Rozverná panička Gréta

Často, když člověk přemítá, jaký je nebo byl jeho život, může dojít k několika zajímavým závěrům. Možná konečně přijde na svou bezmoc, mnohdy i lhostejnost ke světu, okolí a ke všemu. To je doba, kdy sny z dětství ztratí svou důležitost, zůstane jen šeď obyčejného života.

Druhý případ je komplikovanější. Náhlé prozření či náznak něčeho nového probudí spící touhy. Takové tužby se neprojevují navenek. Tiše spí. Čekají na příležitost. Proto vyslechněte můj příběh a probuďte své sny!

Jako obyčejná dívka s dostatečně velkým věnem jsem byla hned po svých sedmnáctých narozeninách provdána. Můj manžel – prošedivělý čtyřicátník – byl ze staré školy a potrpěl si na dobré mravy.
Ode mě očekával, že mu budu spořádanou ženou, tj. stát u plotny, starat se o domácnost, zbývající čas si krátit vyšíváním. Taky bych mu měla podle jeho plánů brzy porodit alespoň jednoho syna, který by pokračoval v jeho práci. Poslušná žena podle něho nemohla ani číst, což jsem hned od začátku ignorovala a nechala jsem si tajně nosit knihy z knihovny. Jediná správná literatura byla Bible, svatá to kniha, a spisy o životě světců. Dále byl nevhodný barevný oděv nebo jakýkoli výstřih kladoucí na odiv ženské vnady. Skrývat smutek byla povinnost. Projevovat spokojenost nezbytnost.

Každý den byl stejný. Ráno nachystat snídani. Hlavně s úsměvem, jinak by bylo kázání. Poklidit již uklizenou domácnost. Nakrmit zvířata. Případně vyšívat. Večer nachystat další jídlo a tvářit se přitom jako mílius. Kolem desáté jít „spát“, což znamenalo přetrpět manželovo snažení o početí dítěte doprovázené sípáním, hekáním a po výkonu i hlasitým chrápáním spáče.
Proč bych měla být tady na zemi? Má duše létala. Snášela pokoření, jako by ani necítila pozemské trápení, ale něco jí scházelo. Jeden velký nesplněný sen.

Jednou odpoledne vyrušila mé poklidné vyšívání nečekaná návštěva. Mladý muž v klobouku stál venku a dožadoval se manžela. Jako hostitelka jsem měla milou povinnost pozvat hosta dál a postarat se o jeho pohodlí. Tak by si to jistě můj drahý přál. Skvěle jsme si rozuměli. Už ani nevím, proč přišel, vězte však, že po dvou sklenkách manželovy skvělé, staré whiskey mi to bylo úplně jedno. Můj nový vtipný návštěvník byl velice pohledný, nebyl důvod k protestům, když se začal chovat důvěrněji.

Zpočátku mně to přišlo zvláštní. Tak trochu příjemné. Letmé polibky probudily moje smysly a když se přidala ruka zkušeného objevitele neznámých, dosud nedotčených končin byla jsem jen ráda. Takovou rozkoš mi manželské lože doposud neposkytlo. Tělo naprosto ovládlo mysl. Takřka nebyla jiná možnost, než uskutečnit manželské povinnosti jaksi bez manžela… Nicméně po společné chvíli přišlo kruté probuzení. Milenec mi vyznával svou neskonalou lásku do konce věků však já věděla, že to jsou jen liché řeči. Jeho láska byla tak hluboká jak byli hluboké jeho kalhoty k rozkroku. Ale jedno mě zaskočilo.

„Co si přeješ Lásko? Vše ti splním. Ať je to cokoli.“
„Chtěla bych hrát na trubku.“ Byla jsem si jistá, že jen tlachá.
Sice to byl můj dávný sen, ale dívky nikdy nehráli na trubku. Jediné co bylo dovoleno tak zpěv nanejvýše hra na klavír. Zasmál se tomu a přešel to bez povšimnutí. Tak to celé skončilo pro nás oba.

Domácí rutina se zase vrátila. Pod návalem práce ztratilo rozverné dobrodružství na významu. Jó, dívčí sny krásné, ale nic si za ně nekoupíš. Moje vězeňská koule opět zarachotila, když živitel přišel do jeskyně a dožadoval se jídla.

„Dobrý den Ženo má. Co máš dnes pro mě dobrého?“

Nucený úsměv naskočil na tvář dřív než řeknete amen. Stejně tak proběhla i modlitba před jídlem. Náhlé klinkání domovního zvonku však přerušilo boha bojné rozjímání nad večeří. V tomto domě byl jen jeden otrok, který chodil otvírat dveře, kterým byla má maličkost. Nožky mi cupitali rychlostí blesku ke dveřím, ale nikdo za nimi nebyl. Tmavá ulice osvícená domy. Sem tam osamělý chodec. Na zemi krabice. Krabice? Bylo na ní napsané mé jméno. Neměla jsem čas na přemýšlení. Ukryla jsem krabici a chlácholila se, že to jsou látky od krejčího.

Po nočním rituálu mě to výjimečně netáhlo do mé ložnice, ale do přízemí k té krabici. Byla docela malá. Však to co bylo uvnitř bylo pro mě obrovské. V černém kufru tam ležela stará stříbrná trubka. U ní byl v korpusu schovaný vzkaz:

Na tu chvíli nezapomenu. Děkuji.

Celá jsem náhle ožila. Můj sen se splnil! Rychle jsem nástroj sestrojila podle paměti jak jsem ho viděla u trumpetistů v kostele. První zvuky, které se linuly z té stříbrné nádhery příliš nepřipomínali hudbu, ale mě to stačilo. Chce to čas a trénink. Hrála jsem notnou chvíli, ale začala mě bolet pusa a navíc se mi motala hlava. Radostně jsem si to mířila do postele. Ráno mě čekalo překvapení.

Brzy ráno mě probudil křik.

„Bože smiluj se!“
„Co se stalo drahý?“
„Zdál se mi hrozný sen! Byl jsem v pekle slyšel jsem ty hrozné zvuky pekelných pecí a hříšníků prosících o odpuštění. Říkal jsem jim, že jsem dobrý člověk, ale nevěřili mi prý jsem tě týral a nedal jsem ti dostatečnou péči. Prý je špatné zakazovat ti vycházení a čtení knih. Prosím odpust mi to! Já nechci jít do pekla!“

No vida a pak že hudební nástroje jsou k ničemu. Nutno ještě dodat, že za devět měsíců se nám narodil syn. Ach ty jeho oči úplně jako toho cizího muže s trubkou…