5. kapitola – I pád na hubu je pohyb kupředu

Elfové a koně, tyhle dvě věci bych zakázala…

S očima dokořán jsem hltala toho nejkrásnějšího kluka, kterýho jsem kdy viděla. Tedy, když to rozeberu do detailů, nebyl to tak úplně kluk. Ale to nic nemění na tom, že jsem na něj zírala jako tele na nový vrata. Tohle přece nemohlo bejt možný! To se mi zdálo!

„Illidane, máme tak trochu problém. Meren už dlouho neseděla na koni a potřebovala by si to… oživit. Myslíš, že bys mohl přivést nějakého klidnějšího koně? Aby… to nebyl takový šok hned na začátek…“ Našla jsem její první a asi poslední slabou stránku – neumí lhát. A Illidanovi to bylo taky jasné. Pozvedl obočí a pousmál se. Slint.

„El, ještě jednou si promysli, co jsi teď řekla.“ Moje průvodkyně se však do své role konečně vžila.

„Co bych si měla promýšlet? Přivedeš mi tedy teď toho koně?“ Illidan je pokrčil rameny a zamířil do zadní části stájí. Okamžitě jsem se vrhla na Eltariel.

„Kdo to je? Co všechno o něm víš? Dáš mi jeho číslo?“ Překvapeně se na mě podívala.

„Co že ti mám dát?“ Plácla jsem se do čela. Musím asi dřív myslet než mluvit.

„Ále, to nic, to se tak u nás říká. Tak a co ten zbytek?“ El se usmála.

„Illidan je syn jednoho z předsedů Rady. Miluje koně a má na starosti celé stáje. Ovšem ty, tedy Meren, se s ním moc neznáš. Nemá ho ráda, přijde jí namyšlený a povýšený… já si ale myslím, že nemůže přenést přes srdce, že se místo s ním dala dohromady s Eluem. A já se tomu vůbec nedivím. Ovšem, neměla by u něj šanci, i kdyby byla volná. Ill má totiž ženu a dítě.“ Srdce mi najednou zčernalo a upadlo. Slyšela jsem, jak zarachotilo o zem. To není fér!

„Eh, on má ženu? A dítě? Takhle mladej?“ Snažila jsem se, aby to vyznělo lhostejně, ale Eltariel nebyla natvrdlá. Objala mě kolem ramen a tiše promluvila.

„Buď ráda, Celebriän. Kdyby byl sám, měla bys to těžší. Takhle to zvládneš, uvidíš.“ Povzbudivě se usmála a kousek poodstoupila. Za chvíli se vrátil Illidan. To vážně není spravedlivý! Nějak jsem se nedokázala smířit s představou, že se na tyhle zářivě zelený oči a hřívu třpytících se blond vlasů můžu maximálně dívat. Byla jsem jím tak fascinovaná, že jsem se ani nevšimla, že přivedl jednu z těch čtyřnohých oblud, dokud jsem neucítila něco teplého na své ruce.

„Ááááá, co to je!!!“ Zaječela jsem z plných plic a odskočila do vzdáleného koutu. S trošku přihlouplým výrazem na mě zírala plavá kobylka se smetanovou, světlou hřívou. Šklebila se pro mě takovým známým způsobem…co mi to jen připomínalo?

„Proč tak křičíš?“ Illidan se na mě podíval zničujícím pohledem a mně bylo jasné, že i ty nejmenší naděje, že bych s tím člověkem mohla mít něco společného, pohasly. Snažila jsem se zachránit situaci.

„Ale…to nic. Jen jsem se trochu polekala. A jak se jmenuje tahle potvo…tedy, kůň?“ Tak to zase nevyšlo. Pokud si chcete někdo totálně zvrtat život, dejte mi vědět. Illidana to očividně rozzlobilo.

„Tahle kobylka je jedna z nejlepších a nejchytřejších z jejího plemene. A jmenuje se Sarian,“ vyhrkl naštvaně a odhodil si pramen vlasů z čela. Mrkla jsem na Eltariel, která nás pobaveně sledovala a vyslala směrem k ní SOS pohled. Ty naštěstí fungují ve všech světech stejně.

„Ale Ille, přece by ses nezlobil! Meren jen žertovala. Tak my ti moc děkujeme a asi se půjdeme projet. Jen si zajdu pro Irith a můžeme vyrazit.“ S těmi slovy zaběhla do vnitřku stájí. Illidan si mě změřil pohledem a zavrtěl hlavou.

„Co je? Co jsem zase udělala?“ vyhrkla jsem pobouřeně. Vždyť jsem žádného z jeho miláčků neoznačila za potvoru, tak co má za problém?

„Změnila ses, Merenwen. Pamatuju si tě jako chladnou krásku bez emocí, která se potulovala v zahradách a nepřítomně dumala o záhadách nebes. Teď jsi jiná. Taková…opravdovější.“ Nějak jsem nevěděla, co na to říct. By to kompliment nebo urážka? Ty elfí zvyky mi ještě pořád pěkně motaly hlavu. Naštěstí se v tom okamžiku vrátila Eltariel a v závěsu za ní jiskřivě bílá kobylka. Illidan mi strčil do ruky uzdu.

