Irský sen

Mladá francouzská návrhářka Jeanette Quenellová, zklamaná rodinou, přáteli, kariérou a svými nervy, odjíždí do Irska hledat nový smysl života. V přímém letu na trase Paříž – Dublin potkává irského obchodníka Patrika O´Swaina, který ji nejprve upoutá svým vpravdě jedinečným zjevem, což se ještě umocní, když z jejich rozhovoru vyplyne, že od dětství žije ve vesnici, nedaleko níž si Jeanette pronajala domek.

Jeanette Irsko skutečně okouzlí. Magie zdejšího prostředí opředeného legendami působí na její nervy jako balzám a navíc znova podněcuje její dávný sen psát. Kouzlo Irska ji nakonec přemůže a Jeanette – nová nadějná spisovatelka – se odhodlaně pouští do díla.

Patrik ji čím dál tím častěji navštěvuje v jejím dobrovolném vyhnanství a nevyhnutelně následuje to, co následovat muselo – oba se do sebe zamilují. Nit osudu však nikdy není jednoduchá a rovná tak, jak bychom si přáli. Jak Osud zasáhne do jejich životů? Nalezne Jeanette konečně vytoužený klid a celoživotní lásku?

Oheň v krbu pomalu dohasínal. Od chvíle, kdy jej nakrmila posledním kouskem pergamenu, uplynul již drahný čas. Seděla a pozorovala odcházející vzpomínky, krásná jako vždy. Jen cestičky na její tváři prozrazovaly, že je něco v nepořádku. Poblikávající světlo dohořívajících uhlíků k sobě poutalo její oči. Proti její vůli ji oheň, jež ji odedávna fascinoval, táhl zpět do minulosti…

***

„Jeanette Quenelle,“ zopakovala slečně za přepážkou.

„Ano. Vaše letenka,“ podala jí lístek okénkem. „Váš let startuje za patnáct minut. Bon voyage, mademoiselle.“

„Merci beaucoup,“ odvětila Jeanette a zamířila k odbavovacímu terminálu. Její nervozita s každou minutou stoupala a byla si čím dál tím míň jistá, že udělala správné rozhodnutí.

O deset minut později, navzdory všem svým obavám, seděla v letadle do Dublinu. Najednou tomu nemohla uvěřit. Naprosto zhroucené vztahy s rodinou i přáteli – teď už nejspíš bývalými přáteli, duševní vyčerpání a ztráta životních cílů ji dohnaly až k tomu, že se chystala opustit Francii a na nějakou dobu přesídlit do Irska. Kéž by tam aspoň někoho znala! Jenže co si měla počít, když ji zrovna tahle ostrovní země polapila pavučinou svého zeleného kouzla…
Jeanette se s povzdechem opřela a zahleděla se z okna na budovu pařížského letiště.

Sedadlo vedle ní získalo majitele. Bylo jí to jedno: neměla náladu na rozhovory s cizími lidmi.

„Zdravím,“ oslovil ji mužský hlas anglicky.

„Je ne comprends pas,“ odsekla a odvrátila se k oknu úplně. Když se však letadlo o něco později vzneslo a dosáhlo stabilní letové výšky, neodolala a nenápadně si souseda prohlédla. Byl to vysoký, štíhlý muž s tmavými vlasy a sytě zelenýma očima, hádala, že mu ještě není ani třicet – nemohl být o moc starší než ona sama. Zničehonic změnila názor.

„Omlouvám se,“ ozvala se dokonalou angličtinou téměř bez přízvuku. „Nechtěla jsem se vás dotknout.“ Muž se usmál a Jeanette nemohla přehlédnout jeho nádherně tvarované rty, jako vytesané z teplého růžového kamene, a zářivě bílé zuby, jež na chvíli odhalil v úsměvu.

„Nic se nestalo. Dovolíte, abych se představil?“ nabídl jí ruku. „Mé jméno je Patrik O´Swain.“

„Ir?“ řekla pochybovačně.

„Až do morku kostí,“ uchechtl se.

