Z paláce Šalamounova: Víla a démon

S dalším restaurovaným svitkem z paláce přichází Anseiola Renine Rawenclav.

Dny se rozjasnily. Ale byly opravdové? Ale ano, musely být. Dny byly předtím, byly i potom… Ale byl TEN den? Den, kdy vodní víla, do té doby smáčená slzami svými i všech nešťastníků, kteří k ní upírali své oči, pohlédla na oheň v jeho očích a zcela mu propadla? Jak se to jen stalo? A je šťastná?

Spravil jí křídla. Jediným pohledem poslepoval všechno to, co se již dlouhá léta rozpadalo. Byl to kouzelník? To nevěděla. Vdechl té nešťastné soše bez života jiskru. A ona se rozhořela. A doufala, že je jediná … Alespoň na chvíli.

Fascinovaně se vydala za ním – nasedla do jeho malé duhové loďky, kterou brázdil vody života a přijala své místo vedle něj na skleněné lavičce. Mohl vílu rozbít jediným pohledem. A dobře to věděl. Měl něco takového v úmyslu? O zítřku nikdo nic předem neví. Ani on ne. Víla sledovala krajiny, kterými pluli chvíli s radostí a chvíli se smutkem. Hleděla na démona a zpívala s jeho loutnou nějakou dávno zapomenutou melodii, o které snad nikdo nevěděl, zda vůbec existuje. Je dva však naplňovala štěstím a něčím, co zcela přesně zapadlo na své místo. Ačkoliv to ani jeden z nich předtím vědomě nepostrádal.

Nikdy nevěděla, kam půjdou. Prostě se někde zastavili, loďku nechali u břehu a nechali se vést svými kroky. Města nechávali za sebou, stejně tak velké a hlučné společnosti. Dobře jim bylo v lesích okolo malých studánek. A oba měli alergii na trávu. Absurdní, že?

Upírali své oči do chvíli do nebe, chvíli do pekla, podle toho, kdo se zrovna díval a kdo měl blíže k jakému živlu. Občas se jen tak z ničeho nic rozletěla do mraků a jemu nedělalo problém ji chytit. Nechtěl ji spoutat, jen ji mít u sebe. A ona milosrdně přehlížela všechno to, co se jí na něm nelíbilo. Byla víla s růžovými brýlemi. Měli byste jí to za zlé? Dobře, možná se růžová k bílé nehodí, ale kdo si uprostřed ničeho chce hrát na módní policii?

Jednou, když tóny na loutně počítaly hvězdy, zeptala se jej, jestli ji skutečně miluje. Sledoval ji svými ohníčky v očích a zcela vážně řekl, že ano. Všechno tedy bylo v pořádku. Až na to, že onen les, pokud tam vůbec kdy byl, neměl rád bardy a ohnivé víly, které už to měly do nebe trochu dál než je obecně zvykem. A onen bard… patřil ještě do pekla? Jak moc se mohly rozdíly zmenšit nebo docela smazat? Kolik času je k tomu zapotřebí? Měsíce, roky? Zjistil to někdy někdo? A může to dokázat?

Les a vítr sfoukly ohníček a rozhodly se dvojici udusit padajícími větvemi vzrostlých stromů, které měly ještě toho večera tak nádherně zelenou barvu. Bard ovšem byl na něco takového připraven, a tak odmotal struny se své loutny a vyšplhal po nich spolu s vílou na hvězdy. Motala se mu hlava, ale vílu objímal pevně. Příliš? Složila křídla a něžně jej hladila po vlasech. Tento kýčovitý obrázek jim vydržel až do rozednění. Pak se totiž hvězda omluvila, že již musí jít, a předala nesourodou dvojici červánkům. Usnuli na plujících červáncích a nechali si zdát sny plné otazníků. Jaká je čeká budoucnost? Nakolik mohou spojit svět démonů se světem víl? A sluší se to vůbec?

Červánky je hladce položily do trávy a položily vedle nich loutnu s novými strunami. To hvězdy je po chvilce přemlouvání spletly ze svého prachu. Rády totiž poslouchaly bardovy písně. I když prach byl vzácná ingredience a nedal se sehnat jen tak někde.

„Počkejte, neodcházejte ještě!“ zavolal za nimi ohníček z podvíček dvou spáčů. „A co odpovědi?“ zadíval se prosebně na červánky.

Jsme jen červánky. Neumíme věštit budoucnost. Leda kdybys nám daroval kus jejich duše. Pak bychom snad mohly poprosit někoho o radu, odvětily červánky a chtěly pokračovat v pouti po nebi. Když tu se dvojice probudila. Bard vzal do ruky uhlík a pergamen, zatímco víla roztáhla křídla a začala zpívat střídavě smutnou a střídavě veselou melodii. Červánky se na nebi fascinovaně zastavily a dívaly se na tu nádheru. I letící motýli se zastavili uprostřed oblohy, jako kdyby je tam někdo jen namaloval.

Když démon i víla dokončili svou práci, objevila se v trávě dvě barevná sklíčka. Ohníček natáhl ruku a vítr sfouknul sklíčka k červánkům.

I tu se kousek červánků odtrhl a někam se po nebi vydal. Démon a víla bez dechu sledovali scenérii na nebi a nikdo nepromluvil ani slovo. Nemuseli. Upírali k sobě své nevyřčené naděje a prosby, všechno to, co si přáli, aby se stalo skutečností. Nebo aby jí zůstalo. Po chvíli, která jim připadala jako věčnost, se červánky vrátily. A s nimi… S nimi tu bylo něco, co nikdy nemělo tvar, barvu… mělo to jen chuť a myšlenku. Ačkoliv to nikdy nemělo žádný název, všichni věděli, o co jde. To něco se sklonilo na démona a vílu a sfouklo na ně hrst kouzelného prachu. Užasle hleděli na svá křídla a plášť, který pokryl prach. A náhle jim bylo jasné, jakým směrem se mají vydat, aby došli odpovědí. Protože odpovědi se neskrývají někde ve hvězdách. Neví je někdo třetí. Jsou ukryta hluboko v lidských srdcích. A v těch vílích a démoních také.

To já jsem ta víla. Tančím mezi plameny, které on vytváří s takovou samozřejmostí, až se toho někdy děsím. Neuskočím ale pohledu jeho očí. Protože vím, že by mě dohonil kamkoliv bych šla. Tančím podivný tanec plný uhranutí, okouzlení a nevím, čeho ještě dalšího. Zajímá to někoho vlastně? Dočetli jste až sem? Pokud ano, máte můj obdiv. Ve chvíli, kdy jsem spatřila svůj obraz, musela jsem se s vámi podělit o svůj příběh. Ačkoliv mu nebudete věřit. Ačkoliv nikdy nepochopíte, že se skutečně stal. Snad někde uvnitř mě a démona. Ale stal se. A bude mít tisíce pokračování. Tolik, kolik mu oba dovolíme. Protože každý z nás je ohněm pro toho druhého.

Odsuzujete nás proto? Prosím. Neptali jsme se na povolení. A dokud nám oheň nesežehne křídla, není co řešit. Zpíváme píseň beze slov a budeme ji zpívat tak dlouho, dokud bude o čem zpívat. Svět je krásný i ve smrti.