Z paláce Šalamounova: Naděje

Tentokrát byly restaurátorky dvě – jeden svitek zrestaurovala Cerridwen Lowra Antares.

Dřív bývala Nadějí.

Lidé na ni spoléhali, když bylo všechno ostatní ztraceno. Někdy pro ně byla tou poslední možnou variantou, jak nezemřít, jak zvládnout důležitou věc, jak najít osudovou lásku nebo třeba i jak prostě jen přežívat.

Někteří se na ni stali zcela závislými. Jen tak seděli a čekali a říkali si, že dokud ona nezemře, bude vždycky šance, možnost. Pojmenovali ji Naděje a dávala všem radost, sílu, odhodlání nebo impuls k tomu, aby všechno v okamžení nezahodili.

Někteří jí záviděli. Jiní jí opovrhovali. Byli i tací, kteří v ní nevěřili. Ale zdaleka nejhorší byli ti, které někdy, nedopatřením, zklamala.

Chodila po světě a plnými hrstmi rozdávala svou moc. Dělala to s radostí, s pečlivostí a nikdy nikoho neopomněla. Pokud někdo někdy měl pocit, že ano, nebylo tomu tak, jen bylo ke změně potřeba více než jen kouzelná moc. Přesto jí to dávali za vinu.

Pokaždé se usmívala, tančila, v růžových šatech poskakovala po okolí, kolem ní létali motýli a hvězdičky. Měnila se s dobou tak, aby vypadala k nerozeznání od lidí, aby se mezi nimi mohla ztratit, alespoň zčásti. Středověké obrázky ji tak vykreslují jako princeznu, novověké oblečenou podle poslední módy – a ty nejnovější, dnešní, z roku, který se již dávno nepočítá tak jako dříve, ale dříve by byl označován jako čtvrté tisíciletí, z ní dělají značně moderní děvče, trochu mimozemské, aby se ukojila všeobecně nadšená nálada z nálezu života na nějaké zastrčené planetě kdesi ve vesmíru.

Ať tak či onak ale zůstala stejná. Hrdá, usměvavá a silná. Stále dávala tu samou šanci a slovo naděje se již nepoužívalo jenom jako její jméno, ale jako slovo obecné, bez kterého by neexistovalo nic.

Jednoho dne však Naději někdo přepadl.

Za ta léta to nebyl první pokus, přeci jen, lidé si ji chtěli ukořistit pro sebe – a někteří tyrani ji dokonce zamýšleli zabít, že prý by to tak bylo lepší. Přesto to ale bylo poprvé, kdy se jim opravdu podařilo naději odnést k sobě do kobek, které byly vystaveny ve značně historickém, téměř (dle některých) pravěkého vzhledu. Přikovali ji a nechali ji, ať se opájí svou vlastní mocí, která ji nemohla nijak pomoci, protože nikde v okolí nebylo nic a nikdo než zdi a okovy. Žádná sopka, žádný zlom v kůře, žádná záplavová oblast, ani jedno zvíře, jednoduše nic. Ona slibovala, prosila i vyhrožovala, ale všechno bylo marné.

Vůdce skupinky se jí akorát tak vysmál a slíbil ji, že když jim bude dělat problémy, tak ji zabije. Že buď bude sloužit jim nebo nikomu.

Na povrchu zatím zavládl chaos. Lidé umírali, protože ztratili naději – či snad možná cítili, že ztratili Naději. Všichni panikařili, vzdávali věci před tím než je vůbec začali, páchali sebevraždy v zoufalství a už ani nedoufali.

Skupina lotrů, kteří Naději unesli se mezitím opájela tím, jak dobudou svět. Jak ovládnou všechno, co je v celém vesmíru. Měli teď naději to všechno dokázat – přestože dosti hrubě vynucenou – a odmítali se jí vzdát.

Šířili teror, nenávist a svou moc. Lidé utíkali v panice nebo se jim bez boje poddávali. Neměli sebemenší naději jim utéct, zachránit se, přežít (pokud se je rozhodli zabít) nebo třeba i odporovat tak, že by jim z toho kynula nějaká výhoda. Akorát se báli, co se stane příště.

Skupina samozvaných vládců světa si chodila k Naději každý den o ještě více moci a ona jen celé dny plakala ve své cele, jak cítila, že ji všichni lidé potřebují.
Vždycky se naplnili nadějí a nechali ji tam, zesláblou a brečící.

