Nemám nápad

Mladý spisovatel Kristián seděl doma u stolu, čmáral si na papír a nechtělo se mu nic dělat. Tedy spíše chtěl psát, ale nevěděl co – múza došla. Prostě neměl nápad. Chvíli převaloval propisku mezi prsty, chvíli si maloval , ale jinak celkem nic. V hlavě vymeteno, alespoň pokud se jednalo o to, o čem psát. Nakonec usoudil, že si půjde ven do stánku koupit si noviny, přinejmenším si něco přečte a kdo ví, třeba ho to inspiruje.

Vyběhl ven na ulici a u prvního novinového stánku si koupil dnešní tisk. Pak se vrátil domů, ze stolu sklidil počmárané papíry a rozložil noviny. Poté dlouze četl o situaci doma i ve světě, o hospodářství, nakonec zabrousil i do rubriky inzeráty. Tam ho překvapil jeden velice výstřední inzerát. Někdo psal o jakémsi „Vánočním povoskování“, budou se vyprávět povídky a tak přímo na Štědrý den. Nebylo by to špatné, říkal si Kristián, třeba získá nějakou inspiraci. Rozhodl se tam tedy jít.

Na Štědrý den večer se rozhodl, že to místo navštíví. Vydal se ven, procházel se zasněženými ulicemi. Pozoroval hvězdnou oblohu – dnes bez jediného mráčku. Na okna kreslil mráz ornamenty a krajky. Byla by to prostě krása, kdyby jen nebyla taková zima. Nakonec byl rád, že došel k onomu domu. Vystoupal po schodech do patra a zazvonil na zvonek. Chvíli čekal a pak mu otevřel mladý muž. Oba se pozdravili, ten muž ve dveřích se tvářil trochu překvapeně, Kristián mu tedy vysvětlil situaci: „Zaujal mě váš inzerát v novinách, jsem spisovatel a povídkový večer, to zní přinejmenším zajímavě …“

„Ano, tak pojďte dál. Jmenuji se Edvard,“ pozval ho tedy dál mladík – Edvard.

„Kristián,“ stiskl mu ruku.

Oba se chystali odejít dovnitř bytu, když tu se za nimi objevili dvě ženy, ta starší upozornila oba na svou přítomnost.

Kristián i Edvard se otočili a pozdravili se se ženami. Pak došlo na představování, mladší z dam byla Hedvika a starší její teta Amélie.

Už všichni společně zamířili do obýváku, tam na ně čekali také nějací lidé – Klára, prodavačka v novinovém stánku, a Herbert, vlastník bytu a nápadu s „Vánočním povídkováním“.

Všichni se usadili, Amélie i Klára nabídli své cukroví.. Začalo se povídat, žertovat, pil se čaj nebo čokoláda. To vše se Kristiánovi velice líbilo, v téhle společnosti se cítil opravdu dobře. I Amélie s ním začala žertovat, i když předtím se tvářila jako upjatá starší dáma.

„Trr …“ ozval se zvuk zvonku.

Edvard, který zřejmě dnešního večera dělal dveřníka, šel otevřít. Po chvíli se do obýváku nahrnul velký černý pes, který, jak se po příchodu jeho páníčka dozvěděl, se jmenuje Mefisto. Jeho páníček – starší muž, kterému vlasy začínali šedivět – se uvedl jako Hubert. Všichni se seznámili poměrně rychle, povídali a pak se jejich hovor dostal i na povídkování. První odvážnou byla Klára, o jejím příběhu by se dalo říct, že to byla taková netradiční Popelka. Pokračoval Edvard se svou „Sněhovou královnou“, Amélie a její detektivka, došlo i na Huberta a Mefista, třetí vypravěčkou od konce byla Hedvika. A pak už to bylo na Kristiánovi. Ten si nejdříve odkašlal, jelikož nevěděl, o čem vyprávět. Přišel si pro nápad a nepočítal s tím, že bude také vyprávět.

Všichni se na něj dívali a čekali, co z něj vypadne. Ovšem, když je spisovatel, tak to musí být něco skvostného – to bylo nepochybně mínění všech.

„Musím se k něčemu přiznat,“ řekl nakonec, „tak trochu jsem si nic nepřipravil, dlouho už nemám žádný nápad. A tak jsem přišel sem, doufajíc, že mi tento večer pomůže nalézt svou múzu. Ani nevím o čem vyprávět.“

Všichni na něj koukali, nevěděli, co na to říct. Jen Amélie neztrácela hlavu: „Tak zkus improvizovat …“

Kristián pokrčil rameny.

„Tak řekněme, co třeba ta múza …“ snažila se mu znovu pomoci, „kdyby například seděla s tebou u stolu …“

Kristián se zamyslel, vlastně proč ne, říkal si. Zkusí něco vyplodit: „Jednou se stalo, že jsem seděl u stolu, za oknem padal sníh. Já jsem seděl a tupě pozoroval ta bílá smítka. Neměl jsem co psát – nápady došli. Byl jsem spisovatel, který neví, co psát – snad to vypadalo jako zedník bez malty, když má postavit dům.

Tak jsem tam seděl, ničeho nedbal. Hodinové ručičky se pomalu vlekly.

‚Dobré dopoledně,‘ uslyšel jsem jemný hlas.

Vzhlédl jsem od okna a koukám, tam uprostřed pokoje stojí žena, celá podivně oblečená – měla na sobě něco, co se nápadně podobalo dlouhé bílé tunice – a vlasy měla sepnuté vzadu, stvoření se na mě usmívalo. Ale jak se sem proboha mohla dostat, dveře jsou přece zamčené – říkal jsem si.

‚Dobrý den,‘opětoval jsem její pozdrav. ‚Co tu děláte.‘

Usmála se a jednoduše pravila: ‚Jsem múza.‘

Pokýval jsem hlavou, tohle se může stát pouze mě a proč když je tedy múza tu takhle sedím a nemám žádný nápad. Zeptal jsem se jí na to.

‚Myslíš, že by jsi měl mít nějaký? Poslední dobou jsi ji vyčerpal nějak moc, nemyslíš?‘ odpověděla mu rázně.

Pokrčil jsem rameny, možná měla pravdu.

‚A nechceš mi ještě nějaký nápad dát?‘ zeptal jsem se se psíma očima, chtěl jsem psát, ale když není nápad jde to těžko. ‚Když jsou ty Vánoce …‘

‚Myslíš, že múzy slaví Vánoce?‘ zeptala se.

Pokrčil jsem rameny, tohle mě opravdu nikdy nenapadlo. Poprosil jsem ji ještě jednou, dělal jsem čím dál smutnějšího.

‚No, tak dobrá …‘ řekla nakonec, ‚ale slib, že ty nápady jen tak nepromrháš jako minule …‘

Opravdu jsem jí to slíbil, s těmi minulými nápady jsem nakládal dost nehezky. Ten minulý se mi nelíbil proto a proto, ten předtím zas pro něco jiného … hledal jsem jiné nápady, než abych rozvíjel ty předešlé …

‚Tak, že jsou ty Vánoce,‘ usmála se a znenadání zmizela.

Koukal jsem na to s vytřeštěnýma očima, no tohle … ale pak náhle se v mé hlavě zrodilo cosi, rychle jsem vzal tužku a papír a psal a psal …“

Tak nakonec vyprávění dopadlo docela dobře, Amélie se mu smála, že tímhle příběhem si snad svou múzu udobřil a on byl rád, že to tak dobře dopadlo a vlastně ho i něco napadlo. Všichni se smáli spolu s Amélií, ale nakonec utichli a poslouchali poslední povídku od Herberta.