Kněz

Tři mladí nájemní vrazi přijmou jeden z posledních úkolů. Eliminovat nějakého kněze pro ně musí být hračka…

Vešla pomalu do pokoje. Byla naprosto klidná, ale oba muži byli otřeseni změnou, která se s ní stala. Sedla si na volnou stoličku a pohlédla na své společníky.

,,No, co je?“

,,Ale nic,“ odvětil ten menší, který se opíral o špinavou zeď. Jmenoval se Orif a stejně jako jeho bratr Olaf, který seděl na posteli, se na ni mírně pousmál. Když se dívka nedočkala dalších poznámek, poodsunula si trochu stoličku a opřela si nohy o stůl. Jmenovala se Elektra a stejně jako její kamarádi byla nájemnou vražedkyní.

Všichni tři věděli, že tato poslední akce se jim vůbec nepovedla. Nikdo ale ani slůvkem nedal najevo, co si myslí. V této chvíli, kdy už setřásli pronásledovatele a venku příjemně poprchávalo, se každý zahloubal do svých myšlenek a vzpomínek. Ještě před pár hodinami vypadalo všechno bezproblémově…

Poprvé se všichni tři sešli před třemi lety v jedné zájezdní hospodě poblíž Vesetu. Byla velká bouřka a i nejotrlejší chlapi radši zůstali tuto noc doma. Ale přesto se ve dveřích hostince najednou objevili dva docela ještě mladí chlapci. Sedli si ke stolu a byli tak vystrašení, že jim hospodský hned přinesl polévku a ani se jich nezeptal, jestli mají čím platit. Oba jedli mlčky, ale stále častěji se dívali po dveřích. Hospodský už byl unavený, tak ho ani nenapadlo se jich zeptat, co jsou zač. Jeho dcera, rozkošná mladá dívenka, však vykukovala zpoza dveří od kuchyně a prohlížela si tyto neznámé návštěvníky.

Na první pohled se jí zalíbili, trošku se sice bála, ale když její otec zalezl do kuchyně, odhodlala se a přistoupila k nim ke stolu. Nestačila ani pozdravit a už to šlo ráz naráz. Hlavní dveře se otevřely a dříve, než se stačila Elektra podívat, kdo přichází, ji strhl jeden z těch chlapců na podlahu a šeptl jí, aby zůstala ležet. Celá vystrašená si tiskla hlavu do dlaní a jen vnímala zvuky, které vydávají nárazy kovu na kov. Trvalo to asi jen minutu, než se ozval hlas jejího otce.

,,Co tady chcete? Áááá…“ Křik se najednou změnil v zachroptění. Někdo zvedl Elektru do náruče a proskočil i s ní oknem. Konečně otevřela oči a málem zakopla, když byla prudce jedním z těch mládenců pobídnuta, aby běžela. Utíkali směrem k lesu, ale nezdálo se, že by je někdo pronásledoval. Zastavili u jednoho buku.

,,Můj otec! Co je s mým otcem?“ Elektra se rozplakala a schoulila se do klubíčka. Jeden z hochů si k ní přisedl, upravil si polohu meče, aby mu nepřekážel a objal ji.
,,Tvůj otec je mrtvý.“

Jakmile se Elektra vyplakala, dozvěděla se něco o těchto chlapcích. Jmenovali se Orif a Olaf a byli to bratři. Spolu s otcem a matkou žili spokojeně na nedalekém stavení. Ale krátce po jejich šestnáctých narozeninách vtrhli do jejich chalupy nějací otrhanci a začali na tátu křičet, ať jim dá všechny cennosti, nebo ho zabijí. Oba bratři byli svědky toho, jak byli otec i matka přímo popraveni. Jen náhodou se jim podařilo z domu uniknout, než ho uchvátily plameny. Oba mohli nepozorovaně utéct, ale uviděli jednoho z vrahů, popadli silné klacky, které našli na zemi a rozběhli se k němu. Překvapili ho zezadu a umlátili. Od této chvíle se schovávali v lesích, než je zbojníci našli. Povedlo se jim utéci právě do hostince otce Elektry.