„Já jsem…Jeanette Quenellová,“ řekla po chvíli a přijala jeho ruku. „Ráda vás poznávám.“

„A což kdybychom si tykali?“ navrhl.

„Vy často nabízíte lidem tykání po pěti minutách známosti?“ zajímala se, lehce překvapená jeho přímostí.

„Nikoliv, u vás jsem však ochoten učinit výjimku,“ odvětil vážně, ale v očích mu hrálo.

„Nu, zkuste se zeptat znovu za deset minut,“ doporučila mu Jeanette, „ a uvidíte.“ Teatrálně obrátil oči v sloup.

„Jak mě můžete takhle trápit? Jak to přežiju?“ otázal se dramaticky a chytil se za srdce.

„Jsem přesvědčena, že se s tím nějak vyrovnáte,“ opáčila se sladkým úsměvem. „Mimochodem, ze které části Irska jste?“

„Víte, kde je Skellig Michael?“

„Nejsem si jistá… někde na jihu, ne?“

„Ano. Killarney, znáte?“

„Jak by ne! Nedaleko jsem si pronajala dům.“ Patrik se zarazil.

„Skutečně?“

„No ano.“

„A kde přesně?“

„Počkejte…“ zaváhala Jeanette. „Swanlake, myslím, baile Swanlake se to jmenuje.“

„Opravdu zvláštní,“ zašeptal.

„Jak to?“

„V Swanlake jsem vyrostl,“ řekl Patrik. „A bydlím tam dodneška.“

„Neuvěřitelné,“ prohlásila Jeanette rozhodně. „Nicméně už mě nic nepřekvapuje. Odvolávám, co jsem řekla o tom tykání.“ Podíval se na hodinky.

„To už je trochu pozdě, ne? Přetáhla jste. Už je to jedenáct minut a třiadvacet sekund.“

„Hluboce se omlouvám“ nasadila zdrcený výraz. Najednou nemohla pochopit, že opravdu dělá to, co dělá. Bylo jí pětadvacet. A za celou tu dobu se takhle s žádným mužem nikdy nebavila. Každopádně se jí to zamlouvalo.

„Je to vážně zvláštní, že jsme se tu potkali, Jeanette,“ podotkl Patrik a hlas měl najednou měkký, něžný, jako ze sametu.

„Oui,“ přisvědčila. „Zvláštní náhoda. Ale kdo jsme my, abychom zasahovali do běhu kol Osudu?“ Patrik se usmál. Jeanette se přistihla, jak zase okouzleně pozoruje jeho rty. Okamžitě se přinutila odvrátit pohled.

„Máš štěstí, víš? Sama, v cizí zemi… nic snadného, že? Aspoň budeš někoho v Swanlake znát. Začátek ti to rozhodně ulehčí.“

„To rozhodně,“ přitakala s úsměvem. „Mimochodem, nevíte – nevíš, jak dlouho ještě poletíme?“

Znovu během docela krátké chvíle pohlédl na hodinky.

„Poslyš, Jeanette, ve tvé společnosti čas letí skutečně rychle. Za pět minut bychom měli přistávat.“

„Vážně?“ podivila se. V tu chvíli se opravdu ozvalo hlášení.

„Cinque minutes pour l´atterisage. Attachez vos ceintures de sécurité, s´il vous plait.“

„Tohle mi vždycky vadilo,“ postěžoval si Patrik, zatímco si zapínal bezpečnostní pás a hlášení se opakovalo v dalších jazycích. Jeanette se zasmála.

„Pourquoi? Tu ne parles pas francais, mon chéri?“
„Mais si,“ zareagoval hbitě. „Je parle francais meme bien. Mais je n´aime pas de écouter des rapports francaises dans l´avion.“ Obdivně se na něj zadívala.

„Mluvíš vážně dobře. A není to způsobeno tím, že tohle jsou francouzské aerolinky? Nejspíš kdybys létal s anglickými, hlásili by nejdřív anglicky.“

„No, ano,“ zrozpačitěl. „To jistě. Ale zas tak na tom netrvám.“

Letadlo začalo přistávat. Patrik se odmlčel a ani Jeanette už nic neříkala. Za několik minut dosedl stroj na ranvej letiště v Dublinu.

