Promluv!

Po delší promlce se čítárna probouzí ze spánku a přináší nová dílka.
Tentokráte je to povídka z Literárního semináře z pera Susan Cookové. (Povídka ponechána bez korektury v původní podobě.)

Moniko, doufám, že se máš dobře, sestřičko moje. Nebo alespoň lépe než my.

Stále nemluví. Jsou to tři roky, co jsi odešla a on stále nemluví. Doktoři tvrdí, že ani nikdy nezačne. Bojím se, že se ho budu muset vzdát. Už to nezvládám. Už by ho dávno dali do ústavu pro duševně choré děti, nebýt jeho nemoci. Nevím, co mám dělat. Nemůžu ho opustit.

Andrea

Nemůžu ho opustit, tak jako ty. Tohle přesně se honilo při psaní tohoto krátkého dopisu zlomené, mladé ženě. Odložila propisku a smutnýma očima pohlédla na svého synovce sedícího v koutě, zírajíc do prázdna, do neznáma. Jako by viděl něco, co nikdo jiný ne.

„Eddie,“ vyšlo jí z hrdla. „Nechceš něco vyřídit mamince?“ Sedmiletý chlapec zvedl hlavu a pohlédl na ní s kamennou tváří.

Mamince? To myslí tu ženu, která mě opustila? Ne, ne, ani náhodou, honilo se mu hlavou, ale nahlas nic neřekl.

Na svůj věk byl velice inteligentní – ba až geniální. Dokázal násobit trojciferná čísla z hlavy, ale prostě nemluvil. Nikdy. Uměl psát – proto se také dalo zjistit jeho nadání. Zeptali se ho, kolik je 348 krát 212 a on na kus papíru bez mrknutí oka napsal správný výsledek. 73776, žádný problém.

Ale na otázku, kterou mu položila jeho teta, jen zavrtěl hlavou a ona si povzdechla. Eddie sice každou chvíli něco čmáral nebo psal na papír… ale většinou to byla jen nesmyslná změť čísel – tedy nesmyslná pro většinu lidí. Pro něj byla naprosto logická.

Bylo to s ním těžké. Vzhledem k jeho… nemoci. Kromě velice slabého srdce mu diagnostikovali poruchu osobnosti – to by člověk skutečně neodhadl, když vidí, že sedmiletý kluk nikomu nesdělí ani své vlastní jméno. Rozdvojená osobnost s prvky schizofrenie. Nebylo to šťastné dítě. Když jste se na něj podívali, poznali jste, že něco není v pořádku. Už jen proto, že nosil každou ponožku jinou… a to vždy jednu černou a jednu bílou. Silný kontrast mezi těmito barvami, na kterých trval, byl rozhodně dalším soustem pro psychiatry, kteří jeho případ řešili.

„Takže ne,“ pokývala hlavou Andrea, vložila list papíru do obálky a tu nechala ležet na stole. „Eddie,“ dřepla si k němu a prohrábla mu vlasy. „Mluv se mnou,“ zaprosila, ale nebylo to nic platné.
Mluvit? Já? Proč bych to měl dělat? Možná že bych ale mohl něco říct. Ona moc dobře ví, že to umím. Ale neudělám to. Slova jsou tak zbytečná. Co změním? Nechci být v kontaktu s nikým.
Kdyby někdo mohl slyšet jeho myšlenky, musel by se zbláznit. Rozhovory, které vedl sám se sebou každý den, každou minutu, by přivedli do blázince i otrlejšího jedince než jakým byla sestra jeho matky. Eddie jen Andree zpříma hleděl do očí tak dlouho, dokud sama neuhnula pohledem a s nešťastným výrazem ve tváři neodkráčela do kuchyně. To byl okamžik, na který Eddie pokaždé čekal. Chvíle, kdy si ho jeho teta nebude všímat a on bude moct odejít. Samozřejmě nemohl vyjít z domu bez nejdůležitějšího předmětu, který vlastnil. Byl to cínový panáček. Vždy ho nosil u sebe. Byla to jediná vzpomínka na jeho otce. Byl to voják. Zabili ho v Afghánistánu. Neodcházel bez něj.