„Na, vezmi jí. Asi máte naspěch.“ Otřeseně jsem rozvažovala, co dál. Když si tu uzdu nevezmu, bude mě nadosmrti nenávidět ten nejhezčí elf. Když jí vezmu… uaaa! Polkla jsem a zhluboka se nadechla. Natáhla ruku… a držela jsem poprvé v životě v ruce uzdu koně. Juj. El zamávala směrem k tomu neuvěřitelně krásnému stvoření a já jen vyklopýtala ven s rukou co nejdál od těla. Když jsme vyšly na loučku, kde měl můj trénink začít, rozhodla jsem se, že si s koněm udělám menší pohovor.

„Takže, já jsem Celebriän, alespoň pro tuto chvíli. Pokud vím, ty jsi známá jako Sarian. A teď na tobě budu jezdit. Ano, slyšíš dobře, já se na tebe posadím a pojedu. Pro tebe to znamená jen to, že budeš poslouchat na každičký slovo a nepokusíš se o žádnou sabotáž. Je to jasný?“ Kobyla přátelsky zařehtala a pokývala hlavou. Sklesle jsem poodstoupila od koně a přemýšlela o tisíci způsobech jak se vyhnout jízdě na něm. Nic se nezdálo vhodné, protože nohu jsem si lámat nechtěla a telefon, ve kterém bych mohla předstírat nemoc, jsem taky neměla po ruce. Takže jsem se tomu, chtě nechtě, musela postavit. Eltariel na mě povzbudivě mrkla.

„Neboj se, ty to zvládneš. Už jsi alespoň někdy na koni seděla?“ Přikývla jsem. To, že to bylo asi v době, kdy mi bylo pět a kůň chodil jen v malém kroužku pevně uvázán na dlouhém provaze, jsem pro jistotu zamlčela.

„Fajn. Takže, jak se na takového koně vlastně leze. Jednu nohu dáš do třmenu, zapřeš se o hřbet koně, vyšvihneš se pomocí zapřené nohy nahoru a tu druhou přehodíš na druhou stranu. Nevím, jak ti to půjde v těchhle šatech, to bys měla sedět bokem, ale já tě teď nebudu zatěžovat nějakými pravidly. Prostě se na toho koně nějak vyškrábej, myslím, že to bude prozatím stačit.“ Zírala jsem na ní asi poměrně hloupě. Ale není se co divit, celé, co jsem z toho proslovu pochytila, bylo, že se mám jednou nohou zapřít do třmenu. Nehodlala jsem ovšem ze sebe dělat debila po celý svůj pobyt tady. Takže jsem se s tím nějak musela vypořádat sama. Překvapeně jsem sledovala, jak se El ladně vyšvihla do sedu a přehodila obě nohy na stranu, aby jí nepřekážely její krásné dlouhé šaty. Toužila jsem to zopakovat přesně takhle, ale asi jste už pochopili, že já a elegance se k sobě moc nehodíme. Prostě nejsem zrovna nejšikovnější. Jak jinak ještě vyjádřit, že já, co se ladnosti týče, jsem naprosté dřevo?

Víte, ušetřím vás všech těch trapných detailů toho, jak jsem se škrábala do sedla. Vážně to nemusíte vědět. Řeknu vám jen to, že už jsem to rozhodně nemínila opakovat. Jo a taky že to odnesly ty krásné šaty. A mimochodem i moje hrdost. Ale na to už jsem si zvykla. Když jsem konečně seděla tam, kde jsem měla, viděla jsem, jak Eltarielin úsměv ztuhl. Asi vážně nečekala, že její job bude tak těžký.

„Eh, super. Jsi nahoře, to je úspěch.“ Snažila se to vidět optimisticky, ale vypadala dost nepřesvědčivě. Ne, že bych se jí divila. Nakonec to vzdala.

„Hele, Celebriän, tohle nemá cenu. Nemůžeš na tom koni jezdit, když se tam ani nevyškrábeš, to je ti jasný, viď?“ Potupně jsem přikývla. Co jsem čekala? Vděk za to, že jsem nahoře? Ani náhodou.

„Takže to uděláme jinak. Kromě hodin se mnou s Tyrande a s Cenariem se ještě budeš učit jezdit na koni.“ Jo, to asi budu muset.

„S kým?“ Eltariel se na chvíli zamyslela.

„Řekla bych, že Illidan bude ideální. Je to nejlepší jezdec široko daleko. Nějak už mu vysvětlím, jak to, že na koni neumíš jezdit.“ Ucítila jsem, jak mě něco příjemně teplého pohladilo po srdci. Zároveň se však ozvalo i to podivné mrazivé chvění. Věděla jsem, čím to je. Budu muset trávit čas s klukem, který je k zbláznění krásnej, to bylo super. Ovšem toho kluka, přesně řečeno elfa, nikdy mít nemůžu a navíc, on mě asi v lásce zrovna moc nemá, vzhledem k tomu, co jsem předvedla ve stájích. Z úvah jsem byla vytržena dost nepříjemným způsobem. Sarian se rozhodla se trochu proběhnout a mě nečekané trhnutí tak překvapilo, že jsem byla zase hodně rychle na zemi. Nu což, i pád na hubu je pohyb kupředu…

Redakční úpravy provedla Janel Weil.