***

Jeanette měla za sebou první týden pobytu ve Swanlake. Seděla na zastřešené verandě svého pronajatého domku, pila zelený čaj a čmárala si velmi bílým, velmi inspirativním, velmi kouzelným a rovněž velmi zastaralým husím brkem s hrotem odříznutým nožem po smetanově zbarveném pergamenu – kupodivu vypadal celkem nově – kterého našla ve skříni v komoře celé tři štosy. Brk si namáčela do skleněného, ještě inspirativnějšího, ještě kouzelnějšího a ještě zastaralejšího kalamáře, který rovněž nalezla v komoře a nalila si do něho černý inkoust, který však neměla v komoře, ale v tašce. Strašně ráda s ním totiž psala, kreslila a vlastně i pracovala – skvěle se jí s ním rozkreslovaly návrhy šatů.

Zvedla oči od svých čmáranic a se zalíbením přelétla pohledem těsné okolí domku. Obklopovala ji zelená: sytá, zářivá, šťavnatá zeleň, která vyvolávala představy čerstvě narozených jehňátek, zurčících potůčků – jeden jí také za domkem protékal – a vůně posečeného sena na loukách. Před verandou hýřily barvami záhony květin; růže rudé, žluté, bílé i oranžové s červeným či žlutým žíháním, hyacinty, mečíky, fialky několika barev, kopretiny, gerbery, lilie a kolem záhonů se rozkládaly ještě ostrůvky zářivě žlutých pampelišek, rudých vlčích máků, modrých chrp, pantoflíčků a fialových slziček Panenky Marie, ostře kontrastující se smaragdově zelenou trávou. Porůznu z trávy vyrůstaly i sytě modré zvonky a něžně se kývaly v lehkém vánku, roznášejícím pronikavou, sladce kořennou vůni květin do kraje.

Za rozlehlým trávníkem byl pískem vysypaný prostor, kde stálo zaparkované její auto z půjčovny. Vedle něj by se vešlo ještě jedno. Od parkovacích míst pískem vysypaná široká cesta vystupovala po okraji lesa na terénní vlnu, za jejímž horizontem se ztrácela a pokračovala, od domku už neviditelná, mezi poli a loukami asi kilometr až do Swanlake. Po levé straně domku se rozkládala obrovská louka zarostlá svěží trávou do půl lýtek a rovněž mizela za horizontem. Z druhé strany a stejně i zezadu domek v uctivé vzdálenosti asi dvaceti metrů obklopoval les. Ten les Jeanette fascinoval. Měla podezření, že je to skutečný kouzelný les: v noci, když ji chladné světlo stříbrné luny a miliardy hvězd krášlících oblohu vylákaly z domu zabalenou do svetru, vídala v lese probleskovat žlutá, modrá i červená světýlka, jednou zahlédla svítící pařez a na jedné ze svých každodenních dlouhých procházek do hloubi lesa narazila na nádherný palouk s jezírkem, kde, jak byla přesvědčená, za měsíčných nocí zaručeně tančily víly a rusalky. A ostatně to jezírko, kdo ví, zda neskrývalo nějaký ten domek zeleného mužíčka…

Jeanette se vrátila duchem z tajemných hlubin lesa zpět ke stolu na verandě. Tajně se pro sebe usmála a upřela zasněný zrak na počmáraný pergamen. Najednou ji napadlo, že o svém pobytu v Irsku sepíše nějaké poznámky. A když se nad tím tak zamyslela, proti její vůli se jí do mysli vloudil její dávný sen, sen z dětských let, z doby pohádek, fantazie a dní vyplněných právě jen a jen sněním; sen, který už dávno vytěsnila do nejhlubšího, nejskrytějšího koutku svého srdce – napsat knihu. A kdy byl lepší čas než právě teď, když měla celé dny, týdny a měsíce volného času, kde bylo lepší místo než v tomhle kouzelném domě, než v Irsku, té přenádherné zemi legend a magie? Jeanette se znovu pečlivěji podívala na pergamen, pak odstranila vrchní počmáraný list a fascinovaně pozorovala smetanový, neskutečně hladký povrch, sytou lesklou čerň inkoustu a vzorek na brku. Pak podlehla náhlému popudu, popadla pero, namočila hrot do inkoustu a napsala na horní list do pravého horního rohu:

5. června 2009.

