Netradiční Popelka

Na rohu, kde se sbíhají dvě ulice, stojí stánek – docela obyčejný novinový stánek. Sedí v něm starší dáma. Vypadá to snad jakoby tam byla odjakživa. Skoro jako by byla automat – takový, který lidé jen pozdraví, řeknou, jaké chtějí noviny, vezmou si je, zaplatí a pak zas rychle zmizí v davu. Ona jakoby neměla žádné jméno, sedí tam pozoruje rušnou ulici, sem tam si přečte něco z dnešních novin.

Zrovna dnes dáma z novinového stánku – Klára – pročítala inzerci. Bavila se při tom, co všechno lidé chtějí – hlavně nad rubrikou „Kdo daruje …“. Co by ty lidi dneska nechtěli, říkala si. Pak zabrousila do jiných rubrik, opět se musela podivit. Tentokrát se ale moc nezasmála, připadalo jí to spíš trochu zvláštní. Někdo zve na Štědrý den formou inzerátu všechny k sobě domů na cosi čemu říká „Vánoční povídkování“.

„Velice zvláštní,“ řekla si pro sebe, ale návrh ji také zaujal.

Mohlo by to být i zajímavé, přemýšlela o tom podivném inzerátu celý den. Nakonec dostala bláznivý nápad – vypraví se tam. Stejně nemá kam na Štědrý den zamířit a pro tento rok se rozhodla nesedět doma.

Napekla nějaké cukroví a připravila se na ten Štědrý večer. Těch pár dní pak uteklo docela rychle. Nastal Štědrý den a pak Štědrý večer. Klára se nachystala a vydala se na adresu, která byla napsána v novinách. V příslušném domě zazvonila na zvonek k bytu , ve kterém se to „Vánoční povídkování“ údajně mělo konat.

Po chvilce jí přišel otevřít mladý muž – působil sympaticky, měl tmavě hnědé vlasy, modré oči, ale tvářil se trochu rozpačitě, jako by ani nikoho nečekal. Ukázala mu tedy lístek s inzerátem.

„Je to u vás?“ zeptala se.

Prohlédl si papírek a pak souhlasil. Pozval ji hned dál a představil se jako Edvard.

Odvedl ji do obýváku pěkně vytopeného ohněm z krbu, seděl tam ještě jeden muž, starší než Edvard, popíjel čaj. Hned jak jí pozdravil, představil se: „Jsem Herbert.“

„Klára,“ stiskla jeho nabízenou ruku.

„Moc mě těší,“ usmál se.

Edvard ji posadil na židle hned vedle hřejícího krbu a podal čaj.

„Děkuji,“ přihnula šálek s čajem, „a jak vás to vlastně napadlo? Myslím to „Vánoční povídkování“?“

„Já i Edvard si rádi vyprávíme příběhy, baví nás je také poslouchat. Mysleli jsme, že to bude zábava …“začal vysvětlovat Herbert.

Začalo se mluvit o povídkách příbězích a hlavně o „Vánočním povídkování“. Netrvalo však dlouho a znovu zadrnčel zvonek, že by další návštěva. Klára zůstala o samotě s Herbertem, zatímco Edvard šel otevřít.

Za chvíli přišel společně s jistým Kristiánem, který prý je spisovatel. Zvonek pak drnčel ještě několikrát, nejdříve se objevili dvě ženy – starší dáma Amélie, která se později ukázala jako usměvavá společnice a její neteř Hedvika, mladá zvídavá dívka. Nakonec přišel i starší pán s velkým černým psem – Hubert a Mefisto.

Povídalo se docela dlouho, všichni jakoby byli staří známí. Nakonec ale přišlo přece jen i na „povídkování“. Herbert jim sdělil určitá pravidla, které už tak trochu byli samozřejmostí. Ale kdo začne? To byla otázka, nikomu se do první povídky nechtělo. Nakonec se uvolila Klára, měla připravený svůj příběh. Začala tedy: „Budu vám vyprávět o Popelce.“

Všichni se na ni otočili, jakoby říkali, že tuhle pohádku už dávno slyšeli tolikrát a není to nic nového. Nikdo však nepromluvil a nechali Kláru vyprávět.

