Fantazie

Kolem zaševelily barvy a v jejich víru se zhmotnila ona – Fantazie.

Vypnula počítač a promnula si unavené oči, před kterýma se jí stále míhaly stovky čísel a součtů.

„Dáte si kávu, paní Spencerová,“ nakoukla do její kanceláře sekretářka.

„Ach, káva je přesně to, co teď potřebuji,“ přikývla a vstala ze židle. Protáhla si ohnutá záda a zakřupala klouby. Její práce jí bavila, ale občas, právě v takových chvílích, kdy dodělal nějaký složitý projekt a její mysl byla zcela uvolněná, v tom okamžiku měla ten dojem, že jí něco uniká. Že něco ztratila, ale sama si nemohla vzpomenout, co by to vlastně mělo být.

„Tady,“ objevila se sekretářka znovu s obyčejným tmavomodrým hrníčkem v ruce. Alex se v hlavě objevil podivný, polozapomenutý obraz. Před ní stál jiný hrníček, barevný, plný rozličných obrázků – kvítků, malých létajících víl a elfů, trpaslíků… zatřásla hlavou. Je prostě moc přepracovaná…

***

Drobná dívka v duhové říze se zachvěla a její jas zase o něco pohasl. Sklesle máchla třpytivými křídly a naposledy se pokusila svojí drobnou ručku přiložit Alexandře na čelo. Ta se však v okamžiku, kdy jí hlavu zaplavily barevné vize, pouze ošila, jako by ji trápilo něco nepříjemného. Duhová víla bezmocně pokrčila rameny a rozplynula se v okolním vzduchu.

***

„Zavolej prosím Adama na večeři.“ Matčin hlas se přes zavřené dveře a pevné stěny dostal až do jeho pokoje. Zavrtěl hlavou, aniž by ji zvedl od počítače. Před jeho obličejem se míhaly vyzbrojené tanky a pobíhali postřelení vojáci.

„Adame, pojď jíst. Co to tady hraješ?“ Otec potichu vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře.

„Hru.“

„To vidím, ale proč zrovna tuhle? Vždyť je to jen samé vraždění, nemá to žádný příběh. Proč radši nezkusíš něco jiného? Podívej, třeba tahle, co jsem ti koupil k narozeninám.“ Tatínek podal synovi barevný obal, na kterém byl vyobrazen mohutný drak chrlící oheň.

„Ta mě nebaví,“ zabručel otráveně synek a jediným kliknutím zlikvidoval celou civilizaci. Pan Spencer si povzdychl a smutně odešel z pokoje.

***

Za jeho zády se zhmotnil duhový přízrak. Víla se ztrápeně dívala na záda malého klučiny, který se na ni taky rozhodl zapomenout. Oddával se světu vědy a techniky, který mu byl nabízen, a všechno ostatní z hlavy vytěsnil. Včetně jí.

Byla tolik zesláblá. Nikdo jí už nevěnoval pozornost, všichni ji zavrhli. Plouživým krokem opustila místnost a vydala se ztichlým domem za odcházejícím otcem. Srdce jí trochu poskočilo, když spatřila tu zářivou auru, kterou vydávala jeho duše. On ještě nezapomněl.

Natáhla ruku a dotkla se jeho paže. Byla tak slabá, že nemohl cítit víc než slabý polibek větru, ale přesto se otočil.

„Kdo jsi?“ splynulo mu ze rtů a ona se podivila. Nečekala, že ejho síla bude tak velká.

Jsem ta, která tě provází tvými sny. Ta, která dříve vládla noci a dnům dětství. Jsem Fantazie… Muž nevěřícně pootevřel ústa a z koutků očí mu kanuly dvě jiskřivé slzy.

„Tak přec jsi přišla. Už jsem nevěřil. Už jsem myslel, že jsi zmizela. Ze srdcí všech…“

Odešla jsem od těch, kteří o mě nestáli. Fantazie nemůže být někde, kde není vítána, kde pro ni není prostor.

„To chápu. Ale co teď budeš dělat?“

Já? Snad ty! Ty mě vidíš a jen ty můžeš přimět ostatní, aby mě také viděli a dodali mi sílu. Jsem tak slabá… Já ti jen můžu pomoci, ale ty musíš být velitelem akce. Pan Spencer se zachvěl. Neboj se. Vždycky jsi přece toužila zažít dobrodružství… Na tváři se mu rozlil úsměv. Dobrodružství. Hlavou se mu míhaly obrazy bitev, statečných rytířů a pirátských kapitánů. Mimoděk natáhl ruku a dotkl se křídla fantazie. Ta se pod přívalem jeho touhy a naděje rozzářila.

