Tajemství růže – 1.

Tato povídka je o studentce jménem Elisabeth, která se snaží žít normální život. Chodí do školy, má nejlepší kamarádku Moniku, ale časem se dějí zvláštní věci. Díky tajemnému dopisu, který dostane, se Elisabeth ocitá v časové smyčce, ve které musí nasadit život, aby uchránila tajemství druhého světa před svým světem.

Kdo jsem a co tady dělám? To je otázka, kterou si velmi často pokládám. Dívám se na své ruce a moje okousané nehty se mi hnusí. Když ruce otočím, mám už na nich beránky neboli varhánky. Asi bych už z vany měla vylézt, ale když mi je v ní tak dobře. Jako kdybych všechny špatnosti ze sebe smyla. Nic zlého jsem nikdy v životě neprovedla, ale přesto se mi zdá, že dělám věci, které nejsou zrovna normální. Třeba když se snažím dostat vědomě ze svého těla, aby má duše opustila tělo a dostala se na místa neznámá. O astrální cestování se zajímám už dlouho, ale nikdy se mi tenhle fígl nepodařil.

Když jsem byla malá, byla jsem s rodiči na chatě, kde jsem dostala strašný astmatický záchvat. Ani jsem nepomyslela, že bych mohla zemřít, ale dnes vím, že jsem ke smrti neměla daleko. Jak by řekl laik, zažila jsem zážitek podobný smrti. Je to stejné, jako když do někoho uhodí blesk a on to přežije. V tu chvíli, kdy se to stane, se duše člověka oddělí od jeho fyzického těla a on smí spatřit práh smrti, ale dosud nikdo neví, proč se onen člověk opět navrátí zpět.

Já jsem měla při tom záchvatu velmi zvláštní pocit, nic mě nebolelo, neměla jsem strach, jen a pouze jsem viděla své tělo, kolem kterého pobíhali lékaři. Pak jsem se probudila až v nemocnici, kdy ke mně promlouval lékař. Měl velmi příjemný a uklidňující hlas. Věděla jsem, že ještě nenadešel čas, abych se vydala do neznáma. Od té doby se smrti nebojím. Vím, že tam na mě čekají lidé, kteří mě mají rádi a já je.

Avšak nejen astrální cestování je na mé osobě podivné. Mám zvláštní dar, citlivost. Díky citlivosti dokážu vnímat své okolí lépe než kdokoli jiný. V poslední době mám pocit, že mě někdo pronásleduje, ale nedokážu tu bytost rozpoznat. Několikrát se mi stalo, že jsem se naštvala a začala na ni do ticha volat, a tudíž jsem vypadala jako cvok. Jenže já si přijdu na to, kdo to je a co ode mě chce, už toho mám fakt dost.

„Lízinko, už jsi v koupelně přes hodinu!“ zavolala na mě máma.

„Však já už jdu! Dej mi ještě minutku!“ Neměla jsem v úmyslu na ni křičet celý výčet toho, co ještě hodlám v koupelně podniknout. Vytáhla jsem olezlý špunt z vany a spláchla ze sebe zbývající pěnu. Vysušila jsem si froté ručníkem své dlouhé hnědé vlasy a zatočila je do turbanu. Hodila jsem na sebe starý župan, nazula jsem si ochozené papuče a namířila jsem si to rovnou do pokoje. Byl hned naproti koupelně, takže nebyl problém lítat po bytě polonahá.

„Lízo, tu večeři budeš mít vážně studenou,“ opět znechuceně poznamenala mamča.

„Už letím! Ještě vteřinku, jenom se převléknu do pyžama,“ odpověděla jsem jí.

