Zapovězený les

V dobách zapomenutých, kdy širé lesy pokrývaly jako koberce zvlněné planiny české kotliny, kdy příroda neomezeně panovala všemu živému, a skupinky lidí přežívaly v malých osadách, odehrály se mnohé příběhy, jež se v dnešní době mohou zdát neuvěřitelné. A přesto se staly a v oněch časech se jim lidé nikterak nedivili a přijímali je jako součást divotvorné matky přírody, v jejímž panství pokorně žili.

V té době byla běžná všelijaká kouzla a kouzelné bytosti a mnohé staré báby byly v úctě, neboť uchovávaly zapomenuté vědomosti a tajemství. Bylo vinou času, že zmizela kouzla spolu s vírou v ně, jak staří umírali a mladí se smáli hloupým pověrám, jež nakonec přešly v legendy. Zda to byla víra, jež kouzla stvořila, nebo kouzla dala život víře, je nejisté, neboť vzpomínky na ony časy leží navždy ztraceny v prachu a jen země uchovává jejich ozvěny, vybledlé a slabé. Až se někdy budete toulat přírodou, třeba přijdete na místo, jež bývalo kdysi mocné a magické a kde se vaším tělem rozlije neurčité mravenčení. Zastavte a naslouchejte.

***
Na břehu řeky, jejíž keltské jméno bylo Isara, vyrostla mnohá osídlení. Též v jedné zátočině na úpatí kopce, který se nazýval jednoduše Brige – kopec, stávala kdysi osada. Tvořilo ji několik jednoduchých chýší, dřevěných, s nízkým věncem kamenů slepených bahnem. Doškové střechy se tísnily jedna vedle druhé a zdáli připomínaly velké klobouky hřibů vykukující z trávy ve stínech staletých dubů, s jejichž haluzemi si pohrával vítr a šelest listů a trávy se tam mísil se zurčením vody.

Bylo pozdní léto. Obloha byla blankytně modrá a slunce vysoko v nadhlavníku sesílalo k zemi hřejivé paprsky. Lidé, kteří nepracovali nebo nelovili v okolních lesích, pracovali venku a radovali se z čerstvého vzduchu.

Před jedním obydlím si hrálo několik dětí. Měly na sobě lehké haleny a suknice z jemné kůže pospínané lesklými sponami z bronzu a mědi. Seděly na břehu řeky a vybíraly oblázky z písku. Když jich měly dost, sedly si do trávy a skládaly jeden oblázek vedle druhého hrajíce jakousi hru.
Malá holčička s buclatou tváří náhle vykřikla. Stoupla si a založila ruce v bok.

„To není fér, Onychu. Podvádíš!“ Měla světlé vlásky spletené do krátkého copu, pihovatý nosík a modré oči. Ty se nyní mračily na chlapce, který seděl před ní. „Byl tam, přímo tady. Schoval jsi ho, když jsem se nedívala!“ Chlapec v obličeji zbrunátněl.

„To není pravda, Ceane!“ vykřikl. „Odvolej to!“ A vrhnul se na děvčátko. Povalil ji na zem a začali se prát. Holčička se bránila, seč mohla, ale chlapec byl silný a statný a brzy ji přemohl. Sedl si na ni a sevřel ji zápěstí, aby se nemohla hýbat.

„A teď to odvoláš!“

„Nikdy! Podváděl jsi,“ řekla holčička vzdorovitě a snažila se vytrhnout ze sevření. „Už s tebou nehraju. Pusť mě!“

„Buď to odvoláš, nebo tě přivážu ke stromu hluboko v lese a nechám tě tam, dokud si pro tebe nepřijdou vlci!“ Sice holčička pochybovala, že by něco takového udělal, ale chlapec se zatvářil tak sveřepě, že dostala strach. Začala vzlykat.