Zarazila se, přidržela brk těsně nad povrchem pergamenu, znovu se pro sebe usmála, sklonila hlavu a začala psát. Slova jí pod rukou narůstala úžasnou rychlostí, doprovázena uklidňujícím škrábáním brku po papíru. Její úhledné drobné a oblé písmo zaplňovalo řádku za řádkou…

***

„Jeanette?“ Přímo nadskočila, z pera jí ukápla velká kapka inkoustu a zanechala na hladkém pergamenu nevzhlednou kaňku.

„Kristepane,“ vzdechla a vzhlédla od práce. S úžasem zjistila, že pomalu nadchází soumrak – strávila psaním na verandě skoro celý den. Nad ní stál Patrik a zapadající slunce podbarvovalo jeho vysokou postavu rudozlatě.

„Patriku? Kde se tu bereš?“ užasla a zastrčila brk do kalamáře, otřela si ruce potřísněné inkoustem o kalhoty a otočila se na židli k němu.

„No,“ usmál se a ustoupil ze slunce, aby na něho pořádně viděla. „Koukám, že tě ruším, viď? Promiň, neměl jsem to v úmyslu. Ale když sis za celý týden nenašla chvíli, aby ses na nás zašla podívat do vesnice, holt jsem tě přijel odtud vytáhnout.“

„No ale já…“

„Nemel, nemel,“ přerušil ji trochu hrubě, „zapomeň, že bys strávila celej rok zalezlá tady nahoře! Teď si odstěhuj tyhle legrácky dovnitř, obleč se a pojeď.“ Teď už skoro škemral, ve tváři prosebný výraz. „No tak, Jeanie, přece bys mi to neodmítla? No tak?“ loudil. Rozesmála se.

„No co si s tebou počít? To víš, že půjdu, stejně už mám za dnes dost sezení doma,“ souhlasila a vstala od stolku.

„Co to vlastně sepisuješ?“ zajímal se Patrik a sebral jí stolek, který chtěla odtáhnout do předsíně. Hravě ho zvedl jednou rukou. Ona ho tam den předtím vláčela po zemi půl hodiny.

„Vlastně nic,“ zalhala, ani se nezačervenala. Byl to příliš čerstvý a pro ni příliš nezvyklý nápad, než aby se s ním hned svěřovala.

„Na to, že nic, je toho celkem hodně,“ poukázal na minimálně třicet listů pergamenu popsaných hustě z obou stran. „Ne, že bych to do toho chtěl zasahovat, samozřejmě.“

Jeanette si teprve teď s údivem všimla, že vedle jejího červeného autíčka parkuje Patrikův elegantní černý vůz. Vůbec ho neslyšela přijíždět, tak byla zabraná do psaní. Pocítila v prstech křeč. Bolestivě se ušklíbla a násilím prsty protáhla, aby se nepříjemných křečovitých stahů zbavila, a následovala Patrika dovnitř.

„Kam vůbec půjdeme?“ chtěla vědět, když mu ukázala, kam postavit stůl.

„Nech se překvapit,“ odbyl ji s úsměvem.

„No počkej, tak mi aspoň řekni, co si mám oblíct,“ trvala na svém Jeanette, stoupla si do středu předsíně s rukama založenýma na prsou a tvářila se zarputile; „nebo nikam nejdu.“

„Nebuď směšná,“ zabručel a s uličnickým zábleskem v očích ji popadl kolem pasu, zvedl a pod paží odnesl do kuchyně.

„Zbláznil ses?“ zuřila Jeanette a bušila ho pěstí do boku, ale Patrik si toho snad vůbec nevšiml. Pak se jí povedlo ho tvrdě kopnout do holeně, Patrik sykl bolestí, pustil ji a třel si bolestivé místo. Když se napřímil, neviděl před sebou něžnou, mírnou dívku, ale málem nepříčetnou ženu s tvářemi zrudlými vzteky, vlasy rozcuchanými a málem jiskřícími statickou elektřinou.