Věděla, že nesmí zemřít, ale tušila, že i to, že se ztratila, bohatě stačí k tomu, aby si lidé neuměli nijak pomoci. A tušila, že čím déle je naživu, tím více naděje mají ti zlí, kteří toto všechno způsobili.

Do této doby nikdy neměla myšlenky na smrt. Vždycky byla veselá, usměvavá, roztančená. Ale teď, v této kobce, začala přemýšlet nad tím, zdali její život vůbec něco znamená. Ano, uměla rozdávat pocity, které všechny naplnili vírou, že není úplně všechno ztraceno. Dokázala činit lidi šťastnými, i když skoro nic neměli – už jenom ta vidina, že třeba jednou budou mít nebo že bude lépe.
Ale teď škodila. S hrůzou si uvědomovala, že se stala zkázou pro všechny ty živé bytosti, které na ni závisely a měly ji rády. Že to, že se jim teď něco strašného dělo, byla její vina – byla nepozorná, neopatrná, rozdávala se ze všeho, ale nenechala si nic pro sebe. A teď ji vycucávali lidé, kteří si ji nezasloužili.

Někde v sobě poprvé v životě ucítila vztek. Za všechna ta léta poprvé. Kdysi se naučila pochopit, že to, že někomu dá naději, neznamená, že přežije. Smířila se s tím, i když to bylo těžké. Smířila se i s tím, že když někomu dá šanci žít jiný a lepší život, často se stane, že ji nepřijme. Že vládci budou dále vést své pitomé války a zabíjet tak spoustu lidí.

Učila se, žila, přijímala, ale vždycky byla uvnitř sebe smutná, nic jiného.
Teď ji však sžíral dočista jiný pocit. Chtělo se jí křičet, vřískat, chtělo se jí do něčeho mlátit, chtělo se jí vztekle čárat tužkou po papíře, chtělo se jí zabít své věznitele.

Zabít…

Ale na to neměla dost naděje…

Ani síly. To si dokázala sama přiznat. Byla hubená a i když léty zocelená, nikdy nebyla zrovna nejsilnější.

Pátrala v sobě po nějaké poslední jiskřičce své moci, kterou by mohla použít. Po jakékoliv. Nakonec jednu malinkou našla.

Přemýšlela, na co ji použije. Pátrala svou myslí po okolí a daleko, ale zároveň nejblíže k ní, objevila hada. Velkého, obrovského hada. A had měl hlad.

Ona věděla, že až k němu nedosáhne, snad kdyby byl ještě blíže. Tak svojí špetku síly, kterou teď měla, použila na to, aby měla naději, že se stane jeho večeří. Byla si vědoma toho, že je to morbidní a že to, co se chystá udělat, není něco, o čem by někdy snila, když přemýšlela o životě. Zároveň ale věděla, že je to ta správná cesta.

Pokaždé, když v sobě ucítila další špetku síly, zase ji použila na sebe a na myšlenku hadovy potravy. Po pár hodinách už byla tato naděje docela silná, zatímco Naděje slabá a stále slabší. Vysávala se na pokraj svých sil, ale věděla, že činí dobře.

Když se k ní večer had opravdu dostal, neměla sílu ani otevřít oči. Byla napůl v mdlobách a jenom si uvědomila, že možná ta naděje opravdu nezklamala.
Potom už o sobě nevěděla.

*

Během následujících let se mnohé změnilo. Světu nevládnul nikdo – Naděje zemřela a lidstvo umíralo jako její věrné služebnictvo, aniž by si ovšem uvědomovalo, že tomu tak je.

Všechny ty skupinky byly zapomenuté, stejně tak nějaké velkolepé sny. Nic z toho neexistovalo a ani nemělo.

Někteří básníci, kteří však neměli naději na to kdy napsat něco pořádného, psali o úpadku lidstva ve verších, které vypadali jako z učebnic pro malé prvňáky.
Vědci, kteří neměli naději ještě někdy prozkoumávat vesmír, si brali životy, protože neviděli šanci ani smysl ve svém životě.

Jednoho dne se však něco změnilo.

Možná svítilo slunce o trochu více, sedlák měl větší úrodu a v jedné vesnici se rozchodil jeden chromý muž, který neměl naději na to ještě někdy chodit.

Jedné ženě, která neměla naději na to mít kdy děti, se narodila malá dcerka. Pojmenovali ji Naděje na památku toho, že zázraky se stále přeci dějí.

A začaly se dít.