Pištec

Povedená práce z Literárního semináře.

Za okny zuřila bouře, pravá letní, blesky klikatě osvětlovaly krajinu, ze které ostře vystupoval každý detail.

V lokále vesnické hospůdky bylo plno, stojatý vzduch už začínal houstnout. Nikomu to však nevadilo, hlavně, že nemusí nikdo být venku v té plískanici.

Seděli v nepravidelném kruhu, něco mezi oválem a naprosto jiným tvarem a čekali, až se stařec na přirozeném vrcholu útvaru ujme slova.

„Příběh, který se chystám vyprávět, je o něco málo mladší než celé Elaisie. Příběh o muži, který se chtěl nad všechny povýšit a všechny ovládat, dopadl ale úplně jinak, než si v nejdivočejších snech dokázal představit,“ odmlčel se a slepýma, přesto podivně pronikavýma očima přejel po shromáždění. V té chvíli každý cítil upřený pohled, nikdo si to však nepřipouštěl, viděli, že stařec je slepý.

„Začínáme v jedné malé vesničce, ne nepodobné této. V rodině rolníka přišel na svět prvorozený syn. Šťastní rodiče své dítě pojmenovali Emerel a jako všichni rodiče čerstvě narozených dětí doufali, že to jejich čeká někde v dáli slavný osud. Zahrnovali malého Emerela láskou, stejně jako jeho mladší sourozence. Bylo to spokojené dítě. Vy si teď určitě myslíte, že tohle je jen nepodstatný úvod, který by se dal přeskočit, ale ve skutečnosti to je jedna z hlavních částí příběhu. Emerel totiž poznal pravou lásku, dověděl se, co to znamená milovat.

Ale vraťme se zpět. Jak Emerel rostl, projevoval čím dál větší nadání pro tvoření hudby. Zpíval a jeho hlas byl ten nejkouzelnější, jaký kdy lidstvo mohlo slyšet. Svým zpěvem dokázal vyjádřit nálady, pocity, někdy dokonce i barvy. Ale on chtěl víc. Chtěl tvořit skutečné věci, chtěl zasahovat do neměnných řádů přírody. Byl pyšný a myslel si, že zpívání je pod jeho úroveň. Zpívat uměli koneckonců všichni. On chtěl být jiný, chtěl mít nástroj, který nikdo jiný nemá. A tehdy udělal jednu ze svých mnoha chyb, možná tu největší. Odešel od své rodiny, která jej v té době potřebovala snad nejvíc. Nebudu rozvádět proč, prostě ho potřebovala. Ale on byl slepý vůči svému okolí, hluchý vůči přemlouvání. Byl to mladý a nerozvážný nafoukanec.“

Starci se na tváři objevil rozezlený a zároveň lítostivý pohled, vrásky se mu prohloubily. Nechtěl na tuto část příběhu myslet, nenáviděl ji. Nenáviděl ji stejně jako toho nerozvážného mladého muže, který opustil své nejbližší kvůli své vlastní, pomíjivé slávě. Chvíli seděl, zdál se duchem nepřítomný. Pak, jakoby se probral ze snu, trhl hlavou a pokračoval:

„Potuloval se tedy po světě a hledal nástroj ke své hudbě. Žádný se mu však nezdál hodný jeho nadání. Obyčejné mu byly nejvzácnější citery, klaviatur s ademantarovými klávesami už byl lepší, ale ten byl zase nepraktický, ani zvuk nebyl dokonalý. Nikdy jej nenapadlo, že ho proslaví zrovna na první pohled obyčejná dřevěná flétna.

Bylo to jednoho večera, seděl a jedl v malém hostinci u cesty. Nechtěl tam být, dal by přednost luxusu, který byl podle jeho názoru byl přesně pro jeho úroveň.

Krmil se obyčejným jídlem a neobyčejnými iluzemi, a když si k němu ten muž přisedl, zrovna se viděl v Latelinu u krále.

Zprvu si ho nevšímal, myslel si, že je nějaký pocestný hledající společnost. U mě ji rozhodně nenajde, probíhalo mu namyšlenou hlavou.