„Řeknu to Sionnovi, abys věděl. Ten si to s tebou vyřídí.“ Chlapec se při zmínce o Sionnovi rozzlobil ještě víc a nešetrně zmáčkl holčičce ruce.

„Nebojím se nikoho, abys věděla. Ani té lišky Sionna. Já jsem Onychu – mocný pes. Nebojím se ničeho.“

„Jen se vytahuješ. Sionn říkal, že když vesnici naposledy napadli vlci, klepal ses strachy.“

„To je lež!“ vykřikl chlapec a byl v obličeji celý rudý. Dobře však věděl, že o té ostudné noci ví celá vesnice a nemohl to ponížení přenést přes srdce. Když se před ním objevil vlk, jeho nohy vypověděly službu a on se sesypal. Na pravém rameni měl ještě ne zcela zahojenou velikou jizvu ve tvaru „V“.

„Sionn lže!“ vykřikl Onychu. Byl bez sebe vzteky a chtěl Ceane uhodit. Byl však zadržen.

„Pusť ji Onychu!“ Chlapec se zamračil a neochotně pustil malou Ceane.

Před nimi stál stařec. Jeho tvář byla vrásčitá, pleť měl tmavší a jakoby ošlehanou silnými vichry či spálenou mnoha horkými léty. Ač jeho vous i obočí dávno nabyly barvy bílé jako sníh, jeho vlasy byly tmavé jak havraní křídla.

„Teď se jí omluv, Onychu,“ řekl stařec. Chlapec vrhl na holčičku rozzlobený pohled, ale poslechl. Vždyť sám Taraghlan – bílé obočí, stařešina jejich vesnice, mu to nařídil. Nešlo neposlechnout.

„Omlouvám se,“ řekl Onychu přemáhaje vztek. Holčička něco zamumlala v odpověď.

„Tak je to správné,“ řekl stařec.

Náhle si Onychu všiml pohybu v nedalekém mlází a na chvilku zahlédl zrzavou hlavu. Sionn, pomyslel si Onychu. To on zavolal stařešinu a teď se schovává. Aby ho vlci zadávili, zrzavou lišku!
Když se podíval zpátky, zjistil, že stařešina už odchází. Když byl z doslechu, zavolal Onychu:
„Schovávání ti nepomůže, Sionne – liško. Vychytralý lišák tě nazývám!“

Z houští pak skutečně vyšel chlapec. Měl šlachovité tělo, zrzavé vlasy a pihatý obličej. Jeho oči byly jasné a zářivé a přece klidné a přemýšlivé. Na svůj věk vypadal starší a moudřejší než bylo obvyklé. U pasu měl kožený pás a v pouzdře lovecký nůž.

„Nemusíš se schovávat, zchytralý lišáku. Já jsem Onychu – mocný pes, přede mnou se neschováš!“

„Neschovával jsem se,“ řekl Sionn a narovnal se. „Nebojím se žádného psa, ať je sebemocnější. Psa ani vlka se nebojím,“ dodal chlapec a věděl, že tím svého soka popíchne. Onychu měl klouby zbělené vztekem, ale dělal, že poslední větu přeslechl.

„Nemáš dost odvahy postavit se mi čelem, že si voláš na pomoc Taraghlana? Tolik se bojíš mocného psa?“

„ Pleteš se. Já nezavolal stařešinu. Přišel jsem náhodou, vracel jsem se z lovu.“ Vrátil se zpátky do stínu stromů a v ruce držel uloveného ušáka. „A pokud mluvíš o odvaze, Onychu, ty máš dost odvahy akorát tak pro boj se slabými holkami a jednou z tebe nevyroste víc než skuhrající žena.“

„Skuhrající žena říkáš?! Já jsem Onychu. Já jsem mocný pes! Nebojím se ničeho, abys věděl.“ Holčička, která už byla opět na nohou a jejíž strach z Onycha, když byl nyní poblíž Sionn, pominul, řekla:

„A stejně lžeš, Onychu. Nikdy jsi neudělal nic statečnějšího, než že jsi vybral ptačí hnízdo. Až uděláš něco opravdu statečného, pak z tebe bude mocný pes. Dřív ne!“ To bylo na Onycha příliš.

