Holá kamélie

Povídka o kamélii, jež chtěla znovu žít…

Bylo to jednou v zimě. Děti odešly domů a mateřská škola naráz ztichla. Do zahrady přiletěl malý vrabčák. Přilétal sem vždycky k večeru, usadil se na větvi santálového stromu a díval se na červánky. Když pohlédl dolů do zahrady potopené do fialového stínu, spatřil v rohu malý stromek.

Stojí tam už dlouho? Podivil se, že si ho dříve nevšiml, roztáhl křidélka a rozletěl se k němu. Stromek byl malý a holý; jak na něj vrabčák usedl, celý se roztřásl.

„Dobrý den, ty jsi suchý strom?“ zaštěbetal vrabec.

„Kdepak, já jsem živý,“ odpověděl stromek.

„Aha. A jakpak se jmenuješ?“

„Kamélie.“

„Nelži, já přece vím, jak vypadá kamélie.“

„Já jsem opravdu kamélie,“ odvětil stromek a celý se zatetelil.

„Jak je tedy možné, že jsi úplně holý?“

„Všechny moje listy sežrali brouci. Ale podívej se pořádně, třeba mi někde nějaký lísteček zůstal.“

„Jen nevykládej, to bych ho musel vidět.“
Vrabec si prohlédl stromek odshora dolů. Potom zavolal nedbale: „Ahoj!“ a – frnk!, už byl pryč.

Jistě se domníval, že jsem mu lhala a že jsem ve skutečnosti suchý strom, přemýšlela kamélie a bylo jí smutno, že zůstala sama; kývala teskně větvemi.

Druhého dne ráno si vrabčák přivstal a znovu zaletěl do zahrady. Zimní obloha byla bledě modrá, kovová, jen o ni cinknout, na střechách se třpytila stříbrná jinovatka jako klouzačka. Vysoký santálový strom napřimoval hubené větve vysoko k obloze, aby nasál co nejvíce ranního sluníčka.

„Dobrý den, strýčku santále,“ pozdravil vrabčák.

„Co tak časně?“ podivil se strom.

„Dneska je takové nádherné ráno, nemohl jsem dospat. Ale v noci byl pořádný mráz, co? Už jsem si myslel, že zmrzne i měsíc.“

„Copak o to, teď bude čím dál chladněji. Jestlipak přečkáte zimu, vrabčáci?“

„Já mám hodně peří a to je teplé, moc teplé. Ale tam tomu suchému stromu je určitě zima,“ vzpomněl si vrabec.

„Suchému stromu?“

„Ovšem, strýčku, v rohu zahrady je suchý stromek. Je hubený, holý a celý se třese. Je to divný stromek, tvrdí o sobě, že je kamélie.“

Santálový strom sklonil své krásné větve a rozhlížel se po zahradě. Potom upřel pohled na stromek stojící hned vedle pískového hřiště.

„Vida, kamélie se už taky probudila! Té je mi líto, brouci ji dočista ožrali.“

„Tak to je doopravdy kamélie?“

„Ano samozřejmě. Já mám přece přehled po celé zahradě, když jsem tak veliký. Vím například, že v hlíně na záhonku jsou zahrabány malé narcisy a přespávají tam zimu, a vím taky, kam se zakutálel míč, se kterým si včera děti hrály.

Tak ona je to vážně kamélie? A já jsem jí to nevěřil, pomyslel si vrabčák a honem letěl ke stromku.

„Dobré jitro, malá kamélie.“

„Dobré jitro, vrabečku. Jak to, že jsi mě poznal?“

„Dlouho jsem tě pozoroval a zjistil jsem, že ti na vrchní větvi zůstal jeden lísteček. Včera jsem si ho nevšiml. Já jsem si vlastně do včerejška vůbec nevšiml, že jsi tady na zahradě.“

„Poslední dobou si mě nevšímají ani děti ze školky. Kdykoliv přišly dříve na písek, hrály si s mými listy, přivazovaly na ně barevné šňůrky a mně bylo veselo.“ Malý vrabčák se zájmem poslouchal, co mu kamélie vyprávěla, a upřeně si ji prohlížel. Vtom spatřil na nejvyšší větvičce něco moc zajímavého.

„Co to je? Ty opravdu nejsi suchý strom! Jen se podívej na tuhle větvičku, vidíš? Vypadá to úplně jako malá hezoučká poupátka.“

„No ovšem – to jsou poupátka a vyrostou z nich květy,“ řekla kamélie radostně.