„Franku? Proboha kde jsi?“ Hlas manželky ho vytrhl z příjemného zasnění. Prudce zamrkal a zjistil, neduhový přízrak zmizel. Zatřásl hlavou. Určitě se mu to zdálo… Co to ksakru povídá? Jaképak zdálo? Sám přece ví, že s Fantazií mluvil, tak co si to snaží namlouvat. Sklopil oči ke svým rukám, které se ještě před chvilkou dotýkaly té snové bytosti, a užasl. Jeho prsty teď měly lehce perleťovou barvu a leskly se ve světle nástěnné lampy. Pousmál se a začal přemýšlet nad svým plánem.

***

Seděli u stolu a potichu večeřeli. Na pana Spencera opět dolehla tíha té situace. Dřív, kdysi dávno, takhle sedával ona jako malý chlapec se svými rodiči a rozhodně ticho nebylo. Vymýšlel stále nové historky o svých bitvách s neviditelnými rytíři a zlými duchy. A jeho rodiče se usmívali, přikyvovali a vyptávali na podrobnosti.

„Adame? Nechtěl by sis se mnou zajít teď, večer, do lesa?“ zeptal se v náhlém popudu. Syn si rozměřil ledovým pohledem.

„Proč?“ Vyvedlo ho to z míry. Proč?

„V noci les skrývá plno tajemství. Můžeme objevit… něco fakt velkého. Třeba dokonce poklad!“ Manželka se na ně podívala jako by se zbláznil. Na okamžik se tak cítil.

„Ne, nejdu. Mám rozehranou hru a právě na mě útočí Japonci.“ Kyselá chuť odmítnutí zaplavila jeho hrdlo.

***

Světla svíček a lahodný zvuk violy, který se linul z přehrávače, vybudil ještě toho večera pana Spencera k akci. Usmál se na manželku.

„Víš, Alex, nelíbí se mi to.“

„Co se ti nelíbí?“ zeptala se bez zájmu a dál si opisovala recepty. Rozhodil rukou.

„Tohle. Náš život. Je to tak všední. Ztratila se nám fantazie.“ Zvedla unavené oči a dotkla se jeho tváře.

„Franku, už zase začínáš s těmi svými výmysly?“

„Nejsou to moje výmysly. Jen se podívej.“ Náhle pocítil neznámou sílu, která proudila jeho tělem. Vzal do perleťové ruky dřevěnou tužku a zavřel oči. Když je zase otevřel, seděl mu na dlani malý dřevěný mužíček a vesele klátil nohama. Podíval se s hrdým úsměvem na manželku. Z Alexiných tváří zmizela barva.

„Není mi dobře. Musím si jít pro Paralen.“ Zvedla se z postele a spěšně se zamkla v koupelně. Pan Spencer si povzdychl. Ještě téhož večera od nich odešel.

***

Od té doby šířil kouzla. Šířil ten odkaz, který mu Fantazie poskytla. Svým dotykem uzdravoval ty, kteří ještě věřili, a přesvědčoval ty, kteří už dávno zapomněli. Měnil dotykem květiny v motýly a drahokamy ve hvězdy, malé dívky v princezny. Ukazoval dětem vodníky, kteří se skrývali v mlází u rybníka i zlaté rybky, které čeřily jeho vodu. Plavil se na lodi a mával mořským pannám a sledoval podmořské císařství vodních žínek. Snažil se ukázat lidem tajemství noci a varoval je před bludičkami, které je lákají do bažin. A vyprávěl příběhy, takové, které sám zažili ty, které ještě zažít nestihl. A přesto ho málokdo poslouchal. Málokdo věřil jeho vyprávění a málokdo mu nabídl přístřeší. Cestoval jako tulák moderní dobou a odmítal fakt, že Fantazie se už mezi lidi nevrátí.

Nakonec i jeho cesta musela skončit. Jednoho dne otevřel oči na svém provizorním lůžku a zjistil, že už nemá sílu na to, aby se postavil a šel dál. Snažil se, ne kvůli sobě, ale kvůli Ní. Věděl, že prošel moc málo světa, ukázal kouzla moc málo lidem. Ale jeho síla zmizela.

A tak jen klidně zavřel oči a čekal, až přijde. Nemusel se obávat, byla u něj ve vteřince. Pořád stejně krásná, i když uplynulo už mnoho let.

„Promiň, zklamal jsem tě,“ zašeptal a cítil obrovskou bolest v srdci.

Ty? Ale kdepak, Franku. Ty jsi jediný, kdo mi uvěřil. Jsi ten, který prošel tolik světa jen proto, aby ukázal lidem to, co mohli vidět sami. A uspěl jsi. Vidíš? Mám více síly. Teď už se neboj. Můžeš se vrátit do říše, odkud pocházíš. Pojď za mnou, do mého království…

A on šel, zmožený dlouhou cestou svým životem. Díky jejím slovům usínal pokojně.