Vstal a zamířil k domovním dveřím. Už dosáhl na kliku, mohl odejít. Byl opatrný. Nedovolil by, aby ho přejelo auto, nebo něco podobného. Vykročil přes trávník ulicí, kterou tak dobře znal k místu, kam ovšem nikdo jiný nechodil. Nebylo to daleko, přesto bylo nezvyklé. On to tam miloval. Každý musí mít své místo… místo, kde může přemýšlet – a že Eddie přemýšlel hodně – místo, kde se dokáže uvolnit. A i on takové měl. Přestože to nebyla zrovna typická zašívárna.

Město, ve kterém s tetou žili, bylo velmi staré. S rozsáhlou sítí původní městské kanalizace. Ano, zní to hrozně, jsem si toho vědom, ale není to tak strašné. Dávno tam tudy nevypouští odpadní vody, není tam žádný zápach, nebo něco podobného. Spíš jsou to podzemní chodby, kudy teče teď už relativně čistá voda. A kam chodil co nejčastěji mohl.

Myslíš, že tam bude? Ano, musí tam být. Musí. Pokaždé tam je. Chci už konečně zjistit, co je zač. To je nutnost. Nedokážu v sobě tu zvědavost tak dlouho dusit. Ale ano, nesmím si dovolit to všechno zničit, už jsem jen kousek od cíle. Aniž bych něco řekl, aniž bych promluvil, aniž bych naznačil… aniž bych se usmál.

Měl tajemství. Skutečně viděl něco, co jiní lidé ne. Tedy přesněji řečeno viděl někoho. Někoho, s kým nemusel mluvit. Někoho, kdo dokázal odpovídat na jeho myšlenky. Někoho, kdo je dovedl číst a vyložit si je po svém… a zároveň někoho, kdo pro okolní svět neexistoval. Zprvu se bál, protože nevěděl, jak je to možné nebo kdo to je. Nakonec ovšem došel k závěru – i přes jeho nelogičnost – že zkrátka a dobře vidí ducha.

Stello, pomyslel si, když doběhl ke vchodu do starých kanalizací. Bylo to nebezpečné. Nebezpečnější ještě než běhat, vzhledem k jeho fyzickému stavu. Každým okamžikem mohlo jeho srdce přestat bít a on mohl namístě zemřít. Moc dobře si to uvědomoval, ale nic ho nedokázalo zastavit na cestě za poznáním. Stello, proběhlo mu hlavou znovu, když slézal po tom starém kovovém žebříku.

„Ahoj, Eddie,“ pronesla dívka s blonďatými loknami přibližně jeho věku. Leknutím se otočil, přesto nevydal ani hlásku.

Přece jen je tady. Věděl jsem to. Konečně už se třeba dozvím celý její příběh. Myslíš, že mi ho řekne? Ano, určitě mi ho řekne. Chci jí pomoct. Jestli je duch, musí pryč. Nemůže tu být celou svou posmrtnou existenci, to nesmím dovolit.

„Děkuju ti, Eddie,“ pronesla znovu stejně mrtvým tónem jako před tím. Upírala na něj své mrtvé oči a usmívala jsem. „Věděla jsem, že přijdeš, Eddie.“ Zopakovala jeho jméno znovu. Nikdy nepřišel na to, proč to dělala.

Jak se asi má? A proč pořád opakuje mé jméno? Kdo to vůbec je. Proč mi nikdy neodpoví?

„Mám se dobře, děkuji za optání, Eddie,“ udělala to znovu.

Na nic jsem se neptal, proběhlo mu hlavou automaticky, ale dívenku to jen víc rozesmálo.
„Chci, aby sis mě pamatoval, Eddie,“ usmála se na něj.

Jistěže si ji budu pamatovat, jak bych jen mohl asi zapomenout?

„Už tu totiž dlouho nebudu, Eddie,“ posmutněla. Vyděšeně na ní vytřeštil oči. Bez ohledu na to, že mohla být pouhým výplodem jeho fantazie, byla to jeho nejlepší kamarádka. Jediný člověk, se kterým mohl mluvit aniž by ticho prořízl jeho hlas. „Jsi komplikovaná osoba, Eddie,“ pousmála se na něj.