Dívka si vyslechla jejich příběh, ale nijak ho nekomentovala. Stále se nemohla vzpamatovat ze své ztráty. Bratři se jí ptali, jestli nemá nějaké příbuzné, ke kterým by mohla jít, ale nedostali z ní ani slůvko. Věděli, že musí utéct, ale zželelo se jim mladé dívenky, a tak ji vzali s sebou. Kdyby Elektra věděla, co ji v životě čeká, určitě by jít odmítla, ale teď byla ráda, že nemusí zůstat sama.

Společně došli do nedalekého Vesetu. Otrhaní a špinaví se rozhodli jít do místního rádoby hotelu a požádat o něco k jídlu a možnost se umýt. Jakmile vstoupili, místnost kolem recepce rázem ztichla a majitel domu stojící za pultem se ušklíbl na jednoho z chlapů, se kterým si očividně až doteď povídal:
,,A nejsou to náhodou oni?“

Chlap se otočil, šíleně zařval, sundal ze zad obouruční meč a vrhl se na bratry. Oba naráz vytáhli své zbraně, odrazili pár výpadů, až se nakonec Olaf půlpiruetou dostal útočníkovi za záda a nezaváhal ani chvilku. Chlap se podíval na špičku meče, která mu trčela z hrudníku, a padl na zem. Ihned se ze dvou stolů zvedla celá skupina otrhanců a bratři v nich poznali své pronásledovatele a vrahy svých rodičů. Věděli ale, že proti přesile nemají pražádnou šanci a chystali se utéct, ale vtom se od stolu zvedl i jakýsi holohlavý starý muž v nahnědlé róbě, pomalu přešel k rozzuřeným mužům, mírně se uklonil a něco jim řekl.

Chlap, který stál hned proti němu, pravděpodobně velitel skupiny, mu hlasitě odsekl a celá jeho parta se začala smát jak šílená. Stařík nezměnil výraz své tváře, opět se uklonil a šel směrem k vystrašené trojici. Velitel ale k němu skočil, chytl ho za rameno a zařval:
,,Tohle jsme si nedomluvili!“

Když už kluci a dívka v klidu seděli u starce doma a popíjeli medový čaj, nemohli stále ještě uvěřit tomu, co bezmála před pěti minutami viděli na vlastní oči. Stařík byl neuvěřitelně rychlý, nezdálo se, že by použil jedinou zbraň. Otrhanci na něj útočili jak smyslů zbavení, ale on se bránil systematicky a vždy mu někdo zůstal ležet bezvládně u nohou. Jako poslední zbyl velitel. Chystal se zaútočit horní kvartou, ale všiml si mírného úsměvu na starcově tváři, zbledl, zahodil zbraň a utekl zadním vchodem.

Ze starce se nakonec vyklubal bojový mnich a klerik v jedné osobě. Bratři i Elektra přijali jeho pohoštění, dosyta se najedli a vyzkoušeli i uvolňující koupel. Takto pobývali u mnicha asi měsíc. Stařec chlapce i dívku během této doby naučil základům vzdělání a více než základům boje. Chlapci se zdokonalovali v jemném umění zacházení s mečem a Elektra si oblíbila sarmatské luky. S mnichem se dalo povídat téměř o všem, jeho studnice znalostí se zdála být bezedná. Přesto si ale párkrát Elektra všimla, že jednou týdně se jejich hostitel ztrácí neznámo kam a minimálně tři hodiny není doma. Nezajímala se o to.

Jednou se ale mnich vrátil neobvykle pozdě k ránu a levou ruku měl celou od krve. Stařec věděl, že nemá cenu před svými žáky dále něco tajit a přiznal se ke svému pravému povolání. Byl to nájemný zabiják. Chlapci to přijali s mírným úsměvem, Elektra ale byla celá šokovaná a hned druhý den utekla neznámo kam. Bratři byli sice smutní z nenadálé ztráty, ale přesto se další měsíc učili mistrovu řemeslu a nakonec i vyrazili s mnichem na první úkol. Dívka se mezitím nechávala najímat jako ochranka pro karavany po celé Západní Marce.

Uplynul asi rok a Elektře se začalo stýskat. Vrátila se k mnichovi domů. Našla však pouze jeho. Dozvěděla se, že bratři plní už moc dlouho jeden úkol a že je mnich hodlá jít hledat. Nerozmýšlela se dlouho a vydala se s ním.