V mém pokoji byl takový bordel, že pyžamo bylo ta poslední věc, kterou bych v něm našla. Ale stačila trocha nápaditosti a štěstí…a pyžamo bylo na světě. Trochu jsem zápasila s přetočenými nohavicemi, ale nakonec jsem ten boj vyhrála já. Hodila jsem si přes hlavu vrch od pyžama a zabrblala jsem si něco o tom, že bych si asi měla koupit nové, protože tohle je mi malé a rukávy jsou krátké. Nic naplat, rozběhla jsem se dolů po schodech. Jídlo vonělo báječně. Maminka udělala moje oblíbené těstoviny se sýrovou omáčkou. Opravdu moc jsem si pochutnala, ale i přecpala. Byla jsem donucená umýt nádobí, ale pak jsem se nenápadně vytratila nahoru do pokoje. Sundala jsem si ručník z hlavy a hodila vlasy dozadu. Koukala jsem na sebe do zrcadla a trápila se myšlenkami dospívající dívky. Moje vlasy vypadaly divně, když byly mokré, mé vysušené čelo mi vyhodilo vyrážky. Zelenohnědošedé oči byly menší než obvykle a na obličeji mi vyskočila spousta pupínků, které vypadaly, že se dobře baví na rozdíl ode mě. Plnoštíhlá postava vypadala v rozšiřujícím zrcadle děsivě. O poprsí jsem pochybovala, břicho jako balon a nohy jako dva kůly. No dobře, trochu to teď dramatizuji, ale nebyla jsem zrovna modelka typu 90 – 60 – 90. Byla jsem sama se sebou spokojená, ovšem do té doby, než jsem se uviděla ve svém zrcadle. Hodila jsem na sebe poslední znechucený pohled a začala jsem se prodírat špinavým prádlem a časopisy k posteli. Natřepala jsem si anti-alergický polštář a rozprostřela si deku. Zní to asi trochu komicky, ale i když to tak možná vypadá, nebyla jsem bordelář, jen jsem měla na práci jiné věci než od rána do večera uklízet. Trochu jsem si vyfénovala vlasy a šla jsem zhasnout světlo, které mělo vypínač na opačném konci pokoje. Když jsem zhasla, neviděla jsem absolutně nic. Pusto prázdno, alespoň to vypadalo uklizeně. Chtěla jsem se rozejít k posteli, ale odhozená taška mě chytla za nohu a já v prudkém startu upadla na všechny čtyři.

„Kurňa fix,“ rozhněvaně jsem klela. Nějakým zázračným způsobem jsem se prokopala až do postele. Když jsem už konečně ležela na zádech, povzdechla jsem si a začala jsem přemýšlet o dalším dni, ale únava byla silnější než já, a tak jsem usnula.

„Crrrrr!!!“ zvonil můj tvrdě neústupný budík.

Protáhla jsem se a šla dolů ke snídani, avšak než jsem své unavené tělo nasměrovala ke schodům, opláchla jsem si v koupelně ospalý obličej. Postavila jsem se na špičky a koukla jsem na svůj odraz v zrcadle. Musela jsem se na sebe usmát, ani nevím proč. Celým mým tělem prostupovalo teplo, které bylo moc příjemné. Zahnalo všechny negativní myšlenky a mé myšlení nabralo nový směr. Dokonce jsem se těšila i do školy.

Dole u snídaně jsem si chvilkami pobrukovala a mamka procházející rychle k hlavním dveřím se na mě mile pousmála.

„Tak já už letím, vstávala jsem dneska pozdě a musím si pospíšit, abych to stihla do práce.“

„Ano mami a měj se hezky,“ odpověděla jsem jí s úsměvem. Mamka byla přebornice na spolupráci s lidmi. Pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici U Svaté Anny. Je pravda, že tam trávila hodně času, ale vždycky, když měla volno, byly jsme jen spolu. Byla to správná máma.

Těsně před půl osmou jsem si hodila batoh na rameno a zamkla jsem byt, abych stihla autobus do školy. Mohla jsem sice jet i na kole nebo kolečkových bruslích, ale jelikož ráno nestíhám, je pro mě výhodnější svézt se autobusem dvě zastávky. Tohle ráno se dělo zrovna tak. Až na to, že bus měl zpoždění asi tři minuty. Mé drahé minuty, během kterých jsem už mohla sedět v autobuse plném lidí mezi Andreou a Zuzanou, které mě už od základky nesnáší. Ale teď jsem měla větší štěstí než na základní škole. Sice jsme všechny tři na stejné střední škole, ale alespoň je polehčující okolností to, že jsem od nich vzdálená dvě třídy na patře. Asi si říkáte nic moc, ale v mém případě jsem ten den, kdy jsem to zjistila, líbala zem.

Autobus přijel. Nastoupila jsem. Řidič měl tik v pravém koutku úst, ale zřejmě se snažil o úsměv. Nechtěla jsem se prodírat celým autobusem až k Monice, a proto jsem bránila řidiči svým batohem ve výhledu doprava. Monča na mě zezadu autobusu neustále a vytrvale mávala. Stojící na špičkách a nahnutá jsem se na ni podívala a mávla rukou taky, aby pochopila, že ji vidím. To ji ale neuspokojilo a pokračovala v mávání. Teď už ale s náznakem, abych šla k ní. Nebyla jsem schopná se na ni otočit, protože na předposlední zastávce přistoupilo příliš lidí. Viděla jsem jenom její praštěně mávající ruku ve vzduchu, v řidičově bočním zpětném zrcátku.

