Sněhová Královna

Seděl v křesle, díval se na svého společníka.

„Myslíš, že někdo přijde?“

Jeho spolusedící pokrčil rameny. Seděl dál a trpělivě čekal. Za pár minut se rozezvonil zvonek. Pomalu se zvedl ze židle se slovy: „Že by přece jen někdo?“

Jeho společník seděl nehnutě v křesle, byl zvědavý, kdo je za dveřmi. Přece jen se ale udržel a nešel se podívat.

Jeho společník se po chvíli vrátil.

„Kdo to byl?“ zeptal se – neudržel už zvědavost, kdo to mohl být, když s jeho přítelem nikdo nepřišel.

„Jen domovník ..“ oznámil mladík – Edvard.

Pak se znovu posadil do svého křesla. Ze stolku si vzal ještě nedopitý šálek s horkou čokoládou.

Skoro se ani pořádně neusadil, ba ani nenapil a zvonek zvonil znovu. Vstal tedy podruhé.

„Že by domovník něco zapomněl,“ oznámil svému příteli bezděčně.

„Nevím,“ oznámil jakoby s nezájmem. Ale po pravdě řečeno zajímalo ho to hodně, co kdyby to byl někdo z jeho očekávaných hostí. Z chodbičky uslyšel hlasy – kdo to asi může být, snad někdo u hostí?

Zatím, co Edvardův společník přemýšlel nad tím, kdo je u dveří, Edvard už to věděl. Stála tam starší dáma a trochu polekaně se usmívala.

„Copak si přejete?“ zeptal se jí zdvořile – opravdu nevěřil, že to může být někdo, kdo četl pozvání v novinách.

„Dobrý večer, tady?“ podávala mu malý výstřižek z novin, „je to u vás?“

Prohlédl si papírek. Nemohl uvěřit svým očím – opravdu přišel někdo na jejich „Vánoční povídkování.“.

„Jistě pojďte dál,“ pozval ji dovnitř, „říkejte mi Edvard.“

„Klára,“ stiskla mu ruku, když vstoupila.

Odvedl ji do obýváků, kde seděl a praskajícího krbu se vyhříval jeho starý známý – Herbert.

„Dobrý den,“ postavil se a podával ruku dámě, kterou Edvard přivedl. „Jsem Herbert.“

„Dobrý večer, Klára,“ usmála se.

„Moc mě těší,“ dodal zdvořile.

Edvard už zatím naléval Kláře čaj. Usadil ji hned ke krbu a začalo se tak trochu ostýchavě povídat. Herbert mluvil nápadu s povídkovým večerem a Edvard se sem tam připojoval. Netrvalo dlouho a zvonek znovu zadrnčel. Edvard se rozběhl ke dveřím, nechal Kláru a Herberta sedět v obýváku. Otevřel dveře, za nimi stál docela vážný mladý muž, zkoumal Edvarda svýma tmavýma očima.

„Dobrý večer,“ přivítal ho Edvard trochu rozpačitě – nevěděl, co od něj čekat.

„Dobrý večer,“ pozdravil muž trochu překvapeného Edvarda. „Zaujal mě váš inzerát v novinách, jsem spisovatel a povídkový večer, to zní přinejmenším zajímavě …“

„Ano, tak pojďte dál. Jmenuji se Edvard.“

„Kristián,“ oba muži si stiskly ruce. Než se však stačili otočit, objevili se u dveří další dvě osoby. dvě ženy, jedna postarší a druhá usměvavá a mladá. Starší dáma si odkašlala, aby upozornila oba pány na svou přítomnost.

„Dobrý večer,“ pozdravili se všichni navzájem. Došlo k obvyklému vysvětlování, že dámy jdou na inzerát. Hedvika – dívka s usměvavou tváří, delšími vlasy, ještě poměrně mladá – a její tetička Amélie – vypadala jako starší dáma znalá dobrých mravů – spolu s oběma pány vstoupili do obýváku. Edvard rychle sháněl židle, neboť tolik hostí opravdu nečekal. Všichni si vyprávěli, seznamovali se a popíjeli čaj nebo čokoládu. Jak se ukázalo, paní Amélie nebyla zas tak upjatá, žertovala se všemi – nejvíce s Kristiánem, jež už na druhá pohled vypadal o poznání veseleji, smál se s paní Amélií a vyprávěl o knihách, které chystá.

Náhle někdo zazvonil. Edvard kroutil hlavou, kolik lidí ještě dneska přijde? Šel znovu otevřít, za dveřmi stál muž – starší pán s vlasy, které už nabírají stříbřitou barvu – a vedle něj na podlaze poslušně seděl velký černý pes. Tmavýma očima koukal na Edvarda. Ten nevěděl, co si o tom myslet, ale přece jen se hned zeptal, jestli náhodou i on nejde na inzerát – kupodivu šel. Zdvořile se zeptal, jestli může on i jeho pes dovnitř. Oba se pak představili společnosti jako Hubert a jeho pes Mefisto – na psa jeho jméno opravdu sedělo, ta černá chlupatá koule opravdu zezačátku vypadala jako starý nabručený čert, ale nakonec se rozdováděl jako malý neposedný čertík. Herbert sice nevypadal příliš nadšen psí návštěvou, ale nestěžoval si – byl rád, že přišlo tolik lidí.