Tak se začala psát historie jedné z nejnebezpečnějších vražedných skupin, co se kdy v království objevily. V zemi začali umírat jak bohatí lichváři, tak i vážení občané. Jména Orif, Olaf i Elektra byla známá po celém podsvětí, přesto je nikdo nedokázal přesně popsat královské armádě, která je už přes rok hledala. Peníze hrály svoje. Trojice se nikdy nerozdělila, nikdy se nehádali, své úkoly plnili přesně a bezmyšlenkovitě.

Jen jednou nebyli zajedno. Na začátku jara dostali od svého stálého dodavatele objednávek, tedy od mnicha, zajímavý úkol. Zajímavý byl hlavně proto, že odměna za úspěšné splnění znamenala zisk pětinásobku toho, než byli zvyklí. Cílem byl jistý kněz nově vzniklého náboženství. Olaf i Orif, celí nadšení z této lehké práce, si plánovali jak malí kluci, co si za vydělané peníze všechno koupí. Elektra však jejich radost nesdílela. Měla velké podezření, že to zas tak lehká práce nebude, ale bratři se jí vysmáli. Na její naléhání aspoň slíbili, že si budou dávat větší pozor než obvykle.

Do cílového chrámu pronikli snadno. Nebylo ani třeba zabíjet stráž u vrat, prostě tam vlezli malým okýnkem přes střechy okolních domů. Na první pohled se tato církevní stavba nelišila od ostatních, ale čím více chodeb a sálů prošli, tím více začínali zjišťovat, že tady není něco v pořádku. Místnosti byly velice chudě vyzdobené, na stěnách viselo velice málo obrazů a na žádném z nich nebyl namalován jediný svatý či představitel řádu. Navíc nepotkali ani duši.

Prohledali všechna patra, ale kněze nenašli. Zbývalo už jen sklepení. Odstranili těžkou závoru z masivních padacích dveří a vkročili na schody do podzemí. Očekávali zatuchlinu, ale všechny chodby, kterými prošli, byly krásně ovzdušnělé. Konečně se k nim jakoby z velké dálky nesl temný zpěv. Bratři zpomalili postup a Elektra si nervózně zkontrolovala luk i počet šípů v toulci. Netrvalo to dlouho a dostali se na balkón, který jako příď na lodi trčel nad rozsáhlým sálem. Nebyl ale plný kněží a mnichů, jak očekávali. Zcela vzadu stál pouze jediný. Jejich cíl.

Elektra se nerozmýšlela, zamířila a vyslala na kněze první střelu. Vzdálenost odhadla dobře, mířila ještě lépe, ale přesto šíp svůj cíl nezasáhl. Kněz se v poslední chvíli otočil, zvedl ruce a celou jeho postavu zahalila světle modrá kopule, od které se šíp odrazil a v třískách spadl na podlahu.

,,Nesnáším mágy!“ ulevil si Olaf a spolu s bratrem seskočili z balkónu, dopadli do kotoulu a rozběhli se na kněze. Ten se ani nepohnul, jen udělal pravým zápěstím jakési gesto a z druhé ruky mu vyletěla ohnivá koule, která se okamžitě zaměřila na Orifa. Ten na poslední chvíli padl na zem a koule po nárazu do zdi vybuchla. To už byl ale Olaf jen dva metry od kněze a začal kolem něj kroužit v bojovém postavení. Mág se ubránil dalšímu šípu od Elektry a začal se věnovat Olafovi. Ten se nezmohl na žádnou obranu, byl zvednut neviditelnou silou ze země a vržen proti zdi. Omráčený padl na podlahu.

Nyní začala vysílat Elektra jednu střelu za druhou, aby poskytla krytí Orifovi, který se vydal pro zraněného bratra. Kněz stále odolával, ale přesto bylo znát, že už jeho magie začíná pomalu slábnout. Když první šíp proletěl jeho kopulí a roztrhl mu roucho, rozběhl se směrem k zádi sálu, něco hlasitě vykřikl a přímo proti němu se objevil rudý oblouk. Musel to být teleport, protože do něj vstoupil a ihned zmizel. Elektra za ním poslala ještě jednu střelu, ale ta pouze proletěla rozplývajícím se portálem a narazila do zdi za ním.