„Co to zatraceně děláš?“ syčela Jeanette a probodávala ho takovým pohledem, že kdyby pohledy mohly zabíjet, Patrika by vystavovali jako lékařskou raritu, protože by byl už minimálně patnáctkrát po smrti.

„Jeanie, klid,“ snažil se ji upokojit, ale dosáhl právě opačného výsledku. Rozčílil ji ještě víc.

„Neštvi mě! Ještě jednou na mě takhle sáhneš a urazím ti tu tvou zabedněnou palici!“ ječela a div mu neskočila po krku. Patrik začal couvat.

„Jeanie,“ říkal konejšivě a snažil se, aby se mu hlas netřásl, „já jsem se tě nechtěl dotknout, slyšíš? Měl to být jen vtip, ano? Jen vtip!“ Jeanette se vyřítila kolem něho do patra a práskla za sebou dveřmi.

Patrik zůstal stát v Jeanettiné kuchyni, zmatený a dočista vyvedený z míry. Nebyl si jistý, co se teď od něj čeká – má jít za ní, čekat nebo jet domů? Vyřešil to tak, že sáhl po láhvi pravé irské whisky, která stála na lince, odzátkoval ji a zhluboka se napil. Pak láhev postavil zpátky a zůstal stát uprostřed kuchyně, dumaje o zatraceně podivných reakcích ženského plémě.

Problém odchodu či setrvání za něj vyřešila Jeanette, která se za deset minut objevila už zcela klidná, zato oblečená v tmavě modrých šatech pod kolena, s vlasy staženými do drdolu a v páskových botech na nízkém podpatku.

„Jedeme?“ zeptala se s radostným úsměvem. Pak vyrazila ze dveří, aniž počkala na odpověď, a zanechala Patrika v kuchyni ještě zmatenějšího než předtím, ačkoli se nedomníval, že je to vůbec možné.

„Já těm ženským nikdy nebudu rozumět,“ zamumlal potom odevzdaně a vypadl ven, do chladivého vzduchu irského podvečera.

Do Swanlake dojeli za chvíli. Patrik zastavil auto na malém parkovišti na břehu jezera – dominanty vesnice, po níž také získala své jméno. Vystoupil, otevřel Jeanette dveře a dvorně jí pomohl ven. Pak jí ukázal na dveře do typické irské hospody, která pohostinně zářila do dálky přímo naproti jezeru. Ve dne na ně musel být úžasný výhled. Jeanette se zamilovaně zahleděla to tmy, kde spíš jen tušila vodní hladinu, a pak už Patrik postrčil ke vchodu.

***

Ve tři čtvrtě na dvanáct Patrik nakládal lehce – no, vlastně dost – přiopilou Jeanette do auta, funěl a mumlal si pod fousy, že v životě neviděl Francouzku, která by snesla tak málo alkoholu. Vždyť vypila jen asi litr whisky!

„Ach jo,“ povzdechl si tlumeně a uložil polospící Jeanette na sedadlo. Zářivka nad předním sklem slabě ozařovala její tvář uvolněnou spánkem a Patrik nemohl odolat, musel si ji pořádně prohlédnout. Drobný srdcovitý obličej s výraznými rysy a světlou pletí, krásně tvarované růžové rty a drobná, trochu hranatá bradička s důlkem, to všechno zarámované závojem dlouhých hebkých tmavých vlasů. Zlehka se dotkl jemné kůže jejích víček, lemovaných dlouhatánskými černými řasami, pak jí prstem sklouzl po hraně čelisti a odhrnul jí vlasy z čela. Zničehonic se probrala. Její teplé, čokoládově hnědé oči se upřely na něho, pak se zase zavřely. V koutku úst jí pohrával úsměv.

