Expelliarmus

Stalo se to již před mnoha lety. V lesích u velkého vodopádu, který rachotil nad krajem řeckým, žil stařičký kouzelník.

Žil v polorozpadlém domku na okraji velkého hlubokého lesa, kterému nikdo nikdy neřekl jinak než Strašinec. O tom lese se totiž dodnes povídají smyšlené a možná i pravdivé příběhy, že tam žije spousta bubáků, nebezpečných tvorů, možná i nějaký ten černokněžník, který se ukrývá před Ministerstvem kouzel. Jen málo kouzelníků a lidí se odvážilo do hlubin tohoto lesa.

Naopak ten stařičký kouzelník, o kterém vypráví náš příběh, chodil do lesa často. Hledal tam bylinky na různé zdravé čaje, znal místa, kde jsou vždy hromady hub, znal stromy, kde roste chutné ovoce a znal místa, kde rostou dobré jahody, maliny a podobně.

V lese byl skoro každý den, miloval ten les. Nevěřil ani za nic těm povídačkám, které se o tomto lese tradují. Dokonce si ho i zvěř, která tam žila, oblíbila natolik, že se jí nemusel bát. Měl za přátele kentaury, medvědy, myšky, zajíce a hromadu další lesní zvěře. Moc známých z řad kouzelníků neměl, většinou se k jeho obydlí moc lidí neodvážilo, měli totiž strach z lesa Strašince.

Stařičký kouzelník se tomu ale jen smál a přemýšlel, jak lidi přesvědčit o tom, že tento les není vůbec nebezpečný, ale že povídky, které se o něm povídají, jsou jen báchorky a nic z toho není pravda.

Tento kouzelník, který se jmenoval Jura, žil u lesa Strašince už řadu let. Nastěhoval se do domku po hajném, který se odmítl o les starat, když někdo vyrukoval s tím, že se v lese ukrývají nebezpečné síly. Jura se mu jen vysmál a převzal tedy jeho práci. Jura byl hodný kouzelník, sem tam pomohl léčivými bylinkami lidem, hlavně kouzelníkům, od různých nemocí a nepříjemností a jinak se staral o les. To byla jeho práce. Chodil po lese, do kterého se moc lidí neodvážilo, prozpěvoval si, povídal si se zvířaty, trhal jahody, ovoce, maliny a bylinky a sem tam i spal v mechovém loži u některého stromu. To byl jeho život poté, co vyšel jednu magickou školu, jejíáž název bohužel nikde není znám, a od té doby žije u lesa Strašince.
Měl se dobře až do chvíle, kdy nastal ten den, kdy se stala ta zvláštní věc.

Seděl před svým domkem a čistil si brýle od špíny, když tu najednou spatřil nějaký stín na cestičce od vesnice, který se pomalu blížil. Jura si nasadil brýle a snažil se ho rozpoznat. Zjistil, že je to nějaký postarší muž, který jde kolébavým krokem. Jura se zvedl z dřevěné lavičky a chystal se na uvítání.
Postarší muž k němu přistoupil a pravil tichým hlasem: „Vy jste ten kouzelník, který se nebojí do lesa Strašince?“ Jura se na muže nechápavě podíval.

„Můžete mi prozradit, kdo jste a proč mě vyrušujete tady u mého domku? Proč do lesa nejdete sám?“ optal se Jura návštěvníka klidně.
Muž se podíval Jurovi zpříma do očí a pak řekl: „Vy mi chcete tvrdit, že se do toho lesa fakt nebojíte? Slyšel jsem, že se o něm povídají strašné historky.“

Jura se rozesmál. Při smíchu vytáhl hůlku a pravil: „Takže. Povím vám to tak, tajemný návštěvníku. Myslím, že touhle debatou ztrácíte čas. Když vás ten les tak zajímá, jděte se tam podívat sám a mě nevyrušujte při práci.“ Otočil se a s hůlkou v ruce se chystal vrátit do domku, když ho muž zadržel.

„Stůj, hajnej! Nedojdeš moc daleko, to mi věř!“ křikl na Juru a pak hlasitě zapískal. Mužovo písknutí mělo svůj účinek. Kde se vzal, tu se vzal, ozval se hlasitý křik. Odněkud z hloubi lesa vyběhla dvě velká zvířata podobná kentaurům, ale nebyli to kentauři, to Jura poznal na první pohled. Byla to zvířata, o kterých slyšel z těch povídaček. Velká těla, dlouhé zobáky, ostré drápy a oči, které dovedou chrlit oheň. Tajemný příchozí se hlasitě rozesmál.
„Nezastavíš je. To nedovedeš. Já k nim patřím. Jsem pán tohoto lesa a na nás platí jen jedno kouzlo. Kouzlo, které jsem vyčetl ve hvězdách a které váš národ neovládá a ani my ho neovládáme. Ještě ho nikdo nevymyslel. Nemůžeš nás usmrtit, nemůžeš nás zničit. Leda tím kouzlem. Vím, že se o něj nepokusíš, protože nevíš, jak se dělá. Můžu ti ale prozradit, jak se jmenuje. Formulka je Expelliarmus, ale jak se používá, to ani já nevím. Leda tohle kouzlo nás zničí. Tak bylo praveno při vzniku kouzelnického světa.“ Jurovi bylo jasné, co musí udělat. Musí to zkusit. Vytáhl hůlku, ale dříve, než stačil něco podniknout, muž hlasitě znovu zapískal. Tvorové, kteří se tu tak náhle objevili, zmizeli zpět v lese. Tajemný muž vytáhl velkou železnou tyč a vrhl se na Juru. Ten neváhal ani okamžik.

Sám nevěděl, co dělá. Prudce švihl hůlkou směrem k muži a vzkřikl: „Expelliarmus!“
Výkřik byl tak hlasitý, že jeho ozvěna doznívala ještě na cestě k vesnici. Co se ale stalo potom, to ani stařičký Jura nechápal. Z Jurovy hůlky vytryskl jasný světelný paprsek, který silnou ranou udeřil do železné tyče, kterou svíral muž pevně v ruce. Tyč muži z ruky vylétla, jako by byla z papíru, a dopadla těžce na zem kus opodál. Jura na tento výjev zíral s otevřenou pusou. Než se ale zmohl na nějaké slovo, tajemný muž se otočil a rozplynul se v obláčku dýmu.

To ale není vše. Z lesa vyrazila ta dvě podivná zvířata, uklonila se Jurovi a znovu zmizela v lese. Jura pochopil, že les Strašinec je od dnešního dne bezpečný a taky pochopil, že jako první člověk použil nové kouzlo, kouzlo, o kterém se psalo jen ve hvězdách a o kterém se hovořilo při vzniku samotného kouzelnického světa. Bylo mu jasné, že tohle musí oznámit na Ministerstvu kouzel. Vrátil se do domku, oblékl si své nejlepší oblečení a přemístil se do Londýna. Když dorazil na Ministerstvo kouzel a řekl jim o objevu, nechtěli mu věřit, ale když kouzlem Expelliarmus odzbrojil dva kouzelníky tak, že jim z rukou vylétly hůlky a skončily opodál, uvěřili mu. Hned vše zapsali do příslušných spisů a knih, sepsali přesný postup jak kouzlo použít a začali ho vyučovat. Tak se stalo, že vzniklo nové kouzlo, které se využívá do dnes, a to kouzlo Expelliarmus.