Všichni tři nehodlali raději nic riskovat a co nejrychleji se vydali na zpáteční cestu. V poslední chodbě u padacích dveří ale objevili podivné modré jiskřičky, které tančily před nimi ve vzduchu. Jinudy se jít nedalo. Olaf se nabídl, že to zkusí projít jako první, ale tato světélka byla jiného názoru. Začala se pohybovat stále rychleji a nakonec vyletěla proti Elektře. Ta nestačila ani zareagovat. Jiskřičky proletěly skrz ni, jako by byla duch, a náhle zmizely. Dívka padla na kolena. Bratři k ní ihned přiklekli, chystali se ji vzít za paže, ale Elektra je odstrčila.

,,Jděte pryč! Slyšíte? Okamžitě jděte ode mě!“ Oba se lekli a uskočili. Elektra se postavila na nohy, otočila se kolem dokola, jako by nevěděla, kde je, a pak rozpažila ruce a hlasitě vykřikla. Všechny svíce, co byly na chodbách, zhasly, a bratři s hrůzou pohlédli na jediný zdroj světla široko daleko. Elektra se na ně usmála. Ne však její zlatě zářící oči.

Olaf i Orif už za celý život viděli mnoho zla, bojovali s mnoha nepřáteli, ale nikdy se nemuseli postavit své společnici. Uhýbali před jejími výpady, neměli ani čas se divit jejím nehtům na rukou, které se změnily v deseticentimetrové úzké šavličky. Nevěděli, co mají dělat, nechtěli a vlastně ani neměli šanci na ni zaútočit. Své meče používali pouze na úhybné parády a piruety. Začali pomalu slábnout, ale Elektra, nebo spíše démon, co se z ní stal, byla bez jediné známky únavy.

Vše skončilo stejně rychle, jako začalo. Dívka přestala útočit, spadla na zem a v šílených křečích se začala svíjet. Nehty se jí vrátily do původního stavu, ale oči zůstaly stejné. Bratři nebrali ohled na svoje četná zranění, popadli Elektru a vynesli ji ven z chrámu. Tam na ně čekala královská garda. Žádná domluva nepřipadala v úvahu, ale stejně jako už mnohokrát předtím je zachránil mnich. Nikdo z vojáků se neodvážil na starce zaútočit, a tak se mohla zubožená trojice schovat. Mnich chtěl jít za nimi a zjistit, co se vlastně stalo, ale najednou se za ním zhmotnil rudý ovál a z něj vyšel onen magický kněz.

Starcovi byla jeho léčitelská magie k ničemu, takže mu nezbývalo, než uskakovat před kouzelnými střelami a čekat na vhodnou příležitost k útoku. Ta ale nenastala. Kněz podobně jako v sále zvedl mnicha do vzduchu, ale neodhodil ho. Vyslal na něj další střely a ani jedna neminula svůj cíl. Popálený mnich sletěl na zem a zůstal bez známky života ležet.

Celý boj viděli i oba bratři, rozzuřeně opustili úkryt a chystali se potrestat vraha jejich učitele, ale předběhla je Elektra. V letu omráčila oba bratry a přistála před knězem. Ten se usmál.

,,Zdravím tě, Elektro. Zdravím tě, můj výtvore, můj démone! Pojď za mnou a já utiším tvou bolest. Jsi jen má! Pojď, naučím tě všemu, co znám.“ Elektra se také usmála. Ve zlatých očích jí zajiskřilo a její nehty se opět proměnily ve zbraně. Prohnula se jako kočka a slastně zamručela. Kněz se celý zářící štěstím obrátil na vojáky:

,,Nyní už můžete jít. Nebezpečí je zažehnáno. Můžete vyřídit -“ Nikdo se však už nedozvěděl, co nebo komu se měl vzkaz vyřídit. Kněz smrtelně zachroptěl, pokusil se otočit, ale jen bezvládně spadl na zem. Elektra vytrhla svoje prsty z jeho zad, ještě jednou se usmála na smrtelně vyděšené vojáky a odešla za Olafem a Orifem. Na mnicha se ani nepodívala, věděla, že je mrtvý.

Bratři už na ni čekali v jedné chalupě. Vešla pomalu do pokoje. Byla naprosto klidná, ale oba muži byli otřeseni změnou, která se s ní stala. Teprve když promluvila, trochu se uklidnili. Snad se jejich milovaná Elektra moc nezměnila. Snad jí časem zmizí i její zlaté oči.

Redakční úpravy provedla Janel Weil