„Prý sháníš nějaký nástroj k tvé hudbě,“ pronesl najednou muž. Emerel zbystřil. Podíval se na něj.

„Jak to víš?“

„Zvěsti,“ opáčil až s tajemnou všedností.

„A máš mi co nabídnout?“

„Možná, je to dost cenné, nevím, jestli jsi toho hoden.“

„Určitě jsem. Mému nadání se nikdo a nic nevyrovná. Ukaž mi to.“

„Blázne. Ano, talent ti rozhodně nechybí. Jsou ale i jiné důležité věci.“

„Jaké? Peníze? Ty mám, šetřil jsem, kde se dalo.“

„Ne, nic, na co by sis mohl sáhnout. Myslím tvou povahu.“ Emerel ohromeně mlčel. Nedokázal si představit, jak někdo může podceňovat jeho charakter.

„A co je to vůbec za nástroj?“ zeptal se. Muž vytáhl z prostého cestovního vlaku stejně prosté kožené pouzdro s flétnou.

„To je ten zázrak? Něco takového si můžu vyřezat i sám,“ reagoval povýšeně.

„Ne, tu bys nevyřezal. Je vzácná, žádnou takovou už neseženeš. Je to jedna ze Tří fléten stvoření. S ní můžeš tvořit vjemy a pocity. A když dosáhneš nejvyšší úrovně, můžeš poskládat i příběh.“ Nevěřícně hleděl. V tom kousku dřeva je tak velká moc? Chtěl, musel tu flétnu mít.

„Kolik?“

„Chci jen tvůj slib, že ji nezneužiješ k vlastnímu prospěchu. Ta flétna byla stvořena pro službu druhým, dosud druhým pomáhala, v tom tkví její moc.“

„Jen slib? Není to málo? Ale jestli ti stačí, máš ho mít.“

„Dej pozor, co slibuješ. Beru tě za slovo. Porušíš-li jej, dozvím se to a tebe stihne trest.“ S těmi slovy mu předal kožené pouzdro s flétnou a zmizel. Ovšem ne jako si všichni představují, to ani nejde. Odešel, ale tak rychle, že to Emerel, okouzlený novou flétnou nepostřehl. A až tehdy si uvědomil, že si záhadného muže pořádně neprohlédl.

Dlouho flétnu zkoumal. Přes den si sedl do trávy a hledal, který tón jak zní a jak docílit toho, aby ho flétna poslouchala a hrála, co chce on. Aby tvořila.

Stálo ho to mnoho úsilí, let a tvrdé práce, jen jeho pevná vůle a houževnatost mu nedovolovaly vzdát se. A vyplatilo se. Dosáhl mistrovství, dokázal tvořit barvy, pocity. Tóny jeho flétny dokázaly být svěže zelené jako čerstvě probuzená jarní louka, azurově modré jako vzdálené moře, něžně růžové jako nevinné děti, vášnivě rudé jako milenka s milencem, slavnostní šarlatové jako baldachýn na královském loži, ale i depresivní, temné, špinavé, jako daleká země na západě, dávno bez života. To vše uměl tvořit a skládat ve skutečné obrazy. Když hrál, stala se flétna součástí jeho těla, ovládal ji stejně snadno jako třeba ruku nebo nohu.

Dosáhl sice mistrovství v hudbě, ale jeho ctižádost a chamtivá povaha chtěla víc. Teď se jen učil, tvořil dobré věci, smích, radost a lásku. Ale on měl raději moc, temnou moc. A ve své pošetilosti porušil slib, na který dávno zapomněl. Začal svou hudbu podřizovat svým touhám a představám. Teď byly jeho tóny temné jako noc bez hvězd, uhrančivé jako oči nespoutané svůdnice. A lidé jim podléhali. Chodili za Emerelem a dělali, co jim poručil. Byli v zajetí flétny, zbaveni vlastní vůle.