„Ty malá užovko! Jak to se mnou mluvíš? Já tě naučím ctít Onycha!“ Chtěl ji udeřit, ale Sionn jej zastavil. Vypukla rvačka. Onychu byl statnější než jeho protivník, ale Sionn byl neuvěřitelně hbitý a mrštný. Na konci měl Onychu přeci jen o několik šrámů víc než soupeř.

Pak seděli oba v trávě, kousek od sebe, a ztěžka oddechovali. Onychem navíc třásl vztek, protože věděl, že tento boj prohrál. Najednou vyskočil na nohy a pyšně pronesl:

„Abys věděl, abyste všichni věděli,“ a pohlédl úkosem i na Ceane, „dokážu vám, že Onychu se nebojí ničeho. Dnes v noci půjdu do zapovězeného lesa. Já jsem Onychu, mocný pes. Já se nebojím žádného lesa!“ Druhý chlapec i dívka oněměli. Zdálo se, že Sionn váží jeho slova a přemýšlí, zda to myslí Onychu vážně, zatímco v očích Ceane se objevila hrůza.

„To nemůžeš,“ řekla Ceane. „Z toho lesa se nikdo nevrátil živý! Nikdy!“

„Přes den ano,“ řekl Sionn, „ale v noci ne. Říkala to matka! Jestli do něho vstoupíš v noci, Onychu, tak zemřeš!“ Onychu nedbal na to, co ti dva říkají. Vždy tak trochu pochyboval o pravdivosti příběhů, které se k zapovězenému lesu váží. A pokud se vrátí ze zapovězeného lesa, bude z něho hrdina. Onychu byl potěšen sám sebou. Tím si zaslouží respekt. Nejen těch dvou, ale celé vesnice. I když na chvilku v odhodlání zakolísal, zahnal strach. Ustoupit už nemohl.

„Přijďte v noci k račímu potoku, můžete jít až na dohled zapovězeného lesa a tak se přesvědčit, že Onychu není žádný zbabělec.“ A pak odešel.

Sionn a Ceane seděli chvilku jako omámení.

„Půjdeme za Taraghlanem,“ řekl Sionn. „On bude vědět nejvíce o zapovězeném lese. Třeba se dozvíme něco nového.“

„Řekneme mu to?“

„Taraghlanovi?“ zeptal se Sionn. „Samozřejmě že ne. Zeptáme se nenápadně. Pojď Ceane, snad se dozvíme něco, co Onycha odradí od toho bláznovství!“

***

„Zapovězený les?“ divil se Taraghlan. „Proč vás najednou tak zajímá?“

„Jen jsme chtěli vědět, zda je pravda vše, co se o něm říká,“ odříkával Sionn připravenou výmluvu. „S Ceane se přeme, zda je možné vstoupit do lesa a vyjít z něho živ.“ Taraghlan se na chvíli zamyslel.

„Snad ve dne,“ řekl posléze. „Ale ne aby vás napadlo to zkoušet! To místo má nesmírnou moc i přes den. Jestli se chcete dožít věku vašich rodičů, tak se tomu lesu vyhýbejte!“ Ceane nervózně přešlapovala na místě a myslela na pošetilého Onycha. Co když jej dnešní noci uvidí naposled mezi živými? Chvíli bojovala s touhou povědět vše Taraghlanovi, ale nakonec se zeptala:

„Co se stane tomu, kdo překročí hranice zapovězeného lesa?“

„To věru nevím, milá Ceane,“ řekl Taraghlan. „Nikdo to neví. Ale pokud se opravdu chcete dozvědět více, pak byste měli vyhledat starou Muirne. Ta by vám mohla povědět více.“ Rozloučili se tedy s Taraghlanem a vyhledali Muirne. Stará paní ležela na posteli ze zvířecích kůží. Byla stařičká a vetchá, obličej plný vrásek. Její uzlovité ruce ležely volně spočinuté na pokrývce. Když děti pozdravili, upřela na ně své oči a tu si všimli, že ty jsou stále ještě bystré a vidoucí a až nepříjemně pronikavé. S jistým ostychem se jí zeptali na zapovězený les.