Hurá, vysvobození. Vystoupili jsme všichni z autobusu.

„Lizí, Lízo! Jak se máš? Normálně mi neuvěříš, včera se stalo něco šíleného,“ lapala Monika po dechu.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem si nebyla jistá, zda chci zdát odpověď. Protože u ní nikdo nikdy neví, s čím přijde.

„David mě pozval na rande! Pochopíš to? Já a on a romantická večeře při svíčkách.“

„Nepřeháníš trochu?“ s velkým záchvatem smíchu jsem se jí znovu zeptala.

„Ne! On je tak úžasný a báječný a…“

„Nenahraditelný, že?“ pořád jsem se musela smát. Ale bylo to moc milé, protože i přesto, že David byl šílené trdlo, zmatkář a smolař, ho Monča měla hrozně ráda. Přitom byla ten typ holky, která si může vybrat každého kluka a ona se zblázní zrovna do něj. Ale přeji jim to.

Celých pět minut pěšky do školy mi o něm nepřetržitě vyprávěla. Když jsme přicházely ke škole, stáli tam kluci ze čtvrťáku. Jeden z nich se na mě díval. Netuším, co měl znamenat ten pohled, ale přátelský zrovna dvakrát nebyl.

„Nevšímej si jich,“ zašeptala mi do ucha Monika. Přikývla jsem jí na souhlas.

„Ale, copak vy tu? Tak koho zas pomlouváte, vy drbny?“ zeptala se umečeným hlasem Andrea.

„Jako vždycky vás dvě,“ stroze jsem reagovala.

„Ale ne, nás určitě ne. Podle mě se baví o tom bezvýznamném a hloupém Davidovi, že? Tak která ho uloví dřív, co?“ jedovatě přiložila Zuzana.

„Hele, zmlkni ty jedna…!“ nezmohla se Monča na nadávku. Chytla jsem Moniku pod rukou a táhla ji pryč od těch dvou jepic.

„Já je tak nenávidím. Co jsme jim udělaly?“ zoufale se mě zeptala.

„To není, Mončo, kvůli tobě, ale kvůli mně. Nevšímej si toho, prosím,“ chtěla jsem ji povzbudit. „Pojď, půjdeme do třídy.“

Ve třídě byla atmosféra pořád stejná. Mycí houba na tabuli neustále létala vzduchem. Tabule byla popsaná, na židli od učitele byla rozmazaná mokrá křída, nástěnky byly holé, občas měl někdo na židli lepidlo a všude byly kapky vody (díky mokré létající houbě).

Zazvonilo. Otevřely se dveře a vstoupila nová učitelka na biologii.

„Dobrý den třído, jste druhá D?“ nesměle se nás zeptala.

„Ano,“ odpověděla většina. Někteří kluci si z ní chtěli vystřelit, a tak zaječeli ne. Chudinka, byla z toho tak zmatená. Vypadala, že je po vysoké škole, protože byla hodně mladá. Vyšla z třídy na chodbu a hned se zase vrátila. Vypadala trochu jistější. Otřepala se a začala probírat danou látku.

Den se táhl ohromně pomalu. Všechny hodiny se zdály nekonečné. Ale zvláštní bylo, že mi to elán nebralo. Poslední hodinu jsme měli tělocvik. Hráli jsme basketbal a dokonce náš tým vyhrál. Monča na hracím poli zakopla, a tak si musela zajít nohu ošetřit. Tudíž jsme se měly sejít až na obědě. Čekala jsem na ni deset, dvacet, třicet minut a ona nikde. Šla jsem do druhé budovy, kde jsme měli tělocvik, abych se po ni podívala, ale Monča tam nikde nebyla.