A on byl na vrcholu blaha. Konečně se splnil sen jeho pýchy, on vládne, je mocný! Cítil se jako opilý, když hrál a rozhodoval o osudu davů.

Ale pýcha předchází pád a v mužově případě to platilo dvojnásob. Flétna najednou přestala hrát, zdánlivě jen tak, pro nic za nic.

A on si pozdě vzpomněl na svůj slib. Teprve tehdy mu došlo, co ten muž myslel jinými důležitými věcmi. Marně hledal, marně volal o pomoc, marně prosil o slitování. Konečně mu došlo, jak chybil. Už se však nic nedalo vrátit, zázračný zvuk flétny zmizel.

Ale on se nevzdával. Chodil po celé Elaisii, od Latelinských plání po Ledové pustiny, ze Salemu do Azuru, všude hledal toho muže. Vše se zdálo beznadějné, ale on chtěl zpátky zvuk své flétny stůj co stůj. Chtěl znova okusit ten opojný nápoj moci.

Uplynulo už mnoho let od té chvíle, kdy flétna přestala hrát, z Emerela se stal stařec, pokořený časem, ubitý beznadějí. Už dávno prohlédl, proč kouzelný nástroj nehraje. Už dlouho litoval svých sobeckých činů a své dávné povýšenosti. Ten tam byl jeho nádherný hlas, zbylo mu jen něco, díky čemu sotva mluvil. A tehdy, kdy to čekal nejméně, muže opět potkal. A jakoby se samotná historie rozhodla opakovat se, setkali se v podobném hostinci, jako tehdy.

„Prý mě hledáš,“ začal zase cizinec.

„Jak to víš?“ zeptal se jako tehdy.

„Zvěsti,“ odpověděl stejně jako před léty.

„Už nejsem takový, jaký jsem býval. Pochopil jsem.“

„Příliš pozdě.“

„Vím.“ Poslední špetka naděje odletěla do neznáma.

„Ale přece. Tvá chyba ti došla a ty jsi doopravdy litoval. Polepšil ses.“ Naděje se postupně začala vracet. „Ano, litoval jsi, ale to nestačí. Mohu vrátit zvuk tvé flétně, ale chci něco na oplátku.“

„Žádej cokoli.“

„Tvůj zrak.“ Pohlédl na něj a poprvé a naposled si jej prohlédl. Nebyl ani mladý ani starý, čas jakoby se ho ani nedotkl. Jeho oči byly nevidoucí, přesto plné moudrosti. A tehdy pochopil konečně vše.

„Ano, dám ti jej výměnou za zvuk flétny. Už jsem pochopil. Zřeknu se svého jména. Pyšný a nafoukaný Emerel je minulostí. Je ze mě Pištec, sloužící ostatním, neohlížející se na sebe. Stačí mu jen jeho flétna.“

„Budiž. Jsi dobře rozmyšlený? Ptám se naposledy, další šanci už nedostaneš.“

„Už aspoň deset let mám ve svých prioritách jasno.“

Nepamatoval si přesně, co se pak odehrálo. Záblesk světla, tma. Pak nádherná hudba, hudba jeho flétny. Chtivě natáhl prsty, ve kterých ucítil známé dřevo. Cítil se zase celý. Chytl flétnu a jejímu přízračnému rytmu poddal své prsty. Jestli se to dá říct, splynuli ti dva, on a jeho flétna v jednu bytost.

Od té doby chodil Pištec Elaisií a se svou flétnou roznášel radost. Neviděl, ale utvářel obrazy ve své mysli a hudbou je dával ostatním. Nikdo neví, jestli stále žije. Možná ano. Možná stále chodí světem a dál těší lidi. Plní tak své poslaní a snaží se odčinit vše zlé, co napáchal…“

Dovyprávěl. Zavládlo hrobové ticho. Všichni němě hleděli někam do dáli, doznívaly v nich poslední věty příběhu. Stařec vytáhl z koženého pouzdra obyčejnou dřevěnou flétnu a hrál. Tóny se rozléhaly místností, staré, plné moudrosti. Pištec konečně dospěl a pochopil…