„Zapovězený les?“ Zdálo se, že stará paní přemýšlí. Pak jako by se najednou rozpomněla. „Ach ano,“ řekla roztřeseným hlasem „Bríghdin pahorek. Ten myslíte, není-liž pravda?“ Děti neurčitě pokrčili rameny. Stařena pokračovala.

„Zapovězený les. Ano, tak se mu nyní říká. Dříve tomu tak nebylo. Před nesčetně zimami, když jsem byla ve vašem věku a tato osada se teprve stavěla, bylo tomu místu dáno jméno po bohyni Bríghde. V té době tam nerostl žádný strom a ani dříve si nikdo z žijících nepamatoval, že by tam kdy rozkvetl mech nebo lišejník, natož květina. Vše začalo, jakmile jsme se zde usadili. Lidé se začali ztrácet. Ráno odešli ze svých domovů a večer se nevrátili. Někdy se zas dvojice vydala ruku v ruce na procházku při svitu měsíce a pak je již nikdo nikdy nespatřil. Ze začátku málokdo dbal na slova moudrého Dúghlase – černé vody, který před tím místem varoval. Říkal, že je lidem zapovězeno. Prý sama bohyně Bríghde se mu zjevila ve snu a řekla mu, že lidské noze není souzeno spočinout na oné půdě pod závojem noci a ten, kdo se o to pokusí, skloní se před mocí matky přírody a bude se jí klanět až do závěrečné obnovy světa. Později lidé uvěřili a onomu místu se začali vyhýbat. Přesto se vždy našel někdo, kdo o té moci pochyboval, vykročil do noci a Bríghdin pahorek jej navždy pohltil. Pár lidí do oněch míst nešťastně zbloudilo, ale ani se ti ráno nevrátili do svých domovů.

Nakonec nezůstal pahorek tak docela holý a jak šla léta, objevily se na něm stromy – nízké a zakrslé, především štíhlé buky a břízky. Ty se rozrůstaly, až vytvořily les, jemuž se začalo říkat Zapovězený.“

„Proč je to místo člověku zapovězeno?“ osmělila se Ceane.

„To ví jen bozi a všemocná matka příroda,“ řekla stařena. „Přesto snad jednoho dne bude člověku dovoleno na Bríghdin pahorek v noci vystoupat. Moudrý Dúghlas to předpověděl téže noci, kdy zmítán bolestmi zemřel na lůžku. Snad mu to opět pošeptala bohyně Bríghde.“ Děti najednou ožily. Že by snad Onychu byl tím vyvoleným, kterému bude dovoleno vstoupit do Zapovězeného lesa? Co když to je právě on?

„A kdy se tak stane?“ zeptal se Sionn. „Kdy to bude člověku dovoleno?“ Stařena se zasmála a řekla:

„Doufejme, že ne za našeho života.“

„Proč?“ nechápala Ceane.

„Protože se tak má stát až na samém konci tohoto světa, před tím než bude pevnina rozlámána a pohlcena mořem a svět i čas bude znovu obnoven.“

„A může to být už dnes večer?“ zajímal se Sionn.

