Z paláce Šalamounova: Svatozář

Tentokrát byly restaurátorky dvě – jeden svitek zrestaurovala Anseiola Renine Ravenclaw.

Tisíce mlčících světů vrývají se mi do básně. Skrápím je mlžnými vlasy, ukládám ke spánku a doufám v zapomnění. Trhám mouchám křídla – a směju se do vánku – směju se, směju a pláču … směju a lituju … lituju a směju … a směju … a polykám.

Utíkám a nehledám cestu zdechlou zelení. Utíkám a nehledím na šlápoty a šeptám bouři … a vánku spílám … a raději utíkám než běžím, neb je to slovo další a perfektně vystihuje pomalost šneka, se kterou utíkám od tebe, ještě však schovaná ve tvé náruči … a zapomínám cestu k tobě, k sobě samé … Utíkám hebkou hádankou. Plazí se mi po tváři, snad jakoby s omluvou … a plazí a kutálí … a já nevím, co chce, tak ji posílám dál o dva domy, sedm dní a šest nocí. Utíkám a nestačí mi lano.

Schody nikam nevedou, nikde nekončí, stále jen zahýbají a mne z nich bolí nohy. Utíkám ve své mysli. Utíkám od rozhodnutí, které musím udělat. Tma přede mnou, tma za mnou a mlha mezi tím. Co mám udělat? Vyrýpávám oči malému medvídkovi, růžovému, z Ikei, kterého stejně nic nebolí a mě to dělá dobře. Ty oči si schovám do kapsy a až se rozhodnu, hodím je za sebe. Pokud se na mne budou dívat vyčítavě, až se otočím, poznám, že jsem se rozhodla správně a s křivým úsměvem je zvednu z prachu, očistím a uložím zpět do kapsy. Jinak je nezvednu vůbec. Nechám je ležet na ulici, plačtivé, nechápající. Ale kdež. Sama nechápu. Tak jaké vysvětlení bych mohla dát jim. Co po mě vlastně chtějí? Nevím. Utíkám, nohy bolí.

Do tmy září malá slunečnice. Září a uhýbá mému dotyku. Cožpak tuší, co jí chci udělat? Netuší, jak by mohla. Padá na ní rosa. Třpytí se. Natahuji po nich ruce, po obou. Teď už mi neunikneš, má milovaná! Trhám tě a z tvého květu si dělám hlavu. Svou odhazuji do křoví, i se všemi myšlenkami na hřích, i se svým svědomím … nyní s čistým štítem a jinou hlavou pokračuji v cestě.

Je ticho, je noc. Mrtví otevírají své domy a rozesílají pozvánky na bál. Fííííííí! Fooooouuuu! Hromy duní, já tančím a tvá náruč mne dusí. Cožpak mi nechceš dovolit jeden nevinný tanec s partou červů? Je s nimi legrace, vážně! Vytrhávám jim z úst ledviny a dělám si z nich naušnice, jako nosí královny. Jenže ty moje jsou opravdovější než rubíny a drahokamy, sáhni si! Stahuješ ruku a díváš se na mne prázdným pohledem. Stiskneš mne ještě víc a táhneš mne pryč z toho místa. Ale copak, můj drahý, ty se snad vůbec neumíš bavit! Kinklám naušnicemi a poslušně následuji tvé kroky.

Vedeš nás do kostela, k oltáři. Sedám si do lavice, na tvrdé dřevo potřísněné krví nevěřících a slova modlitby pozměňuji za posměšky. K oltáři nedojdu. Nemám nikoho, za koho bych zapálila svíčku. Křížek strhávám z krku a střevícem zašlapávám do spár mezi dlaždicemi. Mé kroky duní do rytmu zlověstně hřemějících varhan, když po rudém koberci plném propíchaných prstů prchám pryč. Děsí mne výjevy na oknech. Sápu se po výklencích, rozbíjím okna a ze skla si pečlivě skládám srdce. Pak teprve odcházím.

Mé kroky duní po kočičičích hlavách, mé kroky duní po hlavách zákonů, mé kroky duní po hlavách draků a havranů, které mají místo očí, mé kroky se rozléhají po hlavách mrtvých, mé podpatky bodají do hlav živých. Jednou, dvakrát … dosahuji břehu řeky. Sundavám si boty a půlnoc vítám s roztaženýma rukama. Vezmi si mne! Vezmi si mne! Křičím a vzývám pána. Vzývám toho, jenž vládne všemu, jenž všechno vidí a všechny soudí spravedlivě v náruč všemohoucí smrti.

Dostihls mne. Spoutáváš mé ruce železnými okovy. Na rukou mi narostly drápy. Vyrábím ti šlic přes obličej, pečlivě, aby mi nikdo nemohl vytknout nedbalost. Křičíš a snažíš se zastavit řinoucí se krev. Trháš v bolesti mými pouty a já kopíruji tvé pohyby jak loutka šaška v divadle. In nomime patris et spiritus sancti … Klekáš si na kolena a prosíš boha, aby přijal zpět ztracenou dceru. Dcera se ztratila. Plačte všichni, naříkejte, jaká to katastrofa. Vztahujte všichni ruce po ní, hříchu chtiví, zdánlivě bez viny … Plačte a lačněte po příčinně, po odplatě a po hrnku teplého saké, až budete vyprávět, jaká byla v posteli, ta nešťastnice. Plačte a spílejte bohu, že dopustil porušit přikázání, která sám stanovil, byť mírně napiv se předtím dobrého vína, hledajíc pravdu přitom.

Plačte a smutněte, plačte a pomlouvejte.

Kdo by nebyl v srdci zlomen
Kdyby matky syna viděl
Trpět v hoři nevinném?!

Nebývala jsem vždy taková. Jenže už jsem zapomněla, jaká jsem byla. Snad jsem věřila v krásu vycházejího slunce. A v pěkné šaty, dokonalé líčení, urozený původ a boží vůli. Nyní se ocitám přikována ke zdi, střídají se u mne zástupy exorcistů a já si jejich hávů šiji uši a ústa. Látka neslyší, látka nemluví. Prozpěvuji si tiše, pro sebe. Ústa neotvírám, mám je pevně sešita k sobě. Vyšila jsem si ústa usměvavá, to aby se na mne dobře dívalo. Já se dívám semínky slunečnice. Oči medvídka jsem nechala utopit. Voda nad nimi zavřela hladinu, voda je omyje, voda je umlčí. Už se na mne nebudou moci dívat, už mi nebudou moci radit. A já nic neřeknu, neřeknu ani slovo. Neřeknu ani slovo o hadech plazících se po schodech, nepovím nic o rohu vystupujícímu z mého čela. To neřeknu, já to neřeknu …

A večer, až se skloní svíce k soumraku, vysvléknu se z pout jako se slunce každý den vysvléká z oblohy a ráno zase měsíc se vysvléká z ní, aby slunce se mohlo obléknout, tak tak se vysvléknu z pout a z těch svíček já si udělám nos. Ne, dva nosy si udělám. Pak budu dokonalou figurou. Jen krk z cibule mi bude chybět, paže z karamelu a ňadra z nektarinek. Ale co mi to bude platné, přikovaná paní u cimbuří, zklamaná světem, zklamaná žitím, zlákávána od nádherné náruči smrti zpět k bohu a k tobě … dáma sklánějící hlavu před zástupy kejklířů, římských a před tebou … ta, která se nemůže podívat do studánky, aby zjistila, jak se její obličej zošklivil vnitřní krásou … A všichni ti, kteří ji pozorují.