Odkud zná taková slova? Je jí jako mně a to já jsem tu podle tety ten chytrý, ptal se opět sám sebe. Stella k němu natáhla ruku, která se zatřepotala v nečekaném záchvěvu větru. Chtěla, aby se jí dotkl. Aby přiložil dlaň k té její. Nepotřeboval umět číst její myšlenky, aby to poznal. Neváhal ani na jediný okamžik. Zvedl paži a roztřeseně se přibližoval k té její. Když se jejich dlaně spojily, ucítil zvláštní, nepopsatelný pocit a zároveň s tím… chlad.

Pocítil snad na vlastní kůži smrt? Před očima se mu objevilo něco, co si nedokázal vysvětlit. Viděl svou kamarádku, viděl Stellu. S růžovými tvářemi, s úsměvem na rtech a se zářivě modrýma očima. Takhle jí neznal. Šaty, které nosila byly potrhané, staré…, ale teď je viděl jako nové. Celá tahle vidina působila šťastně, že to málem donutilo k úsměvu i Eddieho. Asi by se skutečně pousmál, kdyby to světlo nezaplavila temnota. Slyšel tvrdý mužský hlas křičící na ní, ale nedokázal zaostřit na tvář. Chtěl jít blíž, ale nemohl se ani hnout.

„Slova nejsou všechno Eddie. Důležité jsou činy, máš pravdu,“ prořízl ten děs Stellin hlas. Ten muž se přiblížil a on už v něm spatřil známou tvář. Vyrazilo mu to dech a srdce se mu rozběhlo rychleji, než pro něj bylo bezpečné. „Ale občas není dobré mlčet,“ ozvala se znovu a hrůza, kterou Eddie viděl byla neskutečná. Viděl muže, kterého tak dobře znal, zavraždit sedmiletou dívku. Jeho kamarádku. Se kterou strávil poslední tři roky svého života každou volnou chvíli. Smrt ale nebylo to jediné, co jí způsobil a Eddiemu vhrkly slzy do očí. V tu chvíli už zase viděl jen tunely a svou kamarádku, tak jak jí znal. Se smutným úsměvem ve tváři a mrtvým nic neříkajícím, prázdným pohledem. „Teď to víš. Tak se rozhodni. Už můžu odejít,“ pronesla a spustila ruku podél těla.

Nechci abys odešla. Nereagovala na jeho myšlenku.

„Mám tě ráda,“ otočila se a vykročila opačným směrem.

I já tebe, pomyslel si a utřel si slzu, stékající mu po tváři. Prudce se obrátil k východu a začal šplhat po žebříku nahoru. Běžel jak nejrychleji mohl, sotva popadal dech. Po silnici, ale bylo mu to jedno. Musel to udělat, kvůli Stelle.

„Eddie!“ vykřikla Andrea, která vyběhla na ulici. „To nesmíš! Ne! Zastav se! Tvoje srdíčko to nevydrží!“ začala zmatkovat a vyrazila mu naproti zrovna ve chvíli, kdy se bolestí skácel k zemi.

„Proboha!“ ozval se mužský hlas patřící osobě, která se k němu vrhla. „Kluku, co je s tebou,“ zatřásl s ním manžel jedné ze sousedek.

„Občas není dobré mlčet Eddie. Uvědom si to,“ ozval se Stellin hlas někde vzadu v jeho hlavě a on udýchaně otevřel oči. Kousl se do rtu a pohlédl ze své tety na souseda.

„Vím, kdo zabil Stellu Higginsovou,“ řekl co nejzřetelněji to šlo. Andrea otevřela pusu v němém úžasu a neskrývala nadšení, které se jí zračilo v očích. Následně je ale vyměnilo zmatení.

„Kdo je Stella Higginsová?“ zeptala se Andrea.

„Moje dcera,“ řekl ten muž nalomeným hlasem. „Před třinácti lety jí někdo zavraždil.“

A já vím, kdo to byl. Prý za nás mluví činy. Všude se o tom píše a všichni to říkají. Ale občas… občas může být tím největším činem právě to, že promluvíme. Může to pomoct zatknout osobu za třináct let starou vraždu dívky, která žila ve stejném městě, byla stejně stará jako já, ale ona byla na rozdíl ode mě šťastná. Už nikdy nebudu mlčet. Až do své smrti!

A cínový panáček? Ten zůstal ležet na místě, kde Eddie naposledy spatřil ducha Stelly Higginsové.