„Dnes večer?“ divila se stařena. „Jak vás něco takového napadlo? Nu ano, snad. Nikdo nezná záměry bohů.“ To Sionnovi i Ceane stačilo. Opustili starou paní a vyšli ze zatuchlé místnosti zpátky na denní světlo. Pohlédli na oblohu a zjistili, že slunce zatím kleslo k obzoru a žluté paprsky dostaly oranžový nádech. Šli na louku k řece a cestou se jim hlavami honily otázky, zda je možné, že celé ty roky čekaly brány Zapovězeného lesa zavřeny, aby se dnes v noci otevřely pro Onycha. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to také, že tato noc je jejich poslední a že se bozi rozhodli zničit tento svět.

Sionn a Ceanne seděli sami na louce, povídali si a sdíleli své myšlenky i strach. Zároveň čekali na příchod noci, aby se mohli vydat k račímu potoku.

***

Když slunce zapadlo a daleko na východě se přes obzor přehoupl popelavý měsíc, vyplížili se nenápadně z vesnice a mlčky kráčeli k račímu potoku. Když k němu došli, vyšel zpoza jednoho stromu jakýsi stín. Poznali Onycha.

„Jdete pozdě,“ řekl Onychu. „Slunce již dávno putuje po druhé straně země. Jste připraveni?“

„Nerozmyslel sis to?“ zeptala se Ceane plna očekávání. Onychu pozlobeně zamručel.

„Onychu není zbabělec a drží své slovo.“

„Pak nás tedy veď,“ řekl Sionn.

Bez dalších slov se vydali na cestu. Zvedl se mírný větřík a od západu přivál potrhaná temná oblaka. Větve nad jejich hlavami unaveně šuměly a jejich skřípání a vrzání znělo jako nářek. V matné záři měsíce se jim šlo dobře, jen občas klopýtli o spadlou větev nebo kořen stromu. Les byl ztichlý a jejich kroky a praskání spadaných větví pod jejich nohama zněly nepřirozeně hlasitě a v uších tří malých dětí strašidelně a zlověstně. Zvlášť malé Ceane srdce divoce bilo a tepalo v uších a každý krok nočním lesem byl pro ni jako krok do prázdna.

Konečně vyšli z lesa. Zastavili se a hleděli před sebe. Mrak na chvíli přešel a měsíc před nimi ozářil širou lučinu, která běžela daleko do všech stran. Byla porostlá vysokou ostřicí a listy lopuchu a tu a tam vyrůstaly vysoké stonky rákosu. A byla pustá a tichá, i když se dětem zdálo, že tu a tam se ozvalo zaševelení trávy či žblunknutí vody. A pak, daleko před nimi, stál sám a tajemně, zalit studeným světlem, malý pahorek. Černé siluety stromů se zvedaly k nebi, ale byly ohnuté a pokroucené a některé vypadaly strašidelně jako stíny přízraků.

Onychu skrýval své rozpaky a strach, i když namísto zvučného hlasu jen tiše zašeptal:

„Zůstaňte zde, budete mít odtud dobrý výhled.“ Pak si sundal z krku šňůrku s navléknutými zuby divokého kance, kterou dostal před časem od svého otce.

„Toto mi pohlídej,“ řekl Onychu a podal přívěsek Ceane. „Bude to má zástava – přesně tak, jak to dělají velcí válečníci, když jdou do boje. Zanedlouho se pro to vrátím.“ S těmi slovy vyšel vstříc Zapovězenému lesu, či jak by řekla stará Muirne, k Bríghdinu pahorku. Sionn a Caenne viděli jeho zmenšující se stín, jak se proplétá ostřicí a rákosem a pomalu stoupá ke svému cíli.

„Mám strach,“ špitla Ceane a ani se nesnažila před Sionnem skrýt, jak se jí klepou kolena. Nakonec se musela o něho opřít, jinak by se jistě sesula k zemi.

Onychu zatím dorazil k patě pahorku. Jeho stín byl malý a vzdálený. Stál na samé hranici onoho podivného shluku stromů, nehybně a strnule a zdálo se, že váhá. Ceane strachy nedýchala. Najednou se Onychu pohnul. Vkročil dovnitř. Oba viděli jeho postavu, jak se proplétá mezi stíny stromů.

