Vánoční překvapení

Jednoho zimního večera – už se blížil Štědrý den – seděl starší pán v pohodlném křesle zelené barvy, které mu kdysi koupila jeho žena. U nohou mu věrně spal jeho pes – pojmenoval ho Mefisto, podle toho čerta v knihy o Faustovi. Mefisto byl také takový ďáblík, ale spíše v dobrém smyslu. Byl celý černý, jeho černá očka třpytivě zářila – snad radostí.

Mefistův páníček Hubert si pročítal dnešní noviny – hlavně inzeráty. Nenašel zatím nic zajímavého, nikdy nenacházel nic zajímavého, spíš chtěl jen zabít čas. Náhle ale jeho pohled padl na jeden z inzerátů. Byl netradiční – velice neobvyklý. Psalo se v něm, že někdo zve všechny čtenáře na jakési „Vánoční povídkování“. Připadlo mu to tak trochu zvláštní – někdo zve k sobě do bytu na Štědrý den úplně cizí lidi, klidně by tam mohl jít i on, kdyby chtěl. Chvíli o tom přemýšlel. A vlastně proč ne? Jak asi vypadá takové „Vánoční povídkování“? Přinejmenším chvíli pobude a pak se znovu vydá do svého bytu – slavit Vánoce se svým věrným psím přítelem. Vystřihl si z novin ten inzerát, aby nezapomněl. Co Štědrého dne zbývalo jen prát dní. Sehnal si menší stromek, která už jen tak ze zvyku zdobil. Pod ním bylo jen pár dárků. Huberta hlavně potěšila sousedka, která mu přinesla nějaké cukroví – sám nepekl; sousedka s jeho ženou bývali kdysi velice dobré přítelkyně. A teď, když už jeho žena není, vzpomněla si na něj.

Na Štědrý večer rozbalil nějaké ty dárečky, hlavně Mefisto měl velikou radost, dostal od páníčka – tedy spíše od Ježíška – několik balení keksů, které měl strašně rád, dostával je však pouze za odměnu. A pak se šlo na pozoruhodný „večírek“. Mefisto bal rád, že jsou venku.

Jako trochu přerostlé štěně se válel v závějích, chňapal po sněhových vločkách a líbil se mu ten pozdní zimní čas.

Páníček ho při tom nechal, vždyť zima je jen jednou za rok. Dorazili k domu, bez problémů vyšli až do určeného patra, tam Hubert zazvonil na příslušný zvonek. Za chvíli z jedněch dveří vykoukl mladý muž. Prohlédl si páníčka i psa a zeptal se, jestli jsou na inzerát. Hubert souhlasil, ještě se zdvořile otázal, jestli s ním může i Mefisto. Mladík to odkýval a pustil je oba dovnitř.

Když Hubert vstoupil, zjistil, že pokoj je už plný různých lidí. Představil se jim a oni jemu. Dáma, která seděla nejblíže krbu se jmenovala Klára, jak se později dozvěděl prodává noviny v novinovém stánku. Další blízko krbu byl Herbert – muž, který celou akci vymyslel a zorganizoval; dalším mužem v místnosti byl jakýsi Kristián, prý nějaký spisovatel a poslední byli dvě dámy – tedy slečna Hedvika a její starší teta Amélie, velice veselé osoby.

Hubert se usadil, dostal čaj a ochutnal cukroví, které Klára i Amélie pekly. Mefisto se zatím uvelebil co nejblíže krbu, jelikož si chtěl od poskakování ve sněhu mokrý kožíšek pořádně prohřát.