Pak se dlouze hovořilo o práci, o lidech, škole, životě i zvířatech, až nakonec padlo slovo na to, proč sem vlastně všichni přišli. Nevrhlo se tedy, ať začnou jak se říká „povídkovat“. Herbert vysvětlil tak trochu pravidla: „Je to jednoduché – každý z nás si vymyslí jeden příběh, ten převypráví. Prosím ostatní, aby vyprávějícího nerušili a tiše poslouchali.“

Všichni si poměrně rychle zvykli na to, že budou vyprávět, ovšem nevěděli od koho začít. Nakonec se přihlásila paní Klára – dáma pracující v novinářském stánku. Vyprávěla zvláštní příběh o Popelce tak trochu jinak. Všem se její povídání líbilo a jelikož byla ta první odvážná sklidila veliký úspěch. Pak přišlo na řadu, kdo bude druhý. Nikdo se nehlásil, až nakonec se slova ujal Edvard, obecenstvo utichlo a začalo poslouchat jeho teď tišší tajemný hlas: „Minulého roku zrovna takového večera jsem tu seděl podobně jako dnes, nebyl tu však nikdo jiný než Herbert. Popíjel jsem tradičně čokoládu, jelikož ji mám raději než čaj. Herbert sledoval praskání v krbu. Oba jsme mlčeli. A pak to přišlo. Ozvalo se jedno tichounké ‚Ťuk.‘ a pak už nic. Herbert nic neslyšel, ale já jsem se otočil k oknu. Od ledové krajky v něm jako by se na mě usmívala cizí ledová tvář. Zvedl jsem se z křesla a popošel k oknu. Herbert se na mě otočil: ‚Copak se děje?‘

‚Nic …‘ zalhal jsem, ‚už mi z toho sezení dřevění nohy.‘

Pohlédl jsem na okno, neviděl jsem už tu tvář. Třeba jsem byl unaven a tohle byl jen přelud. Přišel jsem blíž k oknu a uviděl postavu venku. Stála tam a dívala se na prázdnou ulici – celá v bílém působila jako víla, vlasy světlé, snad jakoby sněžně bílé, ale stará nebyla. Pohlédla na mě do okna, v tu chvíli jsem poznal tu tvář, byl a to ta, která se na mě před chvílí smála v okně.

Byla krásná – éterická bytost omamující svým půvabem. Náhle jsem měl strašný pocit – musím jít za ní, chci ji vidět, dotknout se světlé kůže. Odtrhl jsem se od okna pokrytého krajkou a vyrazil z pokoje. Proběhl jsem chodbičkou, rozrazil dveře na chodbu a hnal se po schodech ven. Herbert – nevědouc, co se děje – vyrazil za mnou. Hnal jsem se – schody bral po dvou. Chtěl jsem spatřit tu krásu. Poklonit se dámě, jejíž tvář mi učarovala.

‚Počkej!‘ volal za mnou Herbert.

Neposlouchal jsem. Šel jsem pevně přesvědčen, že musím za ní. Vyběhl sem z domu ven na ulici, Herbert za mnou. Nevnímal jsem ho, ani jeho volání. Mé oči jakoby přitahovala neznámá dáma, která stála uprostřed ulice.

Zastavil jsem se asi tak metr před ní a pozoroval ji.

Jak je čarovná. Taková krása, snad jsem ani nedýchal. Usmála se. Podala mi ruku. Já jsem udělal krok či dva a její ruky jsem se pomalu dotkl. Byla Studená, mrazila jako led. nedbal jsem. Chtěl jsem jít s ní – kamkoli.

‚Ne!‘ ozvalo se volání od někudy.

Neposlouchal jsem. Její ruka mě táhla kamsi. Nebránil jsem se. Pomalu jsem udělal jeden krok směrem, který ona chtěla. Následoval další a pak třetí, čtvrtý … Pak mě za druhou ruku chytla jiná – ne tak chladná, měla na člověka celkem normální teplotu a držela mě pevně. Dáma mě nejdříve táhla svým směrem, jenže když zjistila, že druhá ruka nehodlá pustit, vyklouzla ta její z mého stisku a ztratila se někde na konci ulice v bílých závějích. Já jsem se probudil jakoby ze snu.

‚Co to bylo?‘ zeptal jsem se Herberta, který ještě stále pevně svíral mou ruku.

‚Připomnělo mi to Sněhovou královnu z té pohádky od Andersena, ale kdo ví. Vypadala jako studený přelud, jakoby stvořena jen ze zimy a chladu.‘

‚Ano,‘ souhlasil jsem, její stisk mě studil ještě teď.

Pak jsme šli nahoru do vyhřátého bytu. Znovu jsem popíjel čokoládu a u ní přemýšlel, co to asi tak mohlo být.

‚Třeba byla jen sama,‘ vyslovil jsem nakonec svou myšlenku.

‚Tomu bych nevěřil,‘ odpověděl Herbert, ‚spíš jen miluje přítomnost mladíků, kteří ji obdivují. Jen tak je zláká a pak na ně zapomene, když si najde novou oběť. Anebo je to jinak, ale v každém případě bych to raději nechtěl vědět …‘

Dál už se o dámě nemluvilo, nakonec jsem byl rád, že mě Herbert vytrhl z jejích spárů,“ tímto Edvard ukončil své vyprávění. Všichni tiše seděli a poslouchali. Párkrát se někdo podíval na okno s bílou krajkou, kterou vytvořila zima, snad si mysleli, že zahlédnou onu bytost z Edvardova vyprávění. Chvíli se pak mluvilo a přišli na řadu jiné příběhy, Edvard byl rád, že ten jeho se líbil. Popíjel čokoládu a bavil se s ostatními až dlouho do noci.