„Halo? Moniko!?“ slabším hlasem jsem na ni volala, aby se to příliš nerozlehlo.
„Moniko?“ přejel mi mráz po zádech. Asi tu nikdo už nebyl, ale proč by někdo nechával otevřeno? Učitelé tělocviku jsou na to příliš pečliví. Myslela jsem si, že to je jen nějaký omyl. Něco tu ale nehrálo, stála jsem uprostřed tělocvičny, a přestože jsem si myslela, že tam jsem sama, uslyšela jsem tiché kroky. Sklopila jsem hlavu a na zemi přede mnou, asi dva metry, se objevily mokré šlápoty, pohybující se ke mně. Jenom ty šlápoty, nic víc, nic míň. Hrozně mě to vyděsilo. Rozběhla jsem se ke dveřím a potom ke druhým, které vedly ven na školní pozemky. Hrozně rychle se zatáhla obloha a začalo hustě pršet. Pršelo a hřmělo. Doběhla jsem před hlavní vchod školy a schovala jsem se pod střechu. Sesunula jsem se na zem a zůstala jsem sedět. Rukama jsem objímala kolena a cítila jsem se o něco bezpečněji. Po tom, co jsem se schovala, asi po dvou minutách déšť ustal a nebylo ani zmínky po tom, že by byl šílený liják. Jenom na mém oblečení zůstaly stopy, jelikož ze mě kapala voda. Až když jsem se trochu uklidnila a vzpamatovala, šla jsem se naposledy podívat do jídelny. Monika seděla u stolu sama a smutně koukala z okna ven. Pomalými a vleklými kroky jsem k ní přistoupila.

„Ahoj…“ smutně jsem ji pozdravila. „Co tvoje noha? Jsi v pořádku?“

„Jo, jenom je dneska nějaký divný den,“ odpověděla, stále tupě zírajíc ven.

„No, to mi povídej.“ Přemýšlela jsem, jestli jí o tom, co se mi stalo, mám říct, ale pomyslela jsem si, že by mi asi neuvěřila. Tak jsem to nechala plavat. „Půjdeme?“

„No jo…“ podivně zabručela a odcházely jsme od stolu.

Celou cestu na zastávku bylo děsné ticho. Já měla divný pocit sama mluvit a Monika mi připadala hrozně smutná a nešťastná. Snad se nic nestalo mezi ní a Davidem.

Vystoupila jsem na zastávce U Růží a došla ten kousek k domu. Musela jsem odemknout, to znamenalo, že mamka je pořád v práci. Na stole v kuchyni byl malý špinavý lístek z nákupu, na kterém bylo napsáno, že se z práce vrátí až zítra odpoledne. A její typický pozdrav na rozloučení: líbá máma.

Vzala jsem si pizzu z mrazáku a dala nahřát troubu. Mezitím jsem uklidila suché nádobí z odkapávače a umyla to špinavé ve dřezu. Trochu jsem v kuchyni uklidila. Rozbalila jsem pizzu a dodatečně ji polila kečupem. Potom jsem ji dala do rozehřáté trouby. Odnesla jsem si věci nahoru do pokoje a ustlala jsem si postel. Pizza začala vonět, proto jsem se vrátila dolů ji vytáhnout. Uběhlo přesně patnáct minut a byla akorát. Sedla jsem si do obývacího pokoje k televizi a dala se do jídla. V televizi běžela pravidelně odpolední detektivka.

„Crr crr crr!!!“ zvonil telefon. Rychle jsem položila talíř s pizzou na stůl a natáhla jsem se přes pohovku k telefonu.

„Prosím?“ zeptala jsem se.

„Dobrý den, kdo je u telefonu?“

„Tady Elisabeth Maretová, mohu vám nějak pomoci?“

„Obávám se, že ne. Potřebovala jsem totiž mluvit s Marcelou Maretovou.“

„Ano, to je má matka, ale dnes má službu, doma bude až zítra odpoledne.“

„Dobře, děkuji moc. Nashledanou.“

„Crr crr crr!!!“ opět zazvonil telefon. Začala jsem si připadat jako v ústředně.

„Ano?“

„…“

„Halo? Kdo je tam? … Je tam někdo?!!“

„Tů tů tů.“ Někdo to položil. Ne, že bych si připadala jako blázen, ale trochu mi to nahánělo strach. Kolik je hodin? Pět. Ještě zavolám mamce, pro lepší pocit. Vytočila jsem číslo a už jenom čekala na spojení.

„Prosím? Maretová.“

„Ahoj mami.“

„Ahoj broučku, co potřebuješ?“

„Chtěla jsem tě jenom slyšet, jestli je všechno v pořádku. Navíc ti tu volala nějaká paní, že zavolá zítra.“

„Dobře, vše je OK. Udělala sis nějakou večeři? Jinak v ledničce je…“

„To je dobré, já právě večeřím. Tak jo, pa zítra.“

„Zatím…“ dozněl mámin hlas.

