Půlnoční kámen – díl druhý

Další pokračování povídky o Půlnočním kameni.

Ona se mě pak zeptala:

„Jsi v pořádku?“

Jasně, jo! Jen mě to trošičku zaskočilo. Copak se mám vydat do nějaké kouzelné říše bazilišků? Blbost. Bůh ví, jestli to vůbec existuje. Ale jak je možné, že teď sedím vedle víly temnoty? Takže s ní prostě půjdu. Pomůžu jí. Chlöe je přeci moje kamarádka. A abych ji ujistila, odpovím tohle:

„Jo, jsem v pohodě. Takže, kudy se máme vydat?“ Chlöe se usmála a začala mi vyprávět trasu. Máme jít nejprve za hory, řeky, lesy a louky. Vlastně tam, odkud přišla. Pak by tam měl být portál, který nás zavede do kouzelné říše dryád. Odtud musíme pokračovat hlavním městem Fairymaxie a pořád rovně na palouk prachu. Tam by měl být další portál a ten nás zavede do kouzelné říše bazilišků.

„A pak?“ zeptala jsem se.

„A pak musíme získat ten půlnoční kámen. Tím, že ho vezmeme.“ Takže ukradneme. No, dobré. Takže já tu sedím s nějakou vílou temnoty, která mi vykládá o nějakém půlnočním kameni, a mám se vydat do země bazilišků. Haló, psychiatrie?

„Tak dobře. Vydáme se na cestu. A jídlo?“ Mám prostě hodně otázek. Chlöe si sáhla do kapsy a vytáhla váček. Ten pak položila na kámen a řekla nějakou větu:
„Bétyöeji, kás miütë.“

A najednou se tam objevila mísa s jídlem! Aha! Takže pohádka „Stolečku, prostři se“ se stala skutečností. Hustý!

„Neseď tam jen tak! Dej se do jídla!“ pobídla mě Chlöe. Pak vzala do ruky obrovské stehno a začala ho okusovat. Já se na ni jen dívala, ale ze zdvořilosti jsem si dala kiwi. Chutnalo neobyčejně sladce. Asi taky magické. Po půl hodince jsme se vydaly na cestu.

Myslela jsem, že to bude jednoduché jako facka a že tam budeme tak za tři hodiny. Asi jsem vážně stupidní. Jdeme už 13 hodin a mě to už začíná štvát. Chlöe mi pořád říká totéž.

„Neboj, my to zvládneme! Budeme tam co by dup!“ ale já tomu přestávám věřit. Vždycky jí to uvěřím a pak zase přestanu věřit.

Řekla, že půjdeme přes hory, řeky, lesy a louky. Teď jsme prošly jednu horu. Takže nám to bude trvat asi tak…

„Jeden týden!“ vzdychla jsem. Chlöe se otočila. Vždy šla napřed, aby mě vedla. Na rozdíl ode mě jí totiž nebolí nohy. Když je víla, může si klidně svištět vzduchem. Říká, že ona by tam byla asi tak za ty 3 hodiny, kdyby mohla letět. Ale že prý beze mě nepůjde nikam. Tak to je teda bezva! Ona mi právě teď řekla, že jsem jako šnek. Pochopila jsem její řeč a nelíbí se mi.

„Chlöe, už tam budeme?“ funěla jsem jako prase, zatímco ona se vznášela ve vzduchu a neměla na sobě ani jednu známku únavy.

„Ne, ještě ne. Musíme projít ještě jednu horu,“ řekla spokojeně a klidně. Pak mě chytla za ruku. Pomalu jsem totiž padala. Zkusila mě zdvihnout do vzduchu s myšlenkou, že by mě donesla až k portálu.