Pak se začalo povídat – každý jako by ostatní znal už nesmírně dlouho. Nakonec se přece jen skončilo u toho, co bude s tím „povídkováním“. První odvážně začala Klára z její nudně vypadající Popelky se vyklubalo úplně něco, co nikdo nečekal. Pak následovala fantastický povídka od Edvarda, ve které vystupoval on sám. Pokračovala Amélie se svou tak trochu detektivní příhodou a poté chvíle ticha a čas přemýšlení, kdo bude dál. Nakonec si vzal slovo Hubert a dal se do vyprávění: „Když jsem byl malý – bylo mi tak asi osm nebo devět, ale to není teď podstatné – přál jsem si pod stromeček jedinou věc. I když to nebyla tak úplně věc, bylo to spíše zvířátko – pejsek přesněji řečeno. Rodiče mi ho ale nechtěli koupit. měli mnoho ‚ale‘, proč pejska nemít. Ale jak to tak bývá, měl jsem i babičku. A jak známo babičky svá vnoučata rádi rozmazlují. Jednoho Štědrého večera mě tedy pod stromečkem čekalo veliké překvapení. Byl tam pejsek – štěňátko, taková malá chlupatá kulička s mašlí na krku se tam na mě ustrašeně dívala. Rodiče se prostě museli smířit s tím, že mám pejska. nakonec si ho i zamilovali, dal jsem mu jméno Punťa, ačkoli na sobě neměl ani jeden flíček. Hráli jsme si spolu, v noci mi spával u nohou. Byl to prostě můj psí kamarád, který na mě čekal, až přijdu ze školy, a pak mě strašně dlouho vítal. Jak se říká, někdy je lepší věřit němé tváři, než lidem, zvířata vás nezklamou. Tak jsme spokojeně prožili třináct hezkých let a myslím, že na takové přátelství se nezapomíná.“

Na chvíli se odmlčel, napil se čaje. Všichni mlčeli, napjatě čekali, zda bude povídání ještě nějak pokračovat. Hubert tedy pokračoval: „Je tomu asi rok a půl, co mi zemřela má milovaná žena. Nevěděl jsem, co tenkrát dělat, přišlo to tak náhle. Cítil jsem se sám, i když kolem mě bylo mnoho lidí, kteří se mi snažili pomoci. Nejhorší pro mne bylo asi zůstat o Vánocích sám – o svátcích, kdy má být rodina spolu. Netěšil jsem se na ně jako předtím. A pak nastal ten den, všude v městečku vánoční výzdoba a já – já byl sám. Nechtělo se mi ani shánět stromeček. Nač když nemám komu pod něj nadělit dárky. Vydal jsem se tedy na Štědrý večer ven. Nečekal jsem, že potkám někoho s kým slavit vánoční svátky, jen jsem si chtěl pročistit hlavu, nějak zabít čas. Šel jsem po zasněžených ulicích, do kterých zářila nažloutlá světla lamp. Toulal jsem se, už ani nevím kam. Nepřipadalo mi to nijak důležité.Až pojednou, zaslechl jsem cosi jako kňučení. Říkal jsem si, že už asi ze samoty blouzním. A pak náhle znovu, to už bylo podivné. Ozývalo se to jakoby od nedalekých popelnic. Popošel jsem blíž, abych viděl co to je. V malé kartónové krabici tam na mě koukalo štěně – černé jako uhel.. Byla mu asi pořádná zima. nezaváhal jsem a štěně zvedl z chladné země, pak jsem si ho odnesl domů. Dal jsem mu najíst a poskytl domov. No a není to přece jen hezký vánoční dárek …“ usmál se a podrbal Mefista za uchem.

Všichni se usmáli, příběh na ně velice zapůsobil.

„Tak ti máš vlastně dneska tak trochu narozeniny …“ usmál se Edvard a věnoval psovi jeden vanilkový rohlíček. Ten se pochvíli dožadoval dalšího, no řekněte, není jeden malý vanilkový rohlíček pro přerostlé rozpustilé štěně trochu málo? Hubert se nad ním slitoval a podal mu další. Všichni s radostí popřáli Mefistovi k narozeninám a vyprávěli si dál., ještě je přece čekalo povídání Kristiána, Hedviky a Herberta.