„V jednom malém bytečku v menším městečku žila dívka Julie,“ všichni se na sebe podívali, takhle přece nezačíná pohádka o Popelce. „Měla strašně ráda pohádku o Popelce, už jako malá se jí chtěla alespoň na den stát. Její přání se jí jednoho dne splnilo, od přátel dostala pozvánku na jeden z plesů – Vánoční ples v městečku velice vážené rodiny. Zbývalo jen opatřit si šaty, šperky a udělat nějaký ten úchvatný účes. A jelikož měla dobré přátele, pomohli jí. A tak se alespoň na jeden den mohla cítit Popelkou. Princ by také byl – jediný syn bohaté rodiny byl volný. Julie si říkala, že se do ní asi nezakouká, ale co kdyby. Ona ho viděla několikrát, byl jí sympatický, nemluvila s ním však.

A přišel slavný den – Julie si oblékla půjčené šaty, ozdobila se a nechala si načesat vlasy od své kamarádky kadeřnice. Cítila se opravdu jako Popelka. Byla šťastná. Nakonec se vydala na ples – ten se konal v krásně zdobeném domě na kraji města. Když vstoupila, zdálo se jí to jako v pohádce. Všude mnoho krásných věcí, mnoho bavících se ustrojených dam a pánů. No, prostě učiněná nádhera …

Julie si opravdu připadala jako Popelka – všichni si šuškali o tom kdo to asi bude, když vešla. Pak se vmísila do davu a nikdo už si jí moc nevšímal. Ona zahlédla bohatého synáčka, že by její ‚princ‘. On ji také zahlédl a zamířil k ní.

‚Dobrý večer, vás ještě neznám,‘ podíval se na ni s lišáckým úsměvem, ‚jsem Erik, ale říkejte mi Riku.‘

Usmál se na ni znovu, ale jeho úsměv nepůsobil jako sympatického prince, ale spíše potěšeného lovce, jemuž kořist neutíká.

‚Julie,‘ představila se také ona.

‚Těší mě,‘ usmál se ještě víc, ‚nedáte si něco k pití.‘

A už volal číšníka s plným tácem skleniček šampaňského, nabídl ho pak Julii. Došlo na ťuknutí a pití.

Chvíli si povídali – Julie přišla na to, že zas není tak sympatický, jak si myslela. Pozval ji dokonce na procházku, ale taktně odmítla a vzdálila se od něj. Poznala, že tohle není její princ. Vypadal spíše, že ji bere jako dívku na jednu noc, než jako budoucí partnerku či něco podobného. Usadila se na jednu židli, dopíjela šampaňské. Náhle jí tenhle svět připadal úplně cizí. Neznala nikoho. Žádní přátele, všichni se bavili spolu, ji nikdo nepřizval. Seděla tam jako malá Popelka, kterou princ opustil – tedy spíše ona opustila jeho.

‚Ještě jednu?‘ zeptal se jí příchozí číšník.

‚Ne,‘zavrtěla hlavou.

Číšník si vzal prázdnou sklenici, pak mu to ale nedalo: ‚Pročpak jste tak smutná?‘

‚Ne, nic ..‘ tvrdila nejprve, ale pak si řekla proč mu to vlastně neříct, ‚asi sem nepatřím ..‘

Pak vyprávěla číšníkovi o svém dětském snu alespoň jednou stát se Popelkou. On jí rozuměl, dobře se jí s ním povídalo. Pak ji požádal o tanec a ona si uvědomila, že snad ti nejlepší princové nemusí být tak ukrutně bohatí, stačí jen když se chová k dámě hezky a je jí sympatický.“

Tím Klára ukončila své vyprávění. Sklidila opravdu úspěch u posluchačů. Po ní se už „povídkování“ rozjelo v plném proudu, všichni vymysleli nějaký ten příběh, pila se čokoláda a čaj a jedlo přinesené cukroví.