Vrátila jsem se zpátky ke své rozjedené večeři. Umyla jsem všechno nádobí a zadělala žaluziemi okna, aby mě světlo z okolí nerozptylovalo a dnes i neděsilo. Vypnula jsem televizi a šla nahoru do pokoje. Pustila jsem si rádio, abych neměla strach. Šla jsem se umýt, ale celou dobu jsem měla uši nastražené proti všem podivným zvukům. Musím říct, že tenhle večer jsem měla šílený strach. Vlastně ani nevím proč. Možná to, co jsem viděla v tělocvičně, byl jenom přelud, ale jak se potom dá vysvětlit ten náhlý déšť a potom jeho rychlý konec? Letní přeháňka? To těžko…na podzim, jo? Ticho všem myšlenkám! Přivádí mě k šílenství a hloupostem. Když jsem vylezla z vany a čistila jsem si zuby, měla jsem strach podívat se do zrcadla přede mnou, raději jsem měla sklopenou hlavu, protože jsem měla strach z toho, že když se do toho zrcadla podívám, neuvidím tam jenom sebe…

Rychle jsem se otočila a upalovala do pokoje. Zavřela jsem dveře pro lepší pocit. Rádio jsem nechala zapnuté a chystala jsem si věci na další den do školy. Chtěla jsem vytáhnout knihy z druhé kapsy batohu, ale můj pohled spočinul na něčem jiném, neznámém. Pomalým pohybem ruky jsem vklouzla do batohu a vytáhla jsem podivně tvarovanou obálku. Ne, že by měla jiný tvar, než obálky mívají. Jen obsahovala něco, co bylo objemné, ale skvěle to padlo do malé obálky. Z přední strany obálky bylo nádherným zeleným inkoustem napsáno:

Slečna Elisabeth

Velmi důležité!

Jen do vašich rukou.

Trochu mě to zaskočilo, ale ani ve snu mě nenapadl důvod, který by tento dopis vysvětloval. Z druhé strany dopisu byla červená pečeť, ze které se dalo poznat jen málo, ale když jsem se na ni zaměřila, rozpoznala jsem obrázek draka a dýky. Na zadní straně žádná zpáteční adresa nebyla, jen iniciály: E. F.

Narušila jsem pečeť a přesto, že jsem měla okna zavřená a dveře taky, mě něžně ovanul vítr. Prostoupil mnou podivný chlad. Už jsem nechtěla otálet a zvědavě jsem nahlédla dovnitř. V tom úžase jsem ani nedýchala. Ve staré obálce ležel přívěsek. Chytla jsem řetízek, na kterém visel, a zvedla jej před sebe. Nádherná křišťálová růže, držená mou rukou, visela přede mnou a já od ní nemohla odtrhnout oči. Vypadala jako vyřezaná z ledu, na dotek byla tak chladná a já netušila čím to, že má tolik vlastností, které nedokážu popsat a ani vysvětlit.

Uvnitř obálky ještě ležel lísteček se vzkazem. Písmo, kterým na něj bylo psáno, bylo rovné, občas zdobné a asi zastaralé, ale dalo se přečíst:

Skleněná růže patří jen Vám, opatrujte ji a střežte.

Nikdy se nesmí rozbít a dostat do cizích rukou.

Brzy nashledanou.

Váš věrný E. F.

No, jestli tohle má být normální, tak doufám, že jen spím a za chvíli se probudím. Celý dnešní den je mi záhadou. Ten podivný kluk před školou, potom ta tělocvična, Moničina nálada pod psa, a aby toho nebylo málo, tajemný dopis v batohu. Zvedla jsem se z postele a šla ztlumit rádio. Dopis se vzkazem jsem si pečlivě schovala do skříně s oblečením. Jak jsem tak stála u skříně a dívala jsem se směrem k posteli, růže vyzařovala vábivé bílé světlo. Chtěla jsem zkusit takový malý trik, a proto jsem ji nechala ležet na posteli a šla jsem zhasnout. Když byla v pokoji naprostá tma, její světlo dostatečně zářilo. Bylo jako poslední naděje ve tmě.

Sedla jsem si na postel na turka a řetízek jsem oběma rukama chytla a chtěla jsem si ho dát přes hlavu na krk. Když se růže dotkla mého krku, začala mi být děsivá zima a chlad. Oči se mi přimhouřily a hlava zatočila. Vím jenom, že pokoj se ozářil zaslepujícím světlem a já upadla do bezvědomí.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.