„To je dobře. Až rozkveteš, děti si tě zase budou všímat.“

„Jenomže já se bojím, aby mi v noci poupátka nepomrzla, když je teď taková zima. Vidíš, a ty ses domníval, že jsem suchý strom, a na suchém stromě přece nic neroste.“

„To bylo včera. Dneska máš na větvích plno poupat a každé z nich je hezky zabalené a pevně se drží na větvičce. Z těch budou určitě krásné květy.“

Budu se snažit, aby poupátka vyrostla a aby z každého vykvetl veliký květ. Já přece nejsem ani trochu suchý strom. Vždyť i malý vrabčák to poznal, říkala si kamélie. Jak rozmlouvala s vrabcem, pronikla jí silná touha po květech.

Santálový strom mohl potom pozorovat, že vrabčák denně přilétal ke stromku. Potěšilo ho, když viděl, jak si vrabčák povídá se svým útlým přítelem a jak naslouchá, co mu vypráví kamélie.

Dřív byla kamélie pořád smutná, myslel si, ale od té doby, co k ní létá vrabčák, je zase plná života.

Nastaly mrazivé dny, ale vrabec dál přilétal ke kamélii a schoulil se vždycky na její větvi do klubíčka. I děti si občas přišly hrát na písek a rukama, celýma červenýma od zimy, hloubily tunely.

„Jak jsou ty děti otužilé,“ pravil vrabčák.

„Podívej se, jakého má ten chlapeček hejla na nose,“ odpověděla kamélie.

„Nesmíš se před nimi dát zahanbit,“ pokračoval vrabčák.

„Jen se neboj, vrabčáku, vydržím i v největších mrazech.“
Tak si spolu povídali a chytali každičký paprsek bledého zimního slunce.

Na druhý den však opět přituhlo. Obloha byla pokryta tmavošedými mraky, od rána padal ledový déšť.

To je dneska zima, jen abych nezmrzla, říkala si kamélie. Poupátka už jsou veliká, jestlipak přečkají ten mráz? Ani vrabčák dnes nepřiletěl. Musím vydržet, vždyť jsem mu to včera slíbila.

K večeru začal dokonce foukat silný vítr. Vrabčák zalétl do zahrady alespoň na skok, ale vrátil se do hnízda celý promočený. Kamélie se chovala statečně. Pevně stála v ledovém dešti a dávala pozor, aby nezahynulo ani jedno poupě. Najednou uslyšela něčí kroky. Kroky se zastavily u kamélie a ozval se překvapený hlas:

„Tak přece je to kamélie!“. Byla to paní učitelka ze školky. S obdivem si prohlížela růžová poupátka, který se tulila k větvím. I ona si myslela, že kamélie uschla. A teď to vypadalo, jako by místo všech listů, které ožrali brouci, vykvetla poupata, tolik jich bylo. Malá kamélie vyhlížela velmi odvážně.

„Kamélie, nevadí ti ten studený déšť?“ zeptala se paní učitelka.

„Vůbec ne, mám déšť ráda, i když je studený. Zítra určitě zase vysvitne sluníčko a jeho paprsky mě zahřejí. A přiletí taky můj kamarád.“

„Musíš být velice šťastná, když v takovém nečase myslíš na zítřejší slunce!“ podivila se paní učitelka.
Kamélie jí vyprávěla, jak jednou sem přiletěl vrabčák a jak se v ní probudila touha po životě. Paní učitelka stála v dešti a pozorně naslouchala; neřekla však sama ani slovo.

Uběhlo několik dní. A pak jednoho rána zazářily na obloze sluneční paprsky a pohladily santálový strom a celou zahradu. Na nejvyšší větvi kamélie vykvetl první květ. Jeho zlaté pestíky se třpytily jako vzácný poklad.

„První květ,“ vydechla šťastně kamélie a kapky rosy se na ní průzračně zaleskly jako slzy štěstí.

„Už jsi rozkvetla!“ zaradoval se vrabčák, když ji spatřil.

„Ano, díky tobě,“ usmála se vděčně kamélie.

Ranní červánky zbarvily nebe na východě a naproti nim se do šíře rozlévala bleděmodrá obloha. Začal obyčejný školní den. Ale všechny děti se přišly zvědavě podívat na kvetoucí kamélii. Na jedné její větvi seděl vrabčák a čimčaroval ze všech sil.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.