoho místního pasáka.
Jen co jsem se opřela o dřevěnou zídku, začal vyzvánět kostelní zvon.

Zvoník už tedy svolává. Kněz už je určitě u vchodu.

Ještě chvíli jsem tedy čekala a pak jsem vstoupila do kostela, špičatý klobouk jsem si přitom zastrčila pod hábit.