Patrik ji pustil. Zabouchl dveře, obešel auto, sedl si za volant a rychle se rozjel. Jeanette už usnula natvrdo. Za deset minut zastavil před jejím domkem. Vystoupil, otevřel dveře na její straně a zahleděl se na ni, jak tam bezvládně leží a spí. Potřásl hlavou, pohlédl na hvězdnaté nebe, pak podsunul paži pod její záda a stehna a bez sebemenší námahy ji zvedl do náruče. Kolenem zavřel auto a odnesl ji dovnitř.

***

Jeanette otevřela oči a vzápětí je musela zavřít, protože jí v hlavě vybuchl barevný ohňostroj. Hlava jí neskutečně třeštila. Zasténala a poslepu tápala po kraji postele. Když z ní spadla přikrývka, uvědomila si, že je úplně nahá. Vyjekla a přitáhla si deku až k bradě, pak se vytřeštěně rozhlédla po pokoji. U okna stál Patrik a díval se ven. Když uslyšel její vyjeknutí, obrátil se k ní.

„Dobrý ráno.“

„Ehm… tobě taky. Tys mě sem včera dovezl?“

„Pochopitelně. Doufám, že mi odpustíš, že jsem využil služeb tvé pohovky v kuchyni – včera jsem byl již poněkud… unaven.“

„Eh- no jistě, to samozřejmě vůbec nevadí. Patriku, já- totiž, jak jsem se včera dostala do postele?“ Povytáhl obočí.

„Chceš říct, že si vůbec nic nepamatuješ?“

„Popravdě…nikoliv.“

„Nu, nemusíš si dělat starosti. Dovezl jsem tě před dům, odnesl dovnitř, svlékl jsem tě a uložil do postele. Jinak se absolutně nic nestalo.“ Na okamžik se mu zdálo, že se jí v očích objevil zklamaný výraz, ale okamžitě takový nesmysl zavrhl.

„V tom případě… jsem ti velmi vděčná.“

„Mám tomu rozumět tak, že v jiném případě bys mi vděčná nebyla?“ nadhodil lehce Patrik. Jeanette v okamžení zrudla a zakryla si hlavu přikrývkou. Slyšela už jen Patrikův hlučný smích a odcházející kroky, mířící po schodech dolů.

Vynořila se z peřin zardělá a rozcuchaná; s dekou přitisknutou na prsa přiběhla ke dveřím, zamkla je a pak teprve hodila deku zpátky na postel. Otevřela skříň a začala se rychle oblékat. Natáhla si prádlo, pak světle zelené tričko s poměrně hlubokým výstřihem – provokace, samozřejmě – a korálky lemovanými rukávy, černé kalhoty a přes ramena si přehodila zářivě sytě žlutý svetr. Kartáčem si projela vlasy a stáhla si je do ohonu. Pak odemkla dveře a s obavami zamířla po schodech dolů.

Patrik už tam ale nebyl. Když vyšla na verandu, nebylo tam už ani jeho auto. Pokrčila rameny a vrátila se do kuchyně. Na stole byla sklenice džusu, hrnek zeleného čaje a topinka s marmeládou. Usmála se na marmeládu a s chutí se najedla. Pak umyla nádobí, uvařila si další čaj, vyvlekla stolek z předsíně na verandu a znovu usedla k psaní. Psala několik hodin bez přestávky. Pak si dala čaj a z krabice v kuchyni si vzala několik sušenek. Propsala celé odpoledne a když se slunce začalo chýlit k západu, odložila pero, usadila se na dřevěné zábradlí verandy a pozorovala cestu, doufajíc v Patrikovu návštěvu. Ale čekala marně.

„Tvoje chyba,“ zamumlala klidně, když se docela setmělo, přetáhla si žlutý svetr přes hlavu a skoro do půlnoci pozorovala hvězdy. Pak šla spát.

***

Nadešlo další ráno. Jeanette v dobré náladě vstala s tím, že si udělá snídani a půjde si přečíst, co už napsala. Sešla do kuchyně, usmažila si vajíčka a opekla topinku, najedla se, vypila obligátní zelený čaj a se stohem popsaného pergamenu vyšla opět ven. Tentokrát však nezůstala na verandě, ale sešla po třech schůdcích ven na trávník, kde se usadila vedle záhonu růží pod košatý strom. Pak našla v hromadě první stranu a dala se do čtení.