„To je zbytečné…“ pronesla jsem unaveně. „A nemohly bychom si udělat táborák?“ žadonila jsem a odhrnula si vlasy z čela. Pustila mě. Pak pronesla:

„My, musíme najít půlnoční kámen! Přece tu nebudeme stanovat.“

Promnula jsem si oči a zívla. Pak jsem se na ni podívala. Ona zatla zuby, ale nakonec stejně řekla:

„No tak dobře. Kde máš stan?“ Usmála jsem se a vytáhla z batohu obrovský stan pro čtyři lidi. Vzala jsem ho proto, abychom tam měly hodně místa a taky kvůli Chlöeiním křídlům. Roztáhla jsem ho a podívala se na návod. Chlöe vzdychla a mávla prsty. Najednou se přede mnou začal stavět automaticky stan. Zírala jsem na to s otevřenou pusou. Když byl dokončený, roztáhla jsem si spacák a lehla si do stanu. Chlöe si taky lehla, ale schoulila se do klubíčka. Tenhle stan jsem vzala kvůli jejím křídlům, ale jak se schoulila, křídla se jí zasunula pod záda.

Zdály se mi děsivé sny. Probudila jsem se otřesena. Málem jsem si vytrhala všechny vlasy. Zdálo se mi, že nás zajali bazilišci. To bylo ještě dobré, ale když mě zabili, tak jsem se s trhnutím probudila. Dýchala jsem urychleně a dívala se kolem sebe. Viděla jsem Chlöe. Křídla měla schovaná pod zády a spokojeně spala. Dloubla jsem do ní. Ona zabručela. Šťouchla jsem do ní znovu. Tentokrát se probudila.

„Co je? Já chci spát,“ bručela si pod vousy a rozuměla jsem jí jen tak tak.

„Zdál se mi strašlivý sen. Že nás unesli bazilišci,“ řekla jsem smutně. Ona reagovala normálně, jako každý jiný člověk:

„To byl jenom sen.“ Tak jsem zase zalehla a spala. Tentokrát se mi zdálo, že běžíme po louce. Krásný sen. A pro změnu mě probudila ona.

„Haló! Vstávej. Už je ráno.“ Zasmála se a protáhla. „Ách…! To je ale…“ Najednou se ale zarazila. Pohlédla trošku dál, natáhla krk a spatřila vysoké, štíhlé bytosti. Zavřela pusu. Bytosti se blížily. Rychle vstala, popadla mě za ruku a běžela dál a dál… no spíš zpátky. Bytosti ale taky zrychlily a byly u nás dřív, než se řekne švec. Za chvíli jsem viděla zelenou pokožku, tmavě zelené vlasy a kořeny stromů. Vyděšeně jsem vzdychla a podívala se na Chlöe. Ta nasadila bojovný výraz. Jedna bytost ale začala mluvit.

„Nebojte se, neublížíme vám. Dovedeme vás až k portálu.“ Pak mi podala ruku. Váhala jsem, ale nakonec jsem ji stiskla.

„To je dobře, že nám věříte. Já jsem Licana a vy?“ zeptala se nás zelená dáma. Já jsem jí slušně odpověděla.

„Já jsem Lora. A tohle je Chlöe. Je mi ctí, že vás poznávám.“ Bytost se zasmála:

„Nám je také ctí, Loro.“

Po chvilkové pauze jsme se vydali na cestu. Já, Chlöe a tajemné bytosti s jejich vůdkyní Licanou. Chlöe se na mě dívala, jako bych jí nějak ublížila. Byla na mě naštvaná, nebo tak něco. Nevím, jestli byla smutná. Spíš ale naštvaná. Dívala se na mě svýma svítivýma očima a byla tak nafouklá. Licana se na mě podívala, aby zjistila, proč jsem si mluvila jen tak pro sebe. Viděla, jak se dívám na Chlöe. Asi jí to došlo.

„Loro, můžu s tebou mluvit?“ zeptala se. Zvedla jsem obočí a dívala se na krajinu. Byla normální. Zelená a zemitá.

„Loro?“ vyrušila mě Licana.

„Co? Ach! Ano! Jistě.“ Nadskočila jsem. Lekla jsem se jí. Má takový pronikavý hlas. Licana kývla. Ale tak ladně a pomalu… byla jako královna. Vzala mě za ruku a odvedla mě za strom. „Tak co se děje?“

„No, nevím, čím začít. Víš, Chlöe nás nemá příliš v lásce. A jde o to… že… Chlöe znám již od narození a vím, proč je tak nabubřelá.“

„Tak proč?“ naléhala jsem na ni.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.