„On tam vkročil,“ vydechl Sionn užasle a Ceane cítila, že ruka obtočená kolem jejích ramen se třese vzrušením.

Roztrhaná oblaka přešla a bledý měsíc opět studeně zasvítil. Nad východní obzor se vyhoupl „Velký bojovník“ s blyštivým opaskem ze tří diamantů, v jedné ruce držící meč a ve druhé štít. Nad jeho hlavou zářil krvavě rudý „poutník“.

Onychu střídavě procházel světlem a tmou a přízračně se objevoval a ztrácel mezi stromy. Už vystoupal téměř k vrcholu. Pak vešel na malé prostranství a oni jej uviděli naprosto zřetelně. Stál tam zalit světlem a lesk měsíce se odrážel od jeho černých vlasů a pak uviděli, že Onychu pozvedl ruku vysoko k nebi a zamával jim.

„Dokázal to,“ zašeptal Sionn a pozvedl ruku v odpověď. Ceane se přidala. Pak uviděli Onycha znovu vkročit do stínu stromů a jeho postava se ztratila ve tmě. Na vrcholku pahorku bylo malé prostranství, zřetelně ozářeno světlem a Sionn a Ceane čekali, až se na něm Onychu objeví. Marně.
Čas plynul, ale místo bylo stále prázdné.

„To dělá schválně,“ řekl Sionn. „To je celý on. Myslí si, že se o něho budeme strachovat.“ Ceane nic neříkala, jen se přitiskla pevněji k Sionnovi. Po chvíli začal být nervózní i Sionn.

„Kde vězí,“ řekl Sionn a v jeho hlase byla úzkost. „Jestli si myslí, že je to legrační, tak se plete.“

„Co když se mu něco stalo?“ zašeptala Ceane a její hlas se třásl. Nebýt Sionna, byla by se jí kolena dávno podlomila.

Čekali mnoho minut, které se jim zdály dlouhé a nekonečné, až to nakonec Sionn nevydržel, protrhl tíživé ticho a z plna hrdla zavolal Onychovo jméno. To se rozběhlo po kraji a jako ozvěna se vrátilo z lesa. Když ozvěna utichla, slyšela Ceane jen tlukot vlastního srdce. S vypětím celé své vůle překonala touhu vběhnout zpátky do lesa a panicky utíkat do vesnice. Křečovitě sevřela Sionna kolem pasu a tu ucítila, že i Sionn se třese.

Vzhlíželi společně přes lučinu na zarostlý pahorek, který jim vzal Onycha a snažili se proniknout jeho stíny a doufali, že zahlédnou nějaký pohyb. Doufali však marně. Pahorek byl stejně tichý a pustý jako když s Onychem přišli na toto místo. Působil významně a osaměle, jak se zvedal z jednotvárné roviny luk.

Pak Ceane ucítila, že to již déle nevydrží.

„Vraťme se Sionne, PROSÍM!“ Sionn nic neříkal.

„No tak, Sionne, mám hrozný strach, moc tě prosím, vraťme se!“ Pak Sionn konečně promluvil.

„Co když je Onychu stále naživu, to ho tu máme nechat?“

„Pokud je Onychu naživu, tak si cestu do vesnice najde i bez nás,“ odpověděla Ceane zatímco se třásla a hlas jí selhával. „Prosím, vraťme se!“

„Dobrá tedy,“ řekl Sionn. Pak sebral odvahu a znovu zvolal do noci: „Vracíme se do vesnice Onychu. Tam na tebe budeme čekat.“ Na to se otočil a k velké úlevě Ceane se vydali zpátky do vesnice. Šli rychle a jejich chůze neměla daleko od běhu. Nakonec se celý udýchaní vynořili z lesa a oni spatřili známé chýše jejich vesnice.