Po dvou hodinách se propracovala asi do třetiny stohu. Najednou, když zvedla dalších asi deset listů, z nich vypadl jeden přeložený. Zvedla ho z trávy a rozložila, ale nebylo to její písmo. Podívala se na dolní okraj papíru, kde stálo jedno velké, pečlivě vypracované písmeno P. Usmála se. Sundala z klína rukopis své budoucí knihy, skrčila si nohy pod sebe a dala se do čtení…

Když dočetla, po tvářích jí proudem stékaly slzy. Zároveň se jí však rty roztahovaly v úsměvu.

Nejdražší Jeanie, četla znovu některé věty. Zamiloval jsem se do tebe, jakmile jsem tě poprvé uviděl… Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě milovat budu… Podívala se na rozkvetlou růži, která pyšně předváděla svou krásu přímo před ní. S láskou Tvůj Patrik. Jeanette se rozesmála. Smála se a smála, přeplněná štěstím, které nutně muselo ven. A tak se smála a plakala a smála se a plakala, až už dál nemohla. Pak důstojně vstala, sebrala všechno ze země a šla do domu.

***

Když večer Patrik přijel, děly se věci, u kterých je dobré ponechat jim soukromí. Noc, která změnila Jeanettin život… změnila mnohé. Navždy.

Tak i další dny a týdny plynuly ve znamení lásky a štěstí. Patrik většinou vůbec do Swanlake neodjížděl. A pokud ano, odjel velmi pozdě v noci a vracel se velmi brzy ráno. Jeanette psala, ale už zdaleka ne celé dny. Společně spali, jedli, smáli se, mluvili, chodili na procházky, trhali kytky, několikrát jezdili na koni a čas od času společně zavítali i do vesnice. Například nakoupit. Prakticky se od sebe neodlučovali. Jeanettin stres byl dávno ten tam, pohltil ho neskutečný klid Irska a z velké části Patrikova přítomnost. Se vztahy s rodinou a dřívějšími přáteli si už hlavu nelámala. Vlastně všechno, co se stalo před jejím odletem z Paříže, bylo pro ni tak neskutečně vzdálené a zahalené mlhou, že měla pocit, jako kdyby se to vůbec nestalo. Pokud šlo o ni, mohla se klidně v Irsku narodit, žít tady celý život a klidně tu i umřít. A ta představa se jí skutečně velmi zamlouvala. Nedokázala si představit, že by někdy měla opustit tu překrásnou zemi, dům a hlavně – Patrika. Nedokázala – a hlavně nechtěla. Nakonec došla k závěru, že navrhovat může klidně i tady, dům jednoduše koupí a zůstane v Irsku napořád.

Pak přišel první den pátého měsíce, který Jeanette trávila v Irsku. Toho rána Patrik nepřijel. Nepřijel ani dopoledne, odpoledne ani večer. Nepřijel ani v noci, nepřijel ani druhý den ráno. Jeanette se sebrala, nasedla do auta a jela do Swanlake. Věděla, kde Patrik bydlí. Zastavila kousek od jeho domu, vystoupila a šla pěšky. K jejímu úžasu tam jeho auto nebylo. Nebylo ani nikde v okolí. Jeanette došla k hospodě, ale nebylo ani tam. Vešla dovnitř. Za pultem stála hostinská Anya O´Connorová, myla sklenice a tu a tam si otřela oči.

„Anyo?“ ozvala se tiše Jeanette od dveří. „Nevíš, kde je Patrik?“ Anya otevřela pusu, pak odložila utěrku, vyšla zpoza pultu a došla k Jeanette. Vzala ji za ramena.

„Holčičko, ty to nevíš? Oni ti to neřekli?“

„Co… co mi měli říct?“ chtěla vědět Jeanette a jímala ji hrůza z Anyiných smutných očí.

„Patrik měl včera v noci nehodu.“

„A-a… je v pořádku?“

„Nepřežil.“

Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě milovat budu, projelo jí hlavou, než se s ní zatočil svět.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.