Vánoce nejsou jen komerční výmysl

Hedvika – mladá dívka, zahradnice – seděla u svého stolu. Všichni už se těšili na Vánoce, ona ostatně také, ale v zimně nebylo moc co dělat, jen ve skleníkách. Nudila, jen tak si prolistovávala noviny, které ráno přinesl její kolega. Nic moc zajímavého, nakonec zabrousila do rubriky inzeráty. Chvíli se bavila, tím kdo se s kým chce seznámit a pak narazila na zajímavější inzerát. Něco ve smyslu, že jistý člověk zve všechny na jakýsi povídkový večer – nazval to jako „Vánoční povídkování“. Zřejmě si to představuje tak, že všichni si vymyslí nějakou povídku a ty si pak budou povídat. Docela zajímavá zábava na Štědrý večer.

Jakmile skončila v práci vydala se za svou tetičkou domů – po smrti rodičů to byla příbuzná, která se o ni starala. Noviny si samozřejmě vzala s sebou.

„Ahoj, teti,“ pozdravila ji, když viděla, jak peče cukroví.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila jí tetička a zeptala se jí, proč se tak usmívá.

Hedvika jí ukradla vanilkový rohlíček a ukázala jí inzerát. Měla radost, dokonce si předtím inzerát červeně zakroužkovala, aby na něj nezapomněla. Ale tetička jen tak přelétla inzerát a pak se bezděčně zeptala: „Ty tam chceš jít?“

„Hmmm …“ protáhla Hedvika, „tobě se to nezdá?“

Tetička jen pokrčila rameny, opravdu se jí to nějak nezdálo.

„Copak ty chceš sedět doma a zas koukat na televizi, když je tam pořád to samé … a navíc, máme stejně moc cukroví. Přineseme tam nějaké a když se nám tam prostě nebude líbit odejdeme se koukat na televizi. Nic nám neuteče a za zkoušku nic nedáš,“ začala přesvědčovat tetu Hedvika. Nakonec se jí to povedlo a na Štědrý den se opravdu vydaly do toho domu v ulici jež byla napsána v inzerátu.

Dorazily ke dveřím do bytu, ty už byly otevřené. Stáli v nich dva mladí muži, jeden – spisovatel jménem Kristián – byl také příchozí na inzerát a druhý – a Edvard, který byl jedním z hostitelů. Všichni pak byli uvedeni Edvardem do obýváku, kde čekal už Herbert – hlavní hostitel – a Klára – starší dáma, jenž pracuje v novinovém stánku.

Všichni se seznámili, nakonec k nim přibyl i Hubert – starší pán – se svým psem Mefistofelem – opravdu takový malý čertík, který se nejdříve hřál u krbu a pak poskakoval od jednoho ke druhému, nejvíce si hrál s Edvardem.

Začalo se povídat, Hedvika se v téhle společnosti cítila dobře. Nakonec i její tety vypadala velice usměvavě.

Po chvíli se hovor dostal i na „povídkování“. Nejdřív se nikdo nechtěl ujmout první povídky. Za moment se tedy odvážně přihlásila Klára. Vyprávěla cosi jako pohádku o Popelce, ale trochu si ji upravila. Další pokračoval Edvard, jeho zimní povídka byla zaujala všechny, ti pak potajmu jen tak z legrace zkoumali okno, jestli něco nezahlédnou. Pak se slova ujala její Hedvičina tetička Amélie a hned po ní Hubert. A pak přišla na řadu Hedvika: „Žil byl jeden mladý muž, říkejme mu třeba Kvido. Kvido měl dost bohaté rodiče, od nichž se po svých osmnácti brzy odstěhoval. Neměli mu to za zlé, když se chce osamostatnit, tak ať. Peněz na zařízení bytu dostal až dost, žil si dobře, nic mu nechybělo. Rodiče navštěvoval sporadicky. Spíše jen o svátcích – jako Vánoce, Velikonoce, na jejich narozeniny a svátek.

Právě tak tomu bylo dnes, Vánoce na krku a jeho rodiče pořádali vánoční večírek. Sedl si co nejvíc do rohu, aby se na něj starší příbuzní nelepili a neříkali mu jak hodně vyrostl – i když už hodně dlouho neroste.

‚Ahoj,‘ pozdravila ho jistá dívka, posadila se vedle něj na židli.

‚Ahoj,‘ pozdravil ji na oplátku, vůbec ji neznal, nevypadala jako žádná jeho příbuzná – na to byla moc hezká.

‚Nenudí tě to tu trochu?‘ zeptala se s úsměvem.

Kvido ostýchavě kývl. Opravdu ho to tu nudilo, trpělivě, čekal, až večírek skončí – jen to nechtěl nikde moc říkat. Kdyby se to rodiče dozvěděli, mohli by se naštvat a to by nebylo zrovna moc dobré.

Usmála se a pak si vzala trochu cukroví, podívala se po té vánoční atmosféře všude kolem a pak se znovu pokusila navázat kontakt s tím mladíkem v křesle: ‚Jmenuji se Dita.‘

‚O, promiň,‘ zastyděl se, že se nepředstavil první, ‚já jsem Kvido.‘

Dita se jen usmála, jeho chyba jí nepřipadala nijak důležitá. ‚A co tvoji rodiče, taky nějací přátelé majitelů domu?‘

Zavrtěl hlavou: ‚Ne ne, sami majitele …‘

Znovu se usmála – ještě zářivěji.

‚A co, máš rád Vánoce?‘ zeptala se nanovo, chtěla si s ním povídat a on jí místo toho podával jen úsečné informace, které nevyznívali prozatím nijak urážlivě. Tak s ním měla trpělivost.

‚Ne,‘ zavrtěl hlavou, Vánoce se mu asi moc nezamlouvali.

‚Pročpak?‘ snažila se z něj vynutit alespoň jedno souvětí.

‚Vánoce jsou jen pouhý reklamní trik. Jednou v roce prostě lidi nakupují všechno možné – zvýší se prodej, prostě výdělečný podnik. Což není nic moc …‘ vysvětlil jí – ona měla radost sice z dlouhého souvětí, zato jí mrzelo, že si myslí tohle.

‚Ale to vůbec není pravda,‘ začala v obhajobě Vánoc – ona má Vánoce ráda, ‚Vánoce jsou o tom, že se rodina sejde. Setkáš se s těmi, které máš rád. Daruješ jim nějaký dárek a uděláš radost. Vždyť o tom to přece je …‘

Pokrčil rameny, nezdálo se mu to – snad neměl nikoho, na kom by mu záleželo, tedy kromě rodičů, které rutinně navštěvoval. Dita to pochopila, začali se bavit o jiných věcech, zjistili, že si docela rozumí. Oba byli dvě spřízněné duše – a nejen na tomto večírku.

Pak uplynul rok, zřejmě se něco stalo .. Kvido už nebyl takovým, jakým byl před rokem. Už několik dní před vánočním veselím pomáhal s láskou péct cukroví, s nadšením nakupoval dárky a těšil se, jak budou na svátky společně s Ditou .

Že by byli Vánoce svátky komerčnosti, někdy to tak vypadá, ale ne! Nevěřte tomu – Vánoce jsou o tom, že máte být se svými blízkými a lidmi, které máte rádi. Chcete udělat radost jim a oni naopak vám.“

Hedvika unaveně ukončila svou povídku – pokročilá noční hodina a dlouhé vyprávění ji vyčerpalo. Nestěžovala si ale, naopak to bylo příjemné – krb hezky hřál, Edvard přihodil další polínko. Nalila si znovu čaj, ujídala cukroví a poslouchala poslední dvě povídání od Kristiána a Herberta.