Když Ceane vstoupila na práh, spatřila ji matka a vykřikla:

„Kdes byla?! Což nevíš, že se nesmíš takhle v noci toulat?“ Otec jí uštědřil pořádný výprask. Jindy by se mu Ceane snažila uniknout a hlasitě by křičela, tentokrát však byla zamlklá a zatímco jí otcova ruka dopadala na zadek a matka jí hubovala, Ceane jen tiše vzlykala. V ruce tiskla přívěsek z kančích zubů.

***

Sotva se rozednilo, vyběhla Ceane z chatrče a čekala na Sionna. Našla ho bloumat u řeky. Stačilo pár pohledů, aby věděla, že ani on neunikl pořádnému výprasku. Prohodili pár slov, ale jinak byli zamlklí. Nebylo jim do řeči.

Bylo jim jasné, co teď musí udělat. Když nebyl v dohledu nikdo z dospělých, vběhli do lesa a vydali se stejnou cestou, jakou šli včera v noci. Teď ve dne nebyla ani zdaleka tak strašidelná a oni necítili strach. Jejich srdce však byla těžká. Šli mlčky a vzpomínali na Onycha. Vyšli na druhém konci lesa a prohlíželi si Bríghdin pahorek. Byl prázdný. Nikde ani živáčka. Pohlédli na sebe a dodali si odvahy. Vykročili přes louku a neochotným krokem se blížili k lesu před nimi. Kráčeli více méně stejnými místy, po kterých kráčel této noci Onychu a stejně jako on se i oni zastavili na samém rozhraní lesa a lučiny a váhali. Jen chvíli. Vkročili mezi stromy a doufali, že se stará Muirne nemýlila a les jim ve dne neublíží. Pak se jim tělem rozběhlo vzrušení a magické mravenčení a oni cítili sílu, která stoupala z onoho místa. Bok po boku stoupali na vrchol pahorku a přiblížili se k místu, kde viděli Onycha naposledy. Stanuli na malém prostranství, ze kterého jim mával a kdy se ještě zdálo, že pověst moci Bríghdina pahorku je jen stará ozvěna.

„Tady jsme jej spatřili naposledy,“ řekla Ceane, když opět vstoupili mezi stromy a stanuli na místě, kde se jim Onychu ztratil ve tmě.

„Ano, bylo to přesně tady.“ Přisvědčil Sionn. „Ať se stalo Onychovi cokoli, potkalo ho to právě zde.“

„Mám stále jeho přívěsek,“ řekla Ceane a vyndala přívěsek z kapsy. „Říkal, že se pro něho vrátí.“ Z očí se jí skutálely slzy.

Sionn jí obejmul. Pak jí vzal přívěsek z ruky.

„Necháme jej tedy na tomto místě. Na místě, kde jsme viděli Onycha naposledy.“ Rozhlédl se a před sebou uviděl malý stromek. Přišel k němu a na jednu větev namotal Onychovo přívěsek. „Zavěsíme jej sem. Třeba se pro něho jednoho dne vrátí.“ Když Ceane přišla blíže, všimla si v kůře stromku malé praskliny.

„Vypadá skoro jako jizva, kterou měl Onychu,“ šeptla Ceane a rukou pohladila stromek.

Dlouho se tam nezdrželi a po chvíli utíkali dolů. Bázeň je totiž neopustila. Když živí a zdraví stáli zpátky na lučině, naposledy se ohlédli.

„Sbohem Onychu,“ řekla holčička. Tráva zaševelila, její vlasy zavlály a pak se vítr opřel do korun stromů na pahorku, jejichž pokroucené kmeny zaskřípaly a ohnuly se.

I když nevěděla proč, v tu chvíli si Ceane vybavila slova staré Muirne.

„…kdo se o to pokusí, skloní se před mocí matky přírody a bude se jí klanět až do závěrečné obnovy světa.“

Redakční